Bilancování "za pochodu"

Kolem slavení mých 75. narozenin byla napsána řada článků a vysloveny různé hodnotící úvahy o positivních i negativních stránkách té řady let. Pokud jsem se sám nějak ohlížel zpět, pak spíše na více méně dramatický průběh svého života… Samo bilancování má některá úskalí. Dobře si to uvědomuji, když si některých z těch mediálních hodnocení všimnu… Je rozhodující, kdo a z jakého úhlu, či přesněji řečeno z jakých myšlenkových východisek a pozic nebo s jakou životní „filosofií“ hodnotí a s jakými měřítky pracuje, zda motivací autora bylo spíš hodnotit církev nebo mne osobně, vyjádřit své naděje - nebo zklamání.

Svou roli samozřejmě hraje i to, jestli se hodnotí jen „objektivně“, lidsky a společensky, nebo jestli je tu snaha vzít v úvahu aspoň trochu také hledisko víry a ty hodnoty, ze kterých jsem se snažil vždy jednoznačně vycházet. Tato skutečnost pak do značné míry mění onu „objektivitu“ a pravdivost hodnocení…

I.

Když se sám ohlížím zpět na oněch 75 let života, uvědomuji si, že jsme v určitém smyslu „obětovaná“ generace, která žila téměř neustále v nějakém provisoriu, pořád na něco čekala. Tak proběhla více než polovina mého života: Šest let druhé světové války, pak čtyřicet let komunismu. Ty tři klidnější roky po druhé světové válce a 17 pracných let po pádu komunismu – to je jen menší část pětasedmdesátiletého života…

Po maturitě v r. 1952 jsem neměl žádné perspektivy, poněvadž jsem nebyl v komunistickém Svazu mládeže. Začalo čekání na budoucnost! Následovala práce v továrně a vojenská služba… I když se po „maďarských událostech“ otevřela jakási možnost studovat na universitě, teprve v r. 1964 po 12 létech po maturitě přišla konečně chvíle umožňující vstoupit do bohosloveckého semináře a začít se připravovat na kněžství. Po kněžském svěcení v r. 1968 znovu zhroucení slibných perspektiv - „Pražské jaro“ brzy skončilo. Stálý „boj“ se všudypřítomnou STB, která mě označila za „nepřátelskou osobu“ a sledovala někdy i každý krok. Pokračování života v provizoriu - a někdy i v nebezpečí. Budoucnost byla opět nejasná. Jako kněz jsem byl několikrát přeložen: České Budějovice, Lažiště, Starý Rožmitál a pak umývač oken…

I když lidské naděje byly malé, věděli jsme, že ten nelidský režim musí padnout. Ale kdy…? Pracovali jsme pro jeho rozpad na duchovní rovině. Opět velké čekání! Nebylo ovšem prázdné ani zarůstající hořkostí, ale naplněné hlubokým duchovním životem spolu s druhými, opřeným o „Boha blízkého“.

Teprve po r. 89 se otevřelo období svobody, naplněné usilovnou prací pro církev. Byla sice určitá svoboda, ale nutnost usilovat o její skutečné naplnění a o prostor pro církev dále trvala, i když jiným způsobem…

To není „bilance“, ale jen neúplný, povrchní a spíše jen časový přehled oněch 75 let… Hluboké bilancování duchovní životní zkušenosti těchto let jsem pojednal v různých přednáškách a článcích při jiných příležitostech. Zde chci jen odkázat na knihy o tom napsané. Francouzská kniha Laveur de carreau – archevéque de Prague nebo německé Reifezeit, Wird Europa heidnisch? aj. V češtině kniha – interview Blanky Pirnosové Koho má za zády a Rozhovory s kardinálem Miloslavem Vlkem s Jiřím Zajícem. Navíc jsme spolu s ním před několika dny 16. května vedli poměrně rozsáhlý „bilanční rozhovor“ - Sedmnáctileté ohlédnutí.

