Přesun na obsah

Pohádka o znárodněné katedrále

22. 8. 2003

Kauza svatovítské katedrály v Praze a soudní určení jejího vlastníka se dnes u Obvodního soudu pro Prahu 1 točí kolem okrajových drobností, které případ podstatně neovlivní, jak ukazuje pochybené procedurální rozhodnutí soudu z 29. 7. 2003. Jádro věci je hlubší, ale přitom jednoduché. Je s podivem, že si toho právníci či novináři dosud více nevšímali - nebo všímat nechtěli.

Pohádka o znárodnění katedrály začíná v roce 1954 u zákona č. 2/54 Sb. z 20. 1. 1954 o Státním plánu rozvoje národního hospodářství republiky Československé na rok 1954. V tomto zákoně jsou známé řeči o zvyšování výroby v nejrůznějších oblastech hospodářství a úkoly jsou vyjmenovány s takovou podrobností, že se dovíme, i o kolik se zvýší počet pálených cihel, jak poroste bytová výstavba či údržba bytů, dokonce i to, o kolik se zvýší počet návštěvníků divadel a koncertů. Na závěr se zde říká, že zákon provedou všichni členové vlády. Ani slovo o náboženství, o katedrále, o Pražském hradě. V tomto směru ministru kultury žádný úkol nepřipadl. – První dějství.

Dějství druhé. Dne 10. 10. 1954 (tedy až v závěru hospodářského roku) bylo s odkazem na uvedený zákon vydáno vládní nařízení č. 55/54, o kterém vypravěči pohádky tvrdí, že je to vlastní znárodňovací dekret. Hned v § 1 se tu říká, že Pražský hrad, sídlo prezidenta, náleží „všemu československému lidu“. Tato „definice“ Pražského hradu určitě nezahrnuje katedrálu, která nikdy nebyla „sídlem prezidenta“. Ostatně zjistit, co to je Pražský hrad je zcela jednoduché. Stačí nahlédnout do vložky č. 1 Zemských desek, kde je seznam nemovitostí, které Pražský hrad tvoří. Katedrála, ani ostatní budovy církve v tomto seznamu rozhodně uvedeny nejsou. Ani v tomto vládním nařízení není o katedrále zmínka a pohádka ani zde nemá oporu. Pouze se tu říká, že vymezení areálu Pražského hradu provede „rada Ústředního národního výboru hlavního města Prahy v dohodě s kanceláří prezidenta republiky“. Nic nepomůže odkaz na to, že toto vládní nařízení dodatečně odhlasoval parlament. Jakýkoliv vyvlastňovací výrok totiž i tady chybí.

Třetím dějstvím pohádky je vyhláška o vymezení chráněné oblasti Pražského hradu, vydaná odborem vnitřních věcí rady Ústředního NV hl. m. Prahy, tedy nikoliv samotnou radou, a publikovaná 19. 9. 1955. Každý by s napětím očekával, že zde bude nějaký výrok o katedrále. Odbor vnitřních věcí se však nenamáhal ve své vyhlášce vypsat parcely a budovy, které do chráněné oblasti Pražského hradu patří. Pouze „vykolíkoval“ území od jednoho rohu ke druhému, v některých případech dokonce prostředkem pozemků. Tedy ani zde není žádný konkrétní vyvlastňovací výrok o katedrále, o té tu zase není ani zmínka.

Teprve ve čtvrtém dějství pohádky se dovídáme něco konkrétního. Odbor pro výstavbu Ústředního NV hl. m. Prahy vydal 17. 2. 1956 rozhodnutí s pozoruhodným názvem: „Rozhodnutí o náhradě za nemovitosti v chráněné oblasti Pražského hradu“. V něm uvádí, že „po vymezení chráněné oblasti přecházejí s účinností od 16. prosince 1954 (tj. účinnosti vládního nařízení) do vlastnictví Československého státu (pozn. nikoliv už „všeho československého lidu“) podle ustanovení § 1 vládního nařízení“, a následuje seznam pozemků a budov, kterých se to týká, včetně katedrály.

Dějství páté. Následuje zápis do pozemkových knih. Každý zápis musel být odůvodněn, resp. doložen vlastnickým titulem. A v tomto dějství dochází k překvapení. Jako vlastnický titul pro stát není uvedeno vládní nařízení 55/54 Sb., nýbrž ono již slavné rozhodnutí odboru pro výstavbu Ústředního NV hl. m. Prahy ze dne 17. 2. 1956 č.j. Výst./13-28834/55-Po.

Státní administrativa tak konečně splnila úkol, který jí zákon č. 2/54 neuložil. Fiktivní hospodářský úkol pro rok 1954 byl splněn až v roce 1956 a jak nám říká rozhodnutí ze 17. 2. 1956, vlastnické právo přešlo na stát se zpětnou účinností už ke dni 16. 12. 1954, samozřejmě bez náhrady.

V pohádkách se nemožné věci stávají možnými. Záměr komunistického režimu zmocnit se církevních objektů na Hradčanech, pokud jde o realizaci, připadl až subalterním úředníkům z odboru výstavby Ústředního NV hl. m. Prahy. (Tento postup je totiž v rozporu i s § 9 komunistické květnové Ústavy č. 150/48). Tak se věc ani podle zákona totalitního komunistického režimu právně nemožná stala možnou.

A celou tuto pohádku – Evropo, div se! – přejímá nás demokratický řád od komunismu osvobozené republiky a svými proticírkevně zaměřenými právníky z oné minulé doby hájí zuby nehty komunistické nespravedlnosti – jen proto, že tak mohou církev poškodit.

 

Vyšlo v MF Dnes 26. 8. 2003


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka