Základní menu

Sedmnáctileté ohlednutí

16. 5. 2007

Úvod

1. Jelikož jsem si v dosavadní mediální agendě spojené s Vaší pětasedmdestátkou, Otče kardinále, všiml sice řady spekulací o tom, kdo Vás vystřídá na Vojtěchově stolci pražského arcibiskupa, ale zatím žádného solidního pokusu vyhodnotit reálně oněch sedmnáct let Vaší biskupské služby – z toho šestnáct právě na tomto Vojtěchově stolci – pokusím se teď obrátit pozornost právě na toto téma. Na rozdíl od spekulací, kdože se stane pražským arcibiskupem po Vás, se tady budeme moct opírat o skutečná fakta. Takže - než se začneme jednotlivými oblastmi Vašeho působení zabývat podrobněji – zkuste prosím sám toto období charakterizovat několika „klíčovými slovy“:

Foto: MAFA - Nguyen Phuong Thao

Kdybych měl velmi jednoduše shrnout celé období – byl to východ z Egypta - exodus, vyjití ze situace, v níž hrozila „etnická“, u nás „náboženská čistka“. Pádem komunismu začal pro nás „exodus“ do nové země. Mnoho podobností bychom mohli tady nalézt. 40 let trval velký „přechod“ přes poušť do „zaslíbené“ země svobody. V poušti dokonce vymřely dvě generace egyptské poroby. Nepřešli jsme ihned z poroby rovnou do zaslíbené země svobody, ale k ní teprve putujeme.

Pastorace

2. S jakým předsevzetím ohledně pastýřské služby jste přijímal službu biskupa – tehdy českobudějovického?

Měli jsme tehdy v zádech dvě silné zkušenosti ze života církve: jednak zkušenost s církví „v podzemí“, množství menších skupinek po horách, po chaloupkách, kde jsme zažívali živé společenství církve, často i bez kněze, protože to nebylo vždy možné, a druhá zkušenost – církev kontrolovaná ve veřejných prostorách kostelů, kde nebylo možné vytvářet tak bezprostřední živé společenství, zvláště ne s mládeží, kde se laici schovávali za sloupem a v koutech kostela a z důvodů politických a ideologických museli zůstávat pasivním prvkem ve společenství. A tak tehdy (nejen pro ty zkušenosti) jsem měl vizi obnovit aktivní roli laiků v církvi nebo jinak řečeno: vytvářet „úplný“ Boží lid, tzn. společenství věřících, jáhnů, kněží, biskupů i všech laiků, kde každý by měl a aktivně naplňoval své poslání v církvi. Tak jsem to řekl novinářům ve svém prvním interwievu, když jsem se v den svého jmenování vracel z okružní cesty po Rakousku.

3. Změnil na tom něco Váš přesun do Prahy?

Můj přesun do Prahy na tomto programu v podstatě nic nezměnil, ale vize byla obohacena o nové zkušenosti dalších skupin v církvi, které nebylo možné v době komunismu vždy lehce propojovat, koordinovat a vyměňovat si zkušenosti. Byl tu intelektuální „trust“ života církve, další zkušenosti z „podzemí“ atd. V novém prostředí tu však bylo i mnoho problémů … Bylo třeba se orientovat.

4. Překvapilo Vás něco, když jste se tím začal zabývat z pozice biskupa?

Překvapilo mě více věcí, třeba to, že je nás poměrně málo. V komunismu nebyl přesný přehled. Režim se nás dosti bál, protože si myslel, že je nás hodně. Ale najednou při tak široké svobodě a možnostech, které se otevřely, jsme viděli, že je nás na všechny ty úkoly opravdu málo. Aktivní laici se tak trochu rozprchli do různých koutů široké svobody… A pak mě překvapila další věc: že ta čtyřicetiletá tvrdá „pedagogika rozkladu“ církve, aby nebyla společenstvím, byla tak úspěšná a přinesla tak smutné plody u laiků a zvláště u kněží… Došlo mi, že je třeba opravdu „přeformovávat“ tuto generaci…

5. Oč se opírá Vaše přesvědčení o klíčové roli laiků pro život církve v přítomnosti a tím více v budoucnosti?

To moje přesvědčení se opíralo jistě o krásné zkušenosti se živou církví v malých skupinách v době komunismu a o nedostatek živého společenství mnohde ve farnostech… Ale klíčový byl duch 2. vatikánského koncilu, který otevřel církvi dveře z ghetta a narýsoval plán živého, aktivního, spoluzodpovědného lidu Božího tvořeného všemi v církvi – laiky i kněžími, v němž každý plní svůj úkol, podle svého povolání, jak už jsem o tom hovořil.

6. Dařilo se Vám pro něj získat kněžské spolubratry i samotné laiky? Z vnějšku to vypadá, že zatím moc ne. V čem je hlavní potíž?

Společenství církve, kněží i laici, je hodně pluralitní. Jsou tu ti, kteří to chápou sami, stačí slovo a oni jdou. Ale jsou tu i ti, na kterých se věk i dlouhá doba komunismu tvrdě podepsala, a ti se nechtěli myšlenkově moc „hýbat“. Samozřejmě něco jiného je uznávat dobré myšlenky a jiná věc je začít je iniciativně uskutečňovat. Přesto lze na tu otázku odpovědět „ano“, z velké části ano. Je však třeba vidět, že to je záležitost organická, věc postupného růstu, a to někdy růstu pomalého. Zdá se mi, že někdy více chápali laici se zkušeností z doby komunismu, než ti druzí.

Bylo zapotřebí vést či vychovávat ke spolupráci ty, kteří museli být po 40 let doby komunismu více méně pasivní částí církve. A to se krok za krokem ve farnostech dálo. Neříkám, že ten proces je u konce, je v běhu, je to prostě růst – a ten vždycky potřebuje čas. Laici mnohde ve farnostech spolupracují nejrůznějším způsobem s farářem, v pastorační radě, v ekonomické radě, v charitě atd. Jestli se to z vnějšku nezdá, je třeba přihlédnout blíže a podívat se konkrétněji na určité výsledky, na řadu malých kroků, které jsou znatelné. Je to spíše jako krásná mozaika než rozmáchlé tahy štětcem na obraze holandských mistrů. O některých konkrétních plodech se zmiňuji při odpovědi na následující otázku.

7. Fungují reálně aspoň ve většině farností ty nástroje, které měly podíl laiků na konkrétním životě církve zprostředkovávat – tedy farní, ekonomické a pastorační rady?

Tato otázka ukazuje, že v diecézi se málo užívá mnohých komunikačních prostředků pro orientaci v tom, co se v diecézi děje. Mám na mysli Arcidiecézní zpravodaj pro veřejnost, který přináší měsíčně aktuální zprávy o tom, co se v diecézi, v různých centrech děje. Dále nejen pro kněze arcidiecézní měsíčník ACAP, internetové stránky arcibiskupství, řada dalších odkazů na mnohé instituce, zvláště např. důležitý zdroj informací jako je tištěný nebo internetový katalog arcidiecéze (stále aktualizovaný), kde je např. uvedeno, zda ve farnosti je pastorační a ekonomická rada nebo farní charita. Je tu často uváděna i mailová adresa či adresa internetových stránek atd. To v naprosté většině dělají laici. Ve vikariátech jsou všude stavební technici, kteří pomáhají kněžím při přípravě stavebních projektů. Pak řada pastoračních asistentů (viz katalog). V mnohých farnostech jsou i další typy aktivit jako setkávání mládeže, seniorů, maminek, biblické hodiny atd., v nichž důležitou roli hrají laici. Zvou si různé experty na přednášky. Farní časopisy o tom blíže informují. Internetové stránky nejsou ještě tak časté, ale mnohé farnosti je už mají – a jsou opravdu pěkné.

Konkrétním výrazem aktivity laiků a života farnosti jsou i komunitní nebo farní centra, které se začínají množit. Jsou tu velká centra jako centrum sv. Prokopa v Nových Butovicích, centrum sv. Tomáše na Dobříši, komunitní centrum Matky Terezy na Jižním městě a další se připravují. Stačí se podívat na vývěsku činností těchto center. Jsou většinou v trvalém provozu. Fara jako dům pro faráře se přeměňuje na dům pro farnosti! Dále je už řada farních charit, které jsou zcela v rukou laiků. Některé podnikají i přes hranice farnosti, např. oblastní charita Neratovice, v Kníně atd.… Co se týče farních rad, nejsou samozřejmě ještě všude, ale určitě ve větších a živějších farnostech jsou. Nechtěli jsme to nařídit, aby se nedělaly Potěmkinovy vesnice. Rozhodně pohled pouze z vnějšku neumožňuje vidět všechno.

8. Jsou očekávání, která dnes lidé v katolické církvi – mám na mysli právě zejména laiky - spojují s úřadem biskupa, vůbec reálná?

Reálnost takových očekávání věřících záleží na tom, jak jsou informováni o situaci v církvi, v diecézi dnes. Mnozí ještě tkví svými představami v minulosti a domnívají se např. že biskup může zařídit v TV nějaká vysílání nebo ovlivnit, aby se to či ono nevysílalo, abychom měli více prostoru, aby biskup více ovlivňoval veřejný život. Ta očekávání se často nesou nejvíce tímto směrem. Dále si mnohdy myslí, že biskup může zařídit, aby v jejich malé a nečetné farnosti byl kněz, jako to bývávalo atd. Dovídám se taková očekávání při besedách s věřícími po mši sv. při pastoračních návštěvách ve farnostech. Věřící jiných diecézí zase píší, abych ovlivnil něco v jejich diecézi. To vše často ukazuje malou informovanost o organizaci a kompetencích v církvi…

9. Kde vidíte v oblasti své pastýřské biskupské služby vůči věřícím svoje největší dluhy?

Zpočátku to býval nedostatečný kontakt s farnostmi. To se ale postupně spravilo, takže dnes se tento nedostatek už tak necítí, poněvadž jsme všichni biskupové i generální vikář každou neděli někde „v terénu“. Kromě toho jednou za pět let děláme biskupskou vizitaci farnosti, při níž je vždy také setkání a rozhovor s farníky a mše sv. Jsou různé společné diecézní akce, svatováclavská pouť, pout rodin, pouť za kněžská povolání aj. akce a příležitosti. Takže tady už takový dluh necítím… Samozřejmě, že je krásné, když třeba mohu přijít na setkání rodin ve farnosti či jiné podobné farní akce. Ale k tomu bohužel není tolik prostoru a času, i když je tento způsob blízkého a osobního kontaktu velmi účinný.

Zůstává dluh více přijmout a zhodnotit práci někdejších sněmovních kroužků, ale k tomu v diecézi dozrává čas, protože se uvažuje v budoucnosti o diecézní synodě, kde by tyto věci měly být více využity a aktivní laici z kroužků by se na ní měli více podílet.

Konečně pro kontakt biskupa s věřícími je podstatná i účinná spolupráci kněží. Ti jsou vlastně „zástupci“ biskupa ve farnosti. S nimi jsme v kontaktu při pastoračních návštěvách, při biřmováních, kdy mi dávají zprávy o farnosti. Další kontakty s kněžími jsou při vikariátních konferencích, kam pravidelně jezdíme. A pak i osobní kontakty.

10. A ve vztahu k občanům své diecéze – bez ohledu, zda se ke katolické církvi hlásí či nikoliv – jsou tady z vašeho hlediska nějaká pozitiva? A negativa?

V této věci mám zvlášť silné a pozitivní zkušenosti z pastoračních cest do farností. Poněvadž návštěva kardinála ve farnosti se stává veřejnou záležitostí a představitelé obce či města obvykle přicházejí nejen pozdravit, ale někdy i na bohoslužbu. A hlavně pak se setkáváme k rozhovoru takříkajíc u společného stolu. Dochází při tom k dialogu o věcech veřejných a někdy i o věcech víry a církve… Většinou jsou překvapeni, že je možný dialog, „rozumný“ rozhovor i o věcech, které se týkají i občanů obce. Někdy to s překvapením vyjádří slovy: “... a Vy jste docela normální...“. Tito lidé chápou, že vedu věřící ke vzájemné spolupráci nejen uvnitř farnosti, ale i na úrovni obce, a to je velmi pozitivní.

Pro přímý kontakt s občany, kteří nemají formaci víry, tu není žádný snadno použitelný nástroj. Uvidím, co v té věci změní moje internetové stránky. Možná také, že poněkud málo využívám možností setkávat se s politiky na úrovni kraje, okresů apod.

Kněží

11. Vašimi nejbližšími spolupracovníky jsou diecézní kněží. Zažíval jste z jejich strany skutečnou podporu? A oni z Vaší?

Na tu otázku se dá těžko odpovědět jen všeobecně a jednoznačně – ano, ne. Kněží, kterých je v diecézi 260 (z toho 25 Poláků), mají různé povahy, charakter, kulturu. Někteří jsou iniciativní, aktivní, jiní opět „poslušní“, tzn. věrně plní, co se jim uloží. Spolupráce se odehrává spíše na poli farností, např. vytváření pastorační a ekonomické rady, rozvíjení společenství farnosti atd. Ale to není otázka provádění určitého nařízení. To vyžaduje připravovat lidi, nechat určité myšlenky zrát a připravovat pro ně půdu. Není to samozřejmě vždy jednoduché a rychlé…Určitě je tu dosti velká skupina aktivních kněží, kteří naše programy chápou a rozvíjejí je.

Podporu většiny kněží jsem cítil nejvýrazněji při celodiecézním setkání kněží před třemi roky na Svaté Hoře, kde jsme ve skupinách po 3-4 vikariátech hovořili o pastorační situaci v diecézi a kladli si otázky, jak některé problémy řešit… S kněžími jsem se setkával na vikariátních schůzích. Myslím, že to byla také dobrá setkání. Očekával bych více ochoty se zúčastňovat diecézních kněžských dnů nejen pro jejich obsah, ale pro setkání s druhými bratřími, pro společenství s nimi i s biskupy. Zda oni cítili podporu z mé strany? Na to by přece jen museli odpovědět oni.

12. Skutečností, která bývá často bolestná a působí řadu následných zranění, je přemísťování kněží. Jak by podle Vás měla vypadat optimální strategie v této citlivé oblasti? A jak to vypadá reálně? Někdy to totiž z vnějšku působí, jako když se „díra dírou látá“.

Tato otázka je skutečně velmi citlivá i z toho důvodu, že věřící většinou nemají vhled do personální situace kněží v diecézi, tzn. věk, nemoc, úmrtí atd. Možná, že by bylo zapotřebí o tom ještě více informovat v Arcidiecézním zpravodaji. Na farních vývěskách či ve farních časopisech by měla být zřetelná informace o vikariátu, ve kterém farnost žije a které všechny farnosti ji tvoří. O tom, které farnosti jsou obsazeny, kolik farností který kněz spravuje, které jsou neobsazené atd. A bratři faráři by měli více na vývěskách oznamovat každé úmrtí kněze v diecézi atd. Zdá se mi, že věřící proto často nevidí přes plot vlastní zahrádky a neznají, jaká je personální situace ani ve vikariátu ani v diecézi. Ve spolupráci s knězem, který má být přemístěn, bychom měli lépe vysvětlit důvody, že kněz je potřebný někde jinde, kde zemřel kněz a je tam veliká oblast bez kněze…

Dále jsou někdy pro změnu osobní důvody kněze, které není možné zveřejňovat. Otázkou jsou také někdy „kvality“ kněze. Během doby se ukáže, že jeho kvality nejsou vhodné pro určitou farnost, ale spíše pro jinou (město, venkov) – a tady je nutné mnohdy udělat změnu. Ne vždy se o těch důvodech dá mluvit veřejně.

Při velkém nedostatku kněží vám žádná velká strategie nepomůže. Ale proces obnovy farností, který je v běhu už tři roky, vyjasňuje i tuto otázku, stanovuje „střediskové“ farnosti, které chceme mít vždy obsazené. Velmi záleží na knězi, jak se k celé záležitosti postaví, jestli stojí za svým biskupem, pochopí jeho důvody a lidem řekne: Ano, je to takto třeba a já jdu. Prosím, abyste to pochopili apod. – A nebo zda to sám bere úkorně.

13. Jedním z tradičních témat stále otevíraných v souvislosti s katolickou církví je povinný celibát kněží latinského obřadu. Je samozřejmě paradoxní, že společnost, v níž prudce klesá počet těch, kteří mají odvahu vstoupit do trvalého manželství, se domáhá toho, aby takovou možnost měli kněží. A pohled do církví, které nespojují duchovenskou službu s celibátem, také nepotvrzuje, že by ve zrušení celibátu bylo nějaké spásné řešení. Přesto – nezměnil jste aspoň částečně postoj k možnosti, která je v řeckokatolické praxi – tedy kněžské svěcení pro „muže osvědčené“?

Položená otázka už odpovídá na řadu problémů. Je třeba pochopit, že pro celibát se každý rozhoduje svobodně. Kandidát kněžství musí sám zvážit, jestli je ochoten a schopen přijmout kněžství s celibátem, který není dogmatem. V celé společnosti je na různých rovinách veliký problém přijmout trvalý celoživotní závazek, a to z mnoha důvodů, o kterých se zde není možné šířeji zmiňovat. Jistě však je základním problémem výchova k oběti pro druhého, výchova k pravé lásce v duchu Kristově, výchova k nesobectví. Jde o ochotu a schopnost přijmout oběť. Celibát je výrazem této oběti a lásky ke Kristu a připodobnění se jemu.