Tím jsem chtěl původně s „bilancováním“ u příležitosti pětasedmdesátin skončit a ohlédnutí za mou biskupskou činností nechat až na chvíli, kdy půjdu skutečně do důchodu. Ale mnozí se do takového hodnocení pustili a tak mi nezbývá, než se touto tématikou zabývat znovu.

II.

Mediální hodnocení mé pastorační, biskupské činnosti se bohužel - a zcela typicky - držela většinou jen některých vyčnívajících událostí oněch posledních 17 let, jako řešení problému tzv. podzemní církve, otázka katolické teologické fakulty, spolupráce některých kněží s StB, úsilí o narovnání vztahů mezi církví a státem, majetkovým vyrovnání, případně svatovítskou katedrálou. A k tomu – a to je příznačný nedostatek těchto hodnocení – někteří novináři nerozlišují základní vztahy a kompetence v církvi. Nejspíš neznají její strukturu. Proto je nutné nejprve říci slovo k základnímu rozlišování.

Často mě nazývají „nejvyšším představitelem“ katolické církve v České republice. To opravdu nejsem! Směšují totiž nejvyššího „tituláře“, tj. nositele nejvyššího, kardinálského titulu ve zdejší církvi, který neznamená automaticky nejvyšší kompetence - a zodpovědnost. Ty dvě skutečnosti se vůbec nekryjí. Proto připisují na mé konto úspěchy a neúspěchy, které patří někomu jinému. Např. ČT 1 v událostech z 19.5.07 hovoří o tom, že když jsem byl „v čele české katolické církve, tak se toho za 16 let moc nezměnilo“. Patrně se mylně domnívají, že pražský arcibiskup a kardinál je z těchto pozic „v čele katolické církve u nás“. Jiní zase mluví o „boji“ či o soutěži o kardinálský post. Takový post neexistuje, protože „kardinál“, to není nějaký funkční post, s nevím jakými kompetencemi a zodpovědností, ale titul. I když je pravda, že některé diecéze a místa ve světě jsou „kardinálskými“ sídly, neznamená to ještě, že třeba nově jmenovaný biskup takové diecéze je ihned a automaticky jmenován kardinálem, zvláště když třeba v diecézi ještě žije „emeritní“, dosavadní kardinál. Takové jmenování je rezervováno svobodnému rozhodnutí papeže. Čili kardinálské označení je skutečně jen titul, který pro diecézi je jistě určitou ozdobou, pro kardinála osobně to znamená, že patří do poradního sboru papeže a do sboru volitelů nového papeže. Nic méně - ale také ne nic více.

Arcibiskup je také v čele české církevní provincie (ne moravské - ta má svého metropolitu), ale tady nemá skoro žádné kompetence. Nejvyšší zodpovědnost v celé církvi v určitém státě, u nás v Česku, má mezi biskupy předseda biskupské konference. Je pravda, že jsem tuto funkci také zastával dvě období, celkem 8 let, od r 1991 do roku 2000. I tady by se mohlo bilancovat. Ale tato funkce se nesmí směšovat s činností biskupa v pražské arcidiecézi. Tehdy jsem měl kompetenci jednat jménem církve u nás.

Biskupská konference není nadřízeným orgánem jednotlivých diecézí. Každá diecéze je samostatná, a biskupská konference je platforma pro porady o společném postupu v určitých otázkách. V některých věcech má předseda Biskupské konference skutečnou kompetenci danou kanonickým právem vydávat kompetentní rozhodnutí závazné (po schválení v Římě) pro všechny diecéze. I když diecéze jsou samostatné subjekty, předseda biskupské konference zastupuje církev u nás před státem, zvl. v jednáních o zásadních věcech společného zájmu, který se týká vztahů se státem a řešení velkých společných otázek (např. majetkového narovnání). To ale neznamená, že i biskup, který nemá kompetenci mluvit za celou církev, nemůže se samostatně vyslovovat k některým veřejným otázkám, zvláště k těm, které se týkají církve, za níž zodpovídá. Když např. ministerstvo kultury pod vedením P. Dostála a dr. Řepové dělalo věci, které nejen ubližovaly církvi, ale byly zcela v rozporu se zákonem, tak jsem k tomu promluvil. Tady jsem se vyslovoval jako pražský arcibiskup a mluvil jsem za sebe.