Otázka postoje k tzv. „viri probati“, tzn. svěcení ženatých „osvědčených mužů“, není otázkou názoru nějakého biskupa či kardinála, ale je to otázka celé církve a společné porady a nakonec rozhodnutí papeže. Ve věci „viri probati“, myslím, že situace k žádnému převratnému rozhodnutí zralá není. Na tom nic nezmění názor toho či onoho biskupa, i když může být jistě mediálně zajímavý. Taková diskuse se vede uvnitř církve. Na veřejnosti v mediích by takové diskuse mohla štěpit kněze ve věcech, které stejně rozhodnout nemohou, mohla by způsobovat nálepkování kněží na „pokrokové“ a „konzervativní“ – a to jsou zbytečné dělící čáry.

14. Před lety jste se podstatně zasloužil o příchod polských kněží na výpomoc do naší země. Jak hodnotíte tento experiment s odstupem víc než deseti let?

Ano, při jedné svatovojtěšské pouti do Hnězdna na začátku 90. let, při rozesílání misionářů po mši sv. jsem si vzal slovo a žádal jsem „úroky z krve Vojtěchovy“. A pak to začalo. Jistě, je to experiment, není to trvalé řešení našeho nedostatku kněží, i když některým se tu velice líbí a hodlají zůstat natrvalo. Ale pro tu chvíli bylo důležité, aby nám přišla pomoc na překlenutí určité kritické doby, kdy bylo nutné začít formovat mentalitu věřících, aby si všimli, že je tu podle učení koncilu i mnoho dalších forem setkávání se Zmrtvýchvstalým Kristem. Začít formovat laiky k větší spolupráci a spoluzodpovědnosti za farnosti, vytvořit mechanismy, aby vše „neviselo“ jen na knězi, abychom rozvinuli účinnější aktivity na získávání nových povolání atd.… Zkušenosti jsou samozřejmě pozitivní i negativní, ale domnívám se, že ty pozitivní naprosto převládají.

15. Výzkum, který se před dvěma lety mezi polskými kněžími u nás prováděl, jednoznačně potvrdil tři faktory: pozitivně je překvapil způsob, jak s nimi jednají naši biskupové, negativně pak skutečnost, že kněz u nás „nic neznamená“ a celková osamělost našich kněží. Máte nějaký recept, jak by se této deptající osamělosti (mnohem závažnější, než samotné potíže celibátu) dalo čelit?

Víme o té osamělosti kněží. Lékem je – a mnozí kněží to zřetelně poznali a praktikují – mít nejen společenství s farností jako širokou rodinou, ale mít a rozvíjet společenství se spolubratřími kněžími, jak o tom mluví dekret 2. vatikánského koncilu „O službě a životě kněží“. Myslím, že se nyní na to dbá více i v seminářích. A pak tu mají vliv různé spirituality a hnutí, jejichž života se kněží zúčastňují. Ti pak svědčí o tom, že to může být velmi účinná cesta z kněžské osamělosti. Takže si nemyslím, že ten stesk platí všeobecně.

16. Už na začátku svého působení v pozici pražského arcibiskupa jste učinil dosti rozsáhlý pokus řešit situaci kněží, kteří se nějak zapletli s předchozím komunistickým režimem, především spoluprací se StB. Dnes to vypadá, jako by všechno zůstalo na půl cesty. Co s tím?

Vím, že ve společnosti převládá mínění, že v této záležitosti jsme jako církev nepodnikli dostatečné kroky. Proto nejdřív stručně shrnu, co jsme opravdu už udělali. Především opravdové veřejně známé prominenty spolupráce jsme hned na začátku nové doby odstranili z míst, která jako třicet stříbrných dostávali (viz kanovníci Adler, P. Mára). Já jsem na začátku 90. let vyzval kněze arcidiecéze (a podobně i někteří další biskupové), aby v případě, že mají pochybnost o svém jednání v souvislosti se spoluprací s minulým režimem (tedy nejen s StB), za mnou přišli, abychom to spolu mohli řešit těmi prostředky, které k tomu má církev k dispozici: to je uznání chyby, svých skutků, opravdová lítost a náprava. A to ti kněží, se kterými jsem tehdy před 15 léty mluvil, takto chápali. Většina jejich spolupráce, pokud byla, se týkala oblasti církve, spolubratří kněží (je jen pár těch, kteří spolupracovali a poškozovali spoluobčany z civilní sféry). Za to přijali pokání (v naprosté většině případů o něj sami žádali). Na začátku toho procesu stála i kající pouť na Velehrad v roce 1990. S některými kněžími, kteří byli podezřelí ze spolupráce s StB, byl určitý problém, např. na akademické půdě teologické fakulty, poněvadž nebylo tehdy možné vstoupit do svazků StB, a proto to trvalo trochu déle. Biskupové se několikrát omluvili, když se veřejně neomluvili ti, kteří spolupracovali. Ale měli by to osobně udělat ti, kteří opravdu spolupracovali. Dá se to nařídit? Byli k tomu vyzváni a záleží to na jejich svědomí. Jistě by pomohli své církvi, ale i sobě, kdyby to dokázali veřejně vyznat. Ale na druhé straně je faktem, že např. v naší diecézi není dnes v jakékoliv funkci kněz, který by s sebou táhl toto selhání z minulosti.

K tomu ovšem musím zdůraznit, že je zcela neoprávněné, když jsou kněží, kteří zůstali v seznamech, automaticky označováni za spolupracovníky StB. To jsme si ověřili. Dva z kněží uveřejnili své osudy v Katolickém týdeníku a z jejich svědectví bylo patrné, že vůbec spolupracovníky nebyli. A přesto byli v seznamech uvedeni.

I proto jsem inicioval krok, který by celou záležitost skutečně mohl ještě posunout dál. Připravili jsme akci vytěžení svazků StB k tomu, aby se ukázalo, jak byla církev pronásledována. A na tomto pozadí se lépe pochopí mimořádný tlak, kterému byli právě kněží vystaveni, i jejich případná selhání. Je připraveno „martyrologium“ církve, tj. popsání utrpení církve v době pronásledování, aby se také konkrétně ukázala její statečná a hrdinná tvář. Teprve na tomto pozadí je možné pochopit různé kněžské osudy.

Řízení diecéze

17. V nedávno vyšlém rozhovoru (Perspektivy 9/2007) si Váš biskupský kolega Václav Malý povzdechl, že biskup „je dnes stále více vtahován do role, která je v rozporu s jeho rolí pastorační: do role byrokraticko-manažerské.“. To je přece zásadní ohrožení biskupské identity. Nebo ne? Jak by se toto mělo optimálně řešit? A jak se to ve skutečnosti řeší v naší české katolické církvi?

Život církve v její institucionální rovině se neobejde také bez administrativní práce. Ale každý biskup (i Václav. Malý) má sekretáře a k dispozici biskupům je celý aparát arcibiskupského úřadu. Čili biskup nemusí dělat úředníka. Záleží na našem umění delegovat takové úkoly, které jsou „byrokratické“, dalším kompetentním pracovníkům. Je faktem, že se musíme zúčastňovat různých porad kurie, biskupské rady, atd. Ale to je náš úkol řízení, bez toho se nelze obejít. A je také pravda, že biskup musí např. napsat protokol o vizitaci ve farnosti, kterou navštívil, že musí vizitovat školy, které má na starosti a řešit jejich problémy atd.

Ve spojení s biskupským posláním může právě slovo „manažer“ znít poněkud pejorativně, poněvadž pastorační úkol biskupa může být pak zaměňován za organizování a ještě hůř za manipulaci. V takovýchto citlivých momentech je nutné být víc konkrétní, abychom věci pojmenovávali správnými slovy a byli přesní. Dále si myslím, že je velice závažné pro autentické vykonávání poslání biskupa mít správné lidi na správných místech. V tom je někdy na úrovni církve v naší zemi problém - nejen výběru, ale i financí..

18. Lidé – a to bez ohledu na to, jestli jsou či nejsou členy církve – si častokrát představují, že biskup, natož arcibiskup a kardinál, „zavelí“ – a všichni „podřízení“ katolíci v jeho diecézi se obrazně řečeno „postaví do pozoru“. Jak je to ve skutečnosti?

K této otázce bych řekl širší odpověď. Často věřící, a tím spíše ti, kteří nejsou tak uvnitř, mají velmi zkreslené představy o církvi. To zkreslení je dvojího druhu. Jednak mnozí vidí církev jako „zahrádkářský spolek“, tzn. jako instituci vedle mnoha jiných, a nepočítají s tím, že církev není pouze institucí, že má zcela jiný charakter. Není založena na naší „výtečnosti“, na výkonech svých členů, ale na Bohu, který volí „to, co je slabé, aby zahanbil to, co je silné“. Církev je společenstvím, navíc velice zvláštním: Věříme, že tu působí – jak Kristus slíbil – Duch Boží, který dává světlo a sílu, tedy je tu prvek Boží – Boží slovo, zjevení, svátosti. To vytváří takový charakter církve, který nelze vtěsnat do termínů odvozených ze zkušenosti civilních organizací, založených na jiných principech. Ačkoliv i v církvi se o některých důležitých skutečnostech hlasuje (například o koncilních dokumentech, kde se vyžaduje velice silná většina, nebo hlasováním se konec konců určuje i papež), přesto není formou řízení v církvi demokracie.

Církev má hierarchické zřízení dané Kristem, v čele např. diecéze je biskup ustanovený papežem. Hierarchický princip ovšem není monarchický či jinak autokratický. Biskup má „moc“ a dary Ducha k vedení, ale není monarcha, který nařídí a vše „skáče“. To je totiž druhý omyl. Od nejvyšších míst až po biskupa platí o vedoucích osobách Ježíšovo slovo „a vy všichni jste bratři“. I papež rozhoduje po četných konzultacích na nejrůznějších rovinách. Biskup má k ruce odborníky v kurii, svou biskupskou radu, a je dokonce v některých rozhodnutí vázán výslovně podle kanonického práva ekonomickou radou, kněžskou radou a sborem konzultorů. Pak samozřejmě rozhodne a nařídí, ale nikoliv bez této bratrské spolupráce. Tím spíše je pak nutná bratrská spolupráce všech – většinou laiky počínaje – pro naplňování toho rozhodnutí.

19. Mnohaletým tíživým problémem, který jste musel z pozice pražského arcibiskupa – a tedy i Velkého kancléře – řešit, byl stav na pražské Katolické teologické fakultě UK. Když se na to díváte zpětně – mohl a měl jste něco v té věci dělat jinak? A je ten dnešní stav výrazně lepší? Podle jakých kritérií a v čem?

Určitě, po každé bitvě je i obyčejný voják generálem a ví, jak to mělo být…

Když se dívám zpět, uvědomuji si, že jsem na začátku při tolika úkolech, které na mne doléhaly, nevěnoval dostatek pozornosti fakultě v důvěře, že je tam děkan, který za komunismu také trpěl a je věrný církvi, a tak jsem tolik nedohlížel. Teprve postupně jsem poznával, kde je problém, ale to už uběhlo několik let. Stanovy byly určitým trikem s překladem latinského slova „postaveny“ tak, že děkan může být vlastně volen stále znovu, bez omezení. „Volitelé“ byli také vybráni tak, aby volili stále jednoho děkana. Já jsem musel tyto stanovy – jsme tu na akademické půdě, kde nelze jednoduše nařídit – s pomocí university a hlavně římské kongregace pro katolické university změnit a protlačit také jinou volbu děkana. Nebylo to hned ideální, z počátku jen formální. Taková formální změna i nadále zdržovala změnu koncepce a kurzu. Skoro po celá 90. léta nebylo dostatečně pečováno o pěstování nových doktorandů a habilitovaných učitelů, a tak jsme zdědili dost obtížný stav s velkým nedostatkem vyhovujících habilitovaných akademických učitelů. A k tomu snižující se počet kandidátů kněžství. Přijímání laiků bylo různými triky omezováno a fakulta tak byla finančně ohrožována ve své existenci, protože příspěvky přicházely podle počtu studentů. Kvalita výuky a její koncepce byly v tak kritickém stavu, že fakulta byla ohrožena tím, že nedostane od ministerstva školství povinnou akreditaci. Přišla „nucená správa“ a ta musela to vše řešit. Dosud některé obory nejsou dobře obsazeny, např. liturgika, morálka, i když řešení novými silami je už ve výhledu. Fakulta mě stála hodně sil a byla jednou z nejtěžších záležitostí k řešení.

20. Celá devadesátá léta se rovněž táhl problém integrace některých kněží působících před listopadem 1989 ve strukturách tzv. „Skryté církve“ – zejména šlo o okruh lidí svěcených Felixem Maria Davídkem. Jak dnes hodnotíte celý ten mnohdy značně bolestný proces?

Ani tento problém nebyl pro mě lehkým úkolem. Na začátku 90. let byly snad se všemi z podzemí sepsány protokoly o tom, jak to vše bylo - studium, svěcení, působení. A bylo to předáno na Kongregaci pro nauku víry, poněvadž se jednalo o posouzení, jestli kněžská a jáhenská svěcení z rukou Felixe Davídka nejsou ve své platnosti pochybná (a byla tu i svěcení žen, ženatých biskupů atd., samozřejmě vše bez dovolení z Říma). A posouzení si vyhradila uvedená Kongregace. Na základě studia oněch protokolů, výpovědi svědků a jiných materiálů, byly vydány v roce 1993 Směrnice pro řešení těchto otázek. Pokud někdo z těchto kněží byl svěcen od řádných biskupů v cizině (např. kard. Meisner, kard. Spülbeck, kard. Wojtyla), byli hned přijati do duchovní správy. Ostatní – svěcení ženatí muži i svobodní, kteří přijali svěcení z rukou Felixe Davídka, pokud chtěli působit, museli se podrobit svěcení „sub conditione“ (podmíněnému svěcení), aby byla zjednána jistota o kněžském svěcení, protože se jedná o svátosti, na kterých pak často závisí spása člověka. Pak mohli být zařazení do veřejné duchovní správy. Ženatí muži, svěcení pro řeckokatolickou církev, byli včleněni tam. O svěcených ženách a ženatých biskupech se tu vůbec nemluvilo. Tyto věci byly mimo jakékoliv tradice i pravoslavných církvi.

Lidé z podzemí, jimž jsme veřejně poděkovali za jejich nasazení, nás však osočovali, že my jsme ty Směrnice zfalšovali atd. Poněvadž jsem byl ve věci nejvíce angažován, padalo to samozřejmě na mou hlavu. Nebylo to příjemné. Byl tu dlouhotrvající spor. Jednání s jednotlivými osobami, abychom zjistili, co chtějí. Někteří nechtěli přijmout podmíněné svěcení atd. I tento vleklý problém vyžadoval mnoho sil a času a nervů…Většina těchto lidí je dnes nějak zařazena do práce pro církev.

21. Které z diecézních institucí skutečně plní přiměřeně své poslání – a které naopak „žijí“ zatím spíš jen na papíře?

Už od začátku 90. let jsem sháněl zahraniční konzultory, aby posoudili fungování úřadu arcibiskupství. Udělali jsme tu první krůčky.Ve druhé polovině 90. let jsme najali firmu „Consulting“, aby udělala analýzu a celkový audit fungování úřadu, efektivnosti práce, rozdělení funkcí, odborů, vzájemné komunikace. Pracovníci, včetně nás biskupů, se účastnili různých seminářů a praktických manažerských cvičení a myslím si, že to velice přispělo k velmi dobrému fungování úřadu. Pak jsme ve spolupráci s odbornou firmou zajistili komplexní systém informační techniky, takže účetnictví je na internetu, katalog farností a kněží je rovněž na internetu, kde jsou uvedeny všechny potřebné informace o farnostech. Přístup je odstupňován pro všechny zaměstnance i spolupracovníky a pro veřejnost. Poněvadž nedostáváme ani od státu ani od vlastních věřících při sbírkách dostatečnou finanční podporu, musíme šetřit i zde silami. Ale určitě chybí tiskový mluvčí… Myslím, že nelze říci, že některé instituce zůstávají jen na papíře. Vzorným příkladem fungování „institucí“ je arcidiecézní charita, která pracuje opravdu skvěle i v zahraničí.

22. Jak funkční je profesionální zázemí arcidiecéze – z hlediska počtu lidí a struktury? Osobně v té struktuře např. postrádám profesionální zajištění strategických a rozvojových úkolů arcidiecéze – tedy kvalitní analytický tým, který by vytvářel předpoklady pro účinnou výzkumnou činnost i ofenzivní komunikaci dovnitř i vně církve.