Nyní k jednotlivým otázkám, které bývají nesprávně pojednávány při hodnocení mého biskupského poslání v pražské diecézi.

(a) Zapojení tajně svěcených kněží v podzemní církvi.

Například mi v Hospodářských novinách Josef Greš vytýká: „nedokázal si elegantně poradit se začleněním té části církve…“ Pochybuji, že se vůbec zajímal o to, jak právně tyto věci opravdu byly, a prostě to „přišil“ na mé konto jako dluh. Tak to pro jistotu zopakuji: Ještě před mým příchodem do Prahy sepsal tehdejší světící biskup pražské arcidiecéze Mons. Antonín Liška (který byl nejen právník, ale s řadou lidí z „podzemních struktur“ měl blízké vztahy) se všemi „z podzemí“ zápisy o jejich studiu, svěcení a působení a poslal je do Vatikánu, který si pak vyhradil řešení. V čele Kongregace pro nauku víry stál tehdy kardinál Ratzinger. V r. 1993 přišly známé Směrnice, podle kterých jednotliví diecézní biskupové měli věci samostatně uspořádat, aniž na tom mohli něco měnit. Docela by mě zajímalo, jak jsem si s tím měl „elegantně poradit“.

Osobně jsem měl velký zájem o integraci všech, kteří za komunismu nesli statečné svědectví. Ještě jako českobudějovický biskup jsem jmenoval svým generálním vikářem velkého „podzemáka“ P. Václava Dvořáka v naději, že právě on pomůže tyto věci řešit. Dříve než přišly Směrnice, jsem na svou zodpovědnost do diecéze přijal několik „podzemáků“, kteří byli z okruhu P. Dvořáka a byli vysvěceni některým biskupem v zahraničí. V Praze jsem pak usiloval o to, aby byl navázán osobní kontakt mezi lidmi z podzemí a Kongregací pro nauku víry, mnohokráte jsem jednal s kardinálem Ratzingerem a jeho sekretářem arcibiskupem Bertonem, který měl celou záležitost na kongregaci na starosti. Mons. Bertone skutečně v Praze byl. Další připravená jednání se však nekonala kvůli vývoji, který na Kongregaci nastal. Často mi někteří z podzemí děkovali, že jsem se snažil řešení posouvat kupředu.

Prý jsem se s vedením podzemí „do krve rozhádal“. Pokud skutečně k nějakému konfliktu došlo, pak se to netýkalo „vedení podzemí“, ale poněkud cholerického Fridolína Zahradníka, s nímž ovšem potíže mají i lidé ze těchto struktur. Ten přišel s nápadem, že čeští biskupové změnili Směrnice. Nesprávně totiž spojil informaci o podzemní církvi, kterou Kongregace poslala všem nunciaturám v Evropě (byl to text Směrnic, koncepce řešení celé záležitosti, ale bez konkrétních jmen z našeho podzemí) s tím, co jsme obdrželi pro české poměry. Nám Kongregace poslala samozřejmě celé Směrnice se všemi jmény. A pan Zahradník vykonstruoval, že jsme tam jména doplnili my. Proti těmto výmyslům jsem se samozřejmě musel vehementně „do krve" bránit.

Když dnes mám celou záležitost vyhodnotit, tak ji naopak pokládám za svůj určit úspěch, pokud se jedná o řešení záležitosti v pražské arcidiecézi. Pro dořešení jedené z úplně posledních kauz jsem se nedávno obrátil i na papeže.

(b) Katolické teologická fakulta

Tady se přiměřené řešení opravdu protahovalo dosti dlouho. Na začátku mého působení v Praze, kdy přede mnou stála řada problémů, jsem se domníval, že v čele fakulty stojí člověk, který se za komunismu nepoddal a naopak byl pronásledován, a tak jsem spoléhal a příliš nekontroloval. Když jsem však později zjistil, kam fakulta směřuje, jaké si vytváří perspektivy, začal jsem jednat. I když jsem jako pražský arcibiskup Velkým kancléřem fakulty, nemám takovou kompetenci a nemohl jsem nerespektovat akademické svobody a tak cesta k řešení byla složitější. (srov. interview s Jiřím Zajícem).