Když zvážíme, že máme velmi málo peněz na tato centra, většinou obsazená „minitýmy“ pracovníků, pak si myslím, že úměrně k tomu jsou výsledky těchto „nástrojů“ mimořádné a je třeba pracovníkům, kteří tu pracují, velice poděkovat. Jistě je při jejich úsilí vede i vztah k církvi, k Božímu království

Na tomto místě by bylo vhodné vyzdvihnout zvláště Pastorační středisko. Stačí projít chodbou ke kancelářím a vidět tu hojnou „úrodu“ prací, které středisko pro vnitřní potřebu diecéze vydává. A nesmím zapomenout na Arcidiecézní centrum pro mládež v Kunraticích, které bezprostředně pracuje s mládeží, zvláště s animátory z farností a připravuje i větší setkání pro mládež. Náš odbor církevního školství má na starosti několik desítek subjektů, ale jen dva kmenové zaměstnance – pro instituci velikosti arcidiecéze je to hrozně poddimenzované. O tom, že nám momentálně chybí člověk pro komunikaci s veřejností, přestože tu jsou mediální instrumenty (ACAP, Arcidiecézní zpravodaj, arcidiecézní internet), jsem už hovořil. A analytické oddělení? To je zatím hudba budoucnosti.

23. V pražské arcidiecézi započal proces oficiálně nazývaný „restrukturalizace farností“ – a neoficiálně chápaný jako „rušení farností“. Co je jeho smyslem a k jakému stavu by se mělo dospět?

Ten proces se možná někdy nazývá „restrukturalizace farností“, ale začal z jiného konce, z toho duchovního, ideového – od oné porady s kněžími na Svaté Hoře, při které všichni kněží diecéze postupně ve čtyřech etapách se radili o tom, co jim překáží a co pomáhá v jejich pastorační práci... A z toho pak vyplynulo i spojování farností ve větší celky. Ten, kdo mluví o rušení farností, je buď zcela neinformován, nebo má zlou vůli. Neříkám, že jsme udělali vždy vše v nejlepší komunikaci s farníky a farnostmi, které ztratily název farnost a jsou pouze filiálkami nebo expoziturami. Ale v poslední době i tento problém je řešen osobními návštěvami nás biskupů. Je to postupná, velmi složitá akce (nutnost převodů majetku, financí atd.).

A hlavně je to duchovní problém – komunikace s těmito expositurami, nacházení vhodných věřících atd. Není cílem stále a stále při úmrtích kněží přidávat nějakému nejbližšímu knězi další břemena, ale vytvářet stabilnější a životnější misijní celky a vytvářet tým pro jejich skutečně křesťanský život, včetně rozvoje. Právě tento proces může sloužit jako příklad spolupráce s kněžími diecéze. Tyto změny se připravují ve vzájemné konzultaci na úrovni vikariátů, kde se scházejí všichni kněží. Pak je projednáván na schůzi všech vikářů na úrovni diecéze, protože také oni znají situaci... Výsledek je projednán i na biskupské radě a nakonec dán ke schválení kněžské radě diecéze. Myslím, že i tady je vidět rozdíl mezi tím, co se jeví při zběžném pohledu z vnějšku – a jak to ve skutečnosti probíhá reálně uvnitř.

Spolupráce v kolegiu biskupů

24. Na jedné straně se katolické církvi vyčítá, že je totalitním monolitem, na druhé, že čeští biskupové nedokáží „mluvit jedním hlasem“. Jak by to mělo být podle Vás a jak to je ve skutečnosti?

Tady je třeba si zřetelně uvědomit, že ČBK není nadřízený orgán biskupství. Její přesné kompetence jsou dány Kodexem kanonického práva. Je to společenství biskupů, „vykonávající společně některé pastorační úkoly ve prospěch křesťanů na svém území“. Obecná nařízení může BK vydávat jen v některých věcech, které určuje Kodex. Jinak zůstává nedotčena pravomoc diecézních biskupů. ČBK ani její předseda tedy nesmí jednat jménem všech biskupů, jestliže všichni jednotlivě neprojevili v té věci svůj souhlas. Tohle musím na Vaši otázku nejprve vyjasnit, protože to si lidé neuvědomují a očekávají, že ČBK musí mluvit jedním hlasem za celou církev v ČR. Takže v různých věcech biskupové mohou mít i odlišné názory. Rozhodně by názory neměly být protichůdné, zvláště pokud jde o zásadnější věci. Ve skutečnosti je to tak, že máme většinou tendenci nechat za sebe mluvit ČBK. To má jistě výhodu v tom, že prezentované stanovisko má jasnou společnou podporu. Současně ale to není vždy dostatečně operativní a někdy to může působit i poněkud alibisticky. Nejen církevně-právně, ale i lidsky a společensky nemůžeme jako biskupové svou odpovědnost, kterou za svěřenou diecézi máme, schovávat za nikoho – ani za autoritu biskupské konference. Navíc každá diecéze má i svoje specifická témata, úkoly a problémy – a k nim by měl zaznívat jasně hlas příslušného biskupa.

25. Při hlasování na Plenárním sněmu sice biskupové až na nepatrné výjimky hlasovali jednotně, působili ovšem dost rozpačitě, až rezignovaně. Pokládá se Plenární sněm Katolické církve na úrovni biskupů Čech a Moravy za „uzavřenou záležitost“ – nebo stále ještě za šanci, aby se „církev stala živým nástrojem evangelizace a obnovy, světlem světa, kvasem a solí země“ (jak zněla modlitba za sněm)?

Sněm má zvláštní pravidla jednání a hlasování, nejsou tu jen biskupové, ale i kněží a laici, ano i pozorovatelé z jiných církví. Nebyl nějakým uzavřeným klubem, měli tam přístup podle určitých pravidel i novináři. To, jestli biskupové vypadali během sněmu rozpačitě či rezignovaně, jistě není nějaké objektivní hodnocení a ani příliš neznamená. Co je ale podstatné, jsou výsledky a návazné kroky. A ty o žádné rezignaci nevypovídají. Po ukončení sněmu byly materiály poslány ke schválení do Vatikánu, vrátily se s nepatrnými, spíše formulačními poznámkami. Nyní jsou v tiskárně a budou slavnostně presentovány při národní Cyrilometodějské pouti na Velehradě. Nejde tedy o „uzavřenou záležitost“: některé diecéze – a to záleží na nich – hodlají připravit na jejich základě ještě diecézní synody a uvést je tak ve spolupráci s kněžími a laiky diecéze do života. Tehdy nastane rozhodující etapa, kdy se bude moci ukázat, zda sněm přispěl k tomu, co vyjadřovala ona Vámi uváděná modlitba.

26. Jak se konkrétně daří spolupráce mezi Vámi a ostatním pomocnými pražskými biskupy?

Každý světicí biskup má svěřený určitý „resort“, určitou tematickou oblast, která je mu určitým způsobem blízká a kterou samostatně spravuje. A o závažných problémech informuje mne. Občas spolu hovoříme o celém jejich „resortu“. Jinak jsem pro řízení arcibiskupství ustanovil biskupskou radu, do níž patří všichni světící biskupové i generální vikář a další biskupský vikář. Setkáváme se většinou jedenkrát týdně, případně za dva týdny a máme poradu, kde určité věci, zvláště personální, řešíme společně. Tady také přicházejí na stůl i otázky z „resortu“ světících biskupů. Jinak se setkáváme mnohdy denně na společných modlitbách a mši sv. v kapli a pak následně při snídani. Nejsou to pracovní snídaně, ale je to denní kontakt. Z mého hlediska ta spolupráce je na dobré úrovni.

27. Z mého novinářského hlediska se systematičtější a účinná komunikace katolické církve s veřejností, zejména tou mediální, po odchodu Daniela Hermana z pozice mluvčího ČBK postupně skoro vytratila. Co si o tom myslíte jako biskup-delegát pro oblast médií i člen Papežské rady pro média?

Je pravda, že po Danielu Hermanovi pak odešel i Martin Horálek a Kateřina Rozsová – u obou posledně jmenovaných šlo ale spíše o finanční důvody. Zatím se nepodařilo přijmout nové pracovníky, o což ČBK velice usiluje. Je to jistě nedostatek, není to otázka systémová, ale spíše momentální „krize“. Jde o to, co nejdříve najít příslušné vhodné pracovníky. Pochopitelně jsou ve hře i finance, které tu však nemohou hrát hlavní roli. Je jisté, že bez schopných mediálních pracovníků ČBK nemůže žít.

Pokud se týká širšího kontextu, pak musím upozornit, že v mé kompetenci tiskové středisko ČBK není. Je pravda, že je zapotřebí v biskupské konferenci lépe a přesněji rozdělit a definovat úkoly pověřeným biskupům. A moje členství v papežské radě pro media s tím nemá bezprostředně nic společného, ale jistě, že správné využívání prostředků společenských komunikací (jak zní pojmenování médií v oficiálních dokumentech katolické církve) mi na srdci leží a vidím, jak se tu pořád realita našeho působení ve světě médií liší od toho, co bych pokládal za optimální.

Ekumena a mezináboženský dialog

28. Opakovaně jsem se mohl při setkáních s představiteli nekatolických církví přesvědčit, že Vás jako partnera ekumenických snah velmi rádi akceptují. Jak to vidíte Vy ze své strany?

Myslím, že Vámi vyslovený názor odpovídá skutečnosti. Ekumenickými styky v České biskupské konferenci je pověřen otec biskup Radkovský a i z jeho strany je současný stav pociťován jako pozitivní. Někdy trochu vázne partnerské vzájemné informování o tom, co se děje v určité církvi nebo v Ekumenické radě a co by se mohlo týkat i jiných církví. Při setkávání na lednovém modlitebním týdnu za jednotu křesťanů i při jiných neformálních setkáních se ukazuje, že mezi „hlavami“ většiny konfesí Ekumenické rady církví a představiteli katolické církve jsou velmi dobré vztahy i osobní přátelství. Jistě jsou i nepatrné výjimky.

29. Zatímco „ekumeně na vrcholcích“ se docela dobře daří, vypadá to, jako by „ekumena na bázi“ – tedy mezi konkrétními věřícími a farnostmi po velkých nadějích z období před rokem 1989 poněkud „zamrzla“. Je to tak? A jak tedy dál?

V tom máte zcela pravdu. Je to otázka rozvíjení ekumenismu v jednotlivých církvích, setkávání se na modlitbách na „bázi“, na biblických hodinách, hostování v kázání atd. Záleží na jednotlivých představitelích. Ale stejně – a možná ještě víc – na každém konkrétním věřícím. Nejde o deklarace, ale o skutečnou žitou křesťanskou jednotu.

My jako většinová církev bychom na to neměli zapomínat.

30. Papež Jan Pavel II. uskutečnil celou řadu průlomových kroků i v oblasti mezináboženského dialogu – zejména vůči Židům a muslimům. Mnozí katolíci mu to ale zazlívají. Jaký je Váš osobní postoj k tomu?

Můj postoj je tu naprosto jednoznačný a pevný: o tom, že postup Jana Pavla II. byl správný, není pochyb. I my jsme papeže následovali v jeho omluvě za některé nedobré činy katolických křesťanů v minulosti. Kritiky papežových kroků vyrůstají z nezralého postoje některých věřících nebo proudů v církvi, které se nechtějí smířit s tím, co Duch sv. na 2. vatikánském koncilu své církvi vnukal. Uzavřenost ani povýšenost stejně jako neschopnost pokání není pozicí, která by měla budoucnost. Zejména ne proto, že v jejich kořeni je strach – a ten se těžko snáší s Duchem Božím.

31. Jakou konkrétní zkušenost máte s mezináboženským dialogem?

Spíše než na naši národní bázi mám zkušenost na mezinárodní rovině. Tam mám leckdy kontakt s muslimy a vstupuji s nimi do dialogu. Na rovině Hnutí fokoláre se každoročně setkávají různí muslimští intelektuálové, aby nejen diskutovali o křesťanství a islámu, ale především aby usilovali vytvořit spolu předpoklady dialogu na základě zlatého pravidla: co nechceš, aby ti druzí dělali, nedělej ani ty jim... Vzpomínám si, že jsem slyšel osobní veřejnou zpověď jedné velké muslimské intelektuálky – studovala v Římě křesťanství, aby se stala misionářkou islámu. Po určité době přátelských a sesterských kontaktů s katolickými křesťany přiznala, že několik nocí plakala, když zjistila krásu křesťanství, protože si vždy myslela, že jedině islám je nade vše a že je nedostižný...

Evropa

32. Přísloví „nikdo není prorokem ve svě otčině“ by se dalo ve Vašem případě nejvýrazněji vztáhnout na skutečnost, že jste byl po dvě období - v letech 1993 až 2001 předsedou Rady evropských biskupských konferencí. Tady o tom skoro nikdo neví. Co podle Vás vedlo představitele evropských zemí k tomu, že si Vás podvakrát zvolili do svého čela?

Myslím, že to byly dva faktory: Jednak se měnil systém zastoupení v Radě v tom smyslu, že zástupci jednotlivých biskupských konferencí mají být jejich předsedové. A dále to bylo na začátku postkomunistické doby, kterou charakterizovala mezi představiteli evropských církví velká snaha o to, aby Evropa dýchala oběma plícemi a aby se obě části přibližovaly. Pokládám za jisté, že na to měl vliv i papež Jan Pavel II. Má volba i na druhé období pak jistě vyjadřovala také přesvědčení většiny předsedů biskupských konferencí států Evropy, že jsem se v té úloze osvědčil, nebo je aspoň nezklamal.

33. Co jste se v této vrcholné evropské pozici hlavně naučil?

Poznal jsem nejrůznější situace v různých zemích přes osobní kontakty s jejich církevními představiteli. V plénu jsme zasedali na různých místech Evropy. Rada pracovala hodně s komisemi, to znamená věci k rozhodování se připravovaly na mezinárodní rovině s experty dobře obeznámenými s problémy. V posledních létech jsme připravovali zasedání v presidiu při telefonických konferencích od svých pracovních stolů doma. Pak tu byly i kontakty s různými institucemi Evropské unie – a ty mne naučily vidět i naše problémy a úkoly v širším evropském kontextu. To byla skutečně cenná zkušenost. A konečně velmi jsme rozvíjeli ekumenismus spoluprací s KEK, Konferencí evropských křesťanů. Z této spolupráce, a zvláště z jejích těžkostí, vyrostla na můj popud Ekumenická charta, kterou jsme pak společně podpisovali ve Štrasburku.

34. Je reálné, že by Evropa mohla být oplodněna naší českou zkušeností – zejména tou z období před rokem 1989? Co je tam podle Vás zvláště nosné?

Tato věc byla trochu citlivá. My z Východu jsme museli dát pozor, abychom nevystupovali jako mučedníci, kteří nyní budou ten sekularizovaný Západ poučovat, jak to má být. A Západ se zase učil nebrat nás jako „rozvojové“ země v oblasti náboženské. Jedno bylo ale jisté: zvláště při zasedáních v postkomunistických zemích jasně cítili, že tady vyrostla víra pod tlakem pronásledování, a to nám dodávalo v jejích očích respekt. Hned v roce 1991 vyšla ve francouzštině kniha o mé zkušenosti s titulem „Umývač oken – arcibiskup pražský“ (přeložená pak do italštiny, španělštiny a dále) a to ukázalo naší situaci v době komunismu. Poději vyšly další knihy v němčině na obdobné téma.

To, co pokládám za zvlášť nosné – a to tehdy, stejně jako dnes - bylo nedělat žádné kompromisy ohledně svědomí, skutečně nejprve „hledat Boží království“, žít každodenní přítomnost ze své pevné víry a upevňovat vzájemné živé společenství.

35. Evropa evidentně stůně na nedostatek naděje a tím i elánu. Dokázal byste na to naordinovat účinnou terapii, která by se neomezila na slogan, že „Evropa potřebuje duši“ (na který jsou už mnozí značně alergičtí?)

Zkusím to. Základem té terapie je, že léčení nemůže začít změnou struktur (jak si to ostatně představoval Marx a jeho následovníci), ale změnou srdcí konkrétních lidí – to je totiž recept Ježíšův. Evropě chybí naděje proto, že v ní dnes žije příliš málo lidí, kteří by sami měli skutečnou naději ve svém životě. A veřejný život je toho jen zvýrazněným odrazem: Protagonisti evropského vývoje nemají – až na výjimky - zřetelně sami žádnou nebo jen malou naději ve svém osobním životě, poněvadž nemají pevný bod, o který by ji opřeli. Ten, kdo něco nemá, nemůže to ani sám dát. Je to jistě výzva pro všechny, kteří mají co říct k duchovnímu životu. Tedy pro nás křesťany v prvé řadě. Kdo jiný by měl už být nositelem naděje – té skutečné neotřesitelné naděje velikonoční – když ne my, křesťané. Nedostatek naděje v Evropě je tedy v prvé řadě nedostatkem naší vlastní naděje, křesťanské.

Stát a církev

36. Konečně jsme se dostali i k oblasti, která bývá v médiích nejčastěji přetřásaná. Co Vy osobně tu pokládáte za důležitá témata?

Vzhledem k tomu, že v následujících odpovědích budu častokrát kritický, pokládám za potřebné tomu předeslat to, co jsem už při jiných příležitostech zdůraznil mnohokrát: po roce 1989 se církve z hlediska faktického stavu u nás těší takové míře svobody vůči státu, v jaké možná ještě nikdy nežily. I proto máme s jejím využíváním nemalé problémy. Současně se ale v souvislosti se životem církví (nejde většinou jen o Římskokatolickou církev, ale i o církve ostatní) ukazují některé problémy, zčásti už chronické, které vyplývají jednak z pokleslého právního vědomí celé společnosti, jednak ze ztráty potřebného dějinného povědomí. Oboje se zdaleka netýká jen církví, ale na jejich postavení je to možná nejlépe vidět.

Konkrétně jsou tři okruhy otázek, které stále nejsou řešeny tak, jak by odpovídalo optimálnímu stavu: předně je to plnohodnotné právní zajištění svobody církve v souladu s listinou základních lidských práv a svobod řádným „církevním zákonem“ (víte, že kolem toho současného jsou opakované problémy se snahami tuto ústavou zajištěnou svobodu znamenající i respektování vnitřních norem církví omezit). Zatím několik pokusů o takový vzájemně vyhovující zákon ztroskotalo. Dále dořešení otázky majetkového narovnání, což je nutná podmínka k tomu, aby církve byly nezávislé na státu také v rovině ekonomické. A nakonec je tu i smlouva s Vatikánem, která by jako mezinárodní smlouva garantovala, že dosažené svobody nebudou oklešťovány a současně vymezila vhodné oblasti a formy spolupráce mezi církví a státem. Řešení těchto otázek předpokládá vzájemnou důvěru mezi zástupci státu (vládou, parlamentem) i jasnou společenskou podporu. Obojího se zatím bohužel příliš nedostává. Zvlášť mě mrzí opakovaně nabourávaná důvěra při jednáních na vládní úrovni. Nejde při tom o nějaký jednorázový problém, ale o trvalou potíž prakticky od roku 1992.

37. Podívejme se na některá témata teď podrobněji. Začnu tím nejméně kontroversním – kooperací v oblasti služeb pro společnost. Jak by tu podle Vás měl vypadat optimální stav a jaká je zatím realita?

Garantovaná svoboda je tu předpoklad. Na ní bezprostředně navazuje uznání potřebnosti a užitečnosti církví ze strany státu. Když se u nás stále znovu mluví o odluce státu a církve, myslím, že ti, kteří tohle hlásají – a jsou to i vysocí politici – si tak úplně neuvědomují, co by to mělo znamenat. Pokud se tím myslí, že si církve budou financovat svůj vlastní vnitřní život bez státních dotací – budiž. O tom bude řeč v dalších otázkách. Ale to zdaleka není totéž, co se mínilo odlukou státu a církve na přelomu 19. a 20. století. Z toho hlediska totiž u nás v podstatě odluka už je - vyjadřuje ji naše ústava. Dnes ale obecně v Evropě dosažený stav vztahů mezi církví a státem je ne odlukový, ale kooperační model. To předpokládá, že obě strany si uvědomují, že se navzájem potřebují. Tento fenomén je zpracován i v řadě teoretických prací. Oblasti, které se nabízejí, jsou péče o památky, školství, výchova, zdravotnictví, charita. V té poslední je tu určitý pokrok a začíná se už šířeji realizovat. Stejně tak málokdo pochybuje o potřebnosti a kvalitě zdravotnických zařízení s církevním personálem. Naopak vážný – v prvé řadě ekonomický – problém je v oblasti památek, do níž církve dávají většinu svých vlastních prostředků, ačkoli jde o zájem celé společnosti. O tom se ale skoro nikdy nehovoří. Oblast, na kterou se však vůbec nemyslí a která je tolik potřebná, je oblast formace jednání lidí, zvláště mládeže. Ze strany státu zde nejsou ani náznaky, že by tohle mohla být oblast spolupráce. Určité praktické náznaky jsou však v příbuzných oblastech – v armádě, ve věznicích a v nemocnicích.

38. A teď přejdu k dvojproblému, který naopak značně kontroversní je: Víc než polovina každoročních nákladů církve jde na údržbu a opravu památek a budov. Zhruba dvě třetiny z toho platí církev, zbytek stát, kraje a obce. Zhruba dvě pětiny z celkových nákladů naopak jde na mzdové prostředky (včetně odvodů) – a ty platí téměř ze 100% stát. Tenhle model je přece pro církev krajně nevýhodný – jak morálně a společensky, tak ekonomicky. Proč tu církev nevyvinula podstatně větší úsilí k tomu, aby se to změnilo tak, že stát bude platit památky a církev lidi?

Tohle má pochopitelně své historické kořeny. Ze zákona 218/1949 Sb. totiž jasně plyne, že stát má v podstatě povinnost platit obě oblasti. To bylo důsledkem toho, že komunistický stát tehdy církvím odebral veškerou ekonomickou základnu jejich existence, včetně toho, co se nazývalo patronáty (to byla povinnost určitých subjektů platit opravy památek a církevních budov). Jak stát plnil tyhle své povinnosti za komunistického režimu, nemusím snad vysvětlovat. Po jeho pádu se ze všech stran (od zdravotnictví přes ekologii, kulturu a sociální systém až k dopravě) začal nepřetržitý nářek na nedostatek finančních prostředků. V té situaci šly památky stranou – nejen církevní (jen si vezměte i mnohé státní hrady první kategorie). Církev to nemohla jen tak nechat chátrat, tak to začala pokud síly stačily, opravovat sama i za pomoci ze zahraničí a za pomoci obce či kraje. Přesto neuplyne měsíc, aby se neobjevila další zpráva, že někde se další církevní objekt – především kostely – stal nebezpečným pro postupující chátrání a není možné ho dál používat. Tohle je dlouhodobě neúnosná situace a její řešení není v silách samotné církve. A ostatně to ani není jen problém církve – to je přece otázka pro celou naši společnost: jak se postavíme ke kulturnímu dědictví? To, čím musíme přispět my, vyjadřuji v odpovědích na otázky následující.

39. Myslíte si, že si členové církve uvědomují svoji podstatnou spoluzodpovědnost za svou církev i v ekonomické oblasti? Vždyť příjmy církve z pravidelných nedělních sbírek odpovídají průměru 10 Kč na účastníka mše, tedy desetkrát méně, než by byl desátek z toho nejnižšího důchodu?

Já bych tady samozřejmě mohl začít poukazovat na to, že např. v naší diecézi odvádějí farnosti příspěvky do svépomocného fondu z farních sbírek a ty peníze se pak používají u těch farností, které by se samy neuživily. Dále snad každý měsíc je jedna účelová sbírka, např. na charitu, na bohoslovce, na misie, na svatopetrský halíř, tříkrálová sbírka atd. A kromě toho ve farnostech také opravují a starají se o svůj kostel. Čili určitá spoluzodpovědnost tu je – zejména pokud lidé předem jasně vědí, jaký je účel jejich příspěvku a mají jistotu, že skutečně na něj bude použit.

Na druhé straně nelze nevidět, že zatím jako církev i jako jednotlivci jsme si moc nepřipustili, že doby, kdy na jedné straně nás (komunistický) stát sice k ničemu nepustil a všelijak i dusil, ale současně platil rozhodující „provoz“ církve a sbírky věřících byly jen jakýmsi „vylepšením“, jsou definitivní minulostí a už se nevrátí. Svoboda, kterou jsme dostali, má prostě i svou ekonomickou zodpovědnost. A na tu nejsme zvyklí. V materiálech plenárního sněmu jsou na to téma naprosto jasná slova: finanční soběstačnost, průhledné hospodaření. To je cíl, ke kterému musíme směřovat, chceme-li být skutečně svobodní a schopní naplňovat své poslání bez podezření, že se necháme vydržovat lidmi, kteří se k církvím stavějí s nedůvěrou. Vím, že uskutečnění tohoto cíle nebude ani snadné, ani rychlé – ale je naprosto nezbytné.

40. Nemůžu pochopitelně v té souvislosti minout letitý evergreen nazývaný „restituce církevního majetku“. Není to – tváří v tvář reálné ekonomice církve – víc problém, který sice snadno zvedá adrenalin na té či oné straně, ale ve skutečnosti odvádějící pozornost od perspektivní ekonomické vize katolické církve (nehledě na škody, které už z toho na obrazu katolické církve v naší společnosti vznikly)?

Tady jde – a od počátku vždycky šlo – od dvě různé roviny, které se nám bohužel nikdy nepodařilo naší společnosti jasně zprostředkovat. V té první – a pro nás vždycky důležitější – šlo o otázku spravedlnosti. Tedy o to, aby bylo jasně uznáno, že se komunistický stát na církvích dopustil krutého bezpráví, které mělo mimo jiné i ekonomickou stránku – zbavení církve majetku, který nabyla způsobem naprosto legitimním (většinou šlo o dary fyzických i právnických osob v období 19. a 20 století) a který byl nezbytný pro činnost, kterou vykonávala i ve prospěch celé společnosti. A že je tedy spravedlivé, aby církve měly právo to, co z tohoto majetku zbylo, znovu vlastnit. Přitom právě tato skutečnost nebyla nikdy uznána – naopak je opakovaně zpochybňována pomocí různých právních kliček (parazitujících na tom, že právní stav se od poloviny minulého století změnil natolik, že formálně vzato mnohdy některé formy vlastnictví, které byly běžné tehdy, dnes už neexistují – a naopak, ty formy, které jsou vyžadovány dnes, tehdy neexistovaly – nebo nebyly tak využívány - situace kolem katedrály sv. Víta, Vojtěcha a Václava je toho modelovým příkladem).

Tou druhou je rovina ekonomická. Je celkem logické, že abychom se stali plně samostatní i po stránce ekonomické (a o tom, že toto je cílový stav, je aspoň mezi biskupy už dosti dlouho shoda), je třeba vědět, z jakých zdrojů můžeme ten hospodářský model budovat, tzn. můžeme-li v nějaké formě počítat i s tím, co církvi patřilo. Pokusů tohle nějak uspokojivě vyřešit byla ze strany církví celá řada, občas s nějakými návrhy přicházel i stát, ale zatím nic ke skutečnému řešení nevedlo. V poslední době se ustálil názor, že diecéze nebudou žádat plně naturální restituci, nechají majetek v rukou státu, ale že se bude vypočítávat nějaká renta, na jejímž základě bychom mohli např. platit kněze, provoz úřadů, atd. Řády počítají spíše s naturální restitucí. Na tom začíná být pomalu i se státem určitá shoda. Nerestituovaný a zablokovaný majetek je problém pro obce a města a ty na řešení tlačí.

Ale – abych se vrátil k jádru té Vaší otázky – je jasné, že skutečným klíčem k řešení dlouhodobě perspektivního finančního modelu života katolické církve u nás, je na jedné straně zajištění vlastní činnosti včetně mzdových nákladů duchovních a ostatních zaměstnanců církve z vlastních zdrojů (tedy především sbírek a darů doplněných výtěžky z majetku a případných asignací), na druhé odbřemenění církve od péče o památky, která dosud církev finančně vyčerpává, aniž by bylo v jejích silách se o ty památky dlouhodobě skutečně kvalitně starat. Ty památky jsou zdrojem nemalých příjmů z cestovního ruchu, jsou kulturní hodnotou pro celou společnost a podle toho by je měl v rozhodující míře financovat stát. Ve sféře služeb, kde církve se státem kooperují, by pak mělo financování být realizováno dnes již zaběhlým grantovým způsobem a specifickými dotačními programy.

41. V oblasti legislativní se pozornost upírala ke dvěma záležitostem – smlouvě se Svatým stolcem a zřizování jednotek s právní subjektivitou v rámci církve (církví) v souladu s vnitřními pravidly církví. Jde skutečně o problémy věcné, které by podstatně život církve komplikovaly, nebo spíš o morálně-právní či společensko-politické, které mají spíš církvím naznačit, že ve společnosti příliš neznamenají?

Samozřejmě, že smlouva s Vatikánem nebo určité administrativní obstrukce, které nový církevní zákon klade na zřizování právních subjektů (např. charit, diakonií či škol) zřizovaných podle vnitřních zákonů církví, není to, co podmiňuje křesťanskou existenci, ani čím bych se intenzivně den co den zabýval (na rozdíl od jiných starostí). V tomto smyslu nejde o zásadní komplikace. Jejich smysl je opravdu spíš v té symbolické rovině – a myslím, že ti, kteří se „zasloužili“ o vznik těchto problémů (v souvislosti s církevním zákonem především dlouholetá ředitelka církevního odboru na ministerstvu kultury Jana Řepová a nikoliv nevýznamně i bývalý ministr Pavel Dostál; v souvislosti se smlouvou mezi ČR a Svatým stolcem zase např. prezident Václav Klaus), si to také jasně uvědomují. Tedy – abych to lapidárně vyjádřil – ukázat, že si katolická církev nemůže u nás nijak vyskakovat.

Ale ono to má ještě jeden rozměr, který se zdaleka netýká jen církví – a já už jsem na něj narazil: jedná se o respekt k právu. To, co opakovaně navrhovalo Ministerstvo kultury pod vedením Pavla Dostála v církevním zákoně, stejně tak opakovaně označil Ústavní soud – tedy ne jen církve – za neústavní a jako takové zrušil. Čili já v tom vidím neúctu k právu – dokonce k nejvyšší právní normě, ústavě. A to je v neprospěch nás všech, nejen církví.

Ten případ se smlouvou mezi ČR a Svatým stolcem zase ukázal na nespolehlivost naší politické sféry. Tu smlouvu totiž vyjednala sociálně demokratická vláda Miloše Zemana, načež když ji měl ratifikovat parlament, byli mezi odpůrci této ratifikace právě sociálnědemokratičtí poslanci (proti své vlastní koaliční vládě, jejíž ministr zahraničí tu smlouvu k ratifikaci předkládal). Katolická církev se tu tedy evidentně stala rukojmím vyřizování stranických konfliktů, s nimiž nemá nic společného. Ani toto se nemusí týkat jen katolické církve. Do podobně nepřiměřené pozice rukojmí stranicko-politického soupeření se mohou dostat například i vysoké školy, jindy zase vědecké instituce, dětské a mládežnické organizace nebo policie. To je pro rozvoj naší občanské společnosti jednoznačně nežádoucí.

A co dál?

42. I když od našich vševědných novinářů už víme, jak rozhodne papež ohledně Vaší žádosti o uvolnění ze služby pražského arcibiskupa i koho jste navrhoval jako svého zástupce (a někteří už dokonce vědí, kdo se tím nástupcem stane), můžete říci, jak takový proces ve skutečnosti vypadá a co se dá pravděpodobně očekávat?

Novináři spekulovali, často fantazírovali bez reálného podkladu. Pravdou je, že podle kánonu 401 kodexu kanonického práva „se žádá“, aby biskup, který dovrší 75 let věku, složil svůj úřad do rukou papeže, jímž byl jmenován (resp. jeho nástupce). Kodex to říká mírně, novináři říkají: „musí!“ To je fakt, který nelze obejít, proto jsem tuto demisi podal. Je v rukou papežových. Může nastat několik variant: papež demisi přijme a ustanoví mě „apoštolským administrátorem“ arcidiecéze s tím, že se bude hledat nástupce. Nebo mě může požádat, abych zůstal, „dokud nebude uděláno jiné opatření“, jak zní formule. Na odpověď je možné také chvilku čekat. O nástupci se zatím nic neví (samozřejmě kromě některých novinářů).

43. V nedávném rozhovoru pro KT jste sice prozradil, že první, co uděláte, až bude Vaší žádosti papežem vyhověno, bude cesta na Vaší milovanou Šumavu. Jenomže to nejspíš nebude tak rychlé. Do čeho se tedy pustíte v následujícím roce – dopřeje-li Vám Bůh zdraví a síly?

Dokud nepřijde rozhodnutí, budu pracovat klidně dál a pokračovat v linii, která je stanovena, tzn. v prvé řadě proces obnovy farností, který je už 4 roky v běhu. Také budu pochopitelně plnit ostatní povinnosti, pastorační návštěvy farností, biřmování, vizitace atd. A samozřejmě velkou výzvou je příprava diecézní synody, která naváže na plenární sněm.

44. Myslíte, že tyto internetové stránky budou v dalším období ještě lépe vyjadřovat Vaši ochotu vstupovat s dnešní českou společností do skutečného dialogu? Co pro to chcete ze své strany učinit?

Doufám, vždyť „vstupovat do dialogu s dnešní českou společností“ je jejich smyslem. Rád bych přispěl k tomu, abychom prohloubili důvěru, pohovořili i osobně o dialogu - jak společně vést dialog na určitých principech, na kterých bychom se shodli - také o principech pravdy a práva, atd. Říci si, co nám v tom dialogu vadí – to znamená, že budu hledat vhodnou a účinnou podobu zpětné vazby. Prostě chtěl bych navázat více osobní dialog. Ostatně i tenhle náš rozhovor ukázal, že je celá řada témat, ke kterým by bylo potřeba se vrátit podrobněji – náš vztah k historii včetně onoho „vypořádání se s ní“, vztah k právu, postavení církve ve společnosti a vůči státu, styl řízení a odpovídající hospodářský model církve, odpovědnost laiků za církev, naplňování odkazu plenárního sněmu a příprava diecézní synody. Je toho zkrátka hodně, takže doufám, že tohle není náš poslední rozhovor.