(c) Spolupráce některých kněží s STB.

To není otázka „nejvyššího představitele“ církve u nás, ale každého diecézního biskupa. V tomto smyslu jsem začal věc řešit už v r. 1993, dříve než kterákoliv skupina naší společnosti. Můj postup je známý. Byl v poslední době častěji traktován v mediích (srov. www.kardinal.cz). Řešení těchto věci si připisuji jako velké pozitivum na své konto. Česká biskupská konference tu také udělala významný krok, zadala České křesťanské akademii sepsání „martyrologia“, tj. popsat velké statečné postavy křesťanů, kteří se nesklonili před tlakem komunismu ani STB. Zakusili pronásledování a někteří i smrt. Zpravidla bývám k těmto osobám počítán i já. Po vylíčení této světlé stránky církve, bude možno lépe posoudit i negativní případy, ve kterých kněží ne zcela obstáli.

(d) Vztah církve a státu

To byla vždy záležitost jednání předsedy biskupské konference a nikoliv „nejvyššího představitele“ církve, jak se domnívá řada novinářů. Patří sem zákon o vztazích státu a církví, tedy otázka zákona o svobodě církví. A dále komplikovaná záležitost majetkového vyrovnání, které není v kompetenci pouze některého diecézního biskupa, ani „nejvyššího představitele církve“. Na obou záležitostech se velmi důrazně podepsalo bývalé vedení min. kultury. Na straně státu nebylo dostatek politické vůle řešit majetkové narovnání. Lze si o tom přečíst brožurku "Přehled jednání mezi státem a církvemi v letech 1990-2000“. Nezáleželo jen na církvi, ale především na státu, který z toho udělal politikum.

Pan Greš mi například radí, že jsem měl zajistit „rychlou a tichou úpravu vztahů mezi státem a církví“. Skutečně bych rád věděl, jak si to představuje. Že tato záležitost je velkým dosud nevyřešeným problémem a ostudou naší republiky, to je pravda. Ale zcela odmítám ji připsat jako dluh na účet církve (tím méně na účet domnělého „nejvyššího představitele církve“).

Do tohoto rámce patří i smlouva mezi ČR a Vatikánem. Je velmi úsměvné, že současné nedořešení této smlouvy se při hodnocení mého funkčního období připisuje na mé konto. Žasnu, kolik „moci“ mi novináři připisují. Jednání o smlouvě je záležitost delegace Vatikánu a delegace naší vlády. Delegaci Vatikánu vedl nuncius Coppa a byli v ní někteří čeští biskupové. Já jsem se zúčastnil jen některých zasedání, spíše jsem byl v předpolí jednání a připravoval podklady pro jednání. Delegaci státu tvořilo ministerstvo kultury a min. zahraničí. Jednání se někdy zúčastnili i zástupci jiných ministerstev. Po dojednání a podepsání smlouvy oběma stranami zůstala smlouva v rukou vlády, aby dosáhla její ratifikaci, což dosud neudělala. Takže je to dluh ne církve, tím méně můj, ale státu a do hodnocení mého poslání nepatří ani jako plus, ani jako minus.

(e) Svatovítská katedrála

To je záležitost, která patří výslovně do kompetence pražského arcibiskupa, protože je to jeho katedrální kostel. Ale to neznamená, že ta záležitost je v mé moci. Komunisti usilovali dostat ji do své moci, udělali to podvodem, který nařídil Ústřední výbor komunistické strany. Nerespektovali ani své zákony. Katedrála nebyla znárodněna podle zákona. Proto jsme neusilovali o restituci, ale o soudní rozhodnutí o vlastníkovi. 14 let se táhnoucí ostudný proces měl nyní pokračování u Nejvyššího soudu a byl vrácen k nižším instancím. Ani tato záležitost nebyla v mé moci. Před řadou let jsem navrhl, že katedrálu svěřím do rukou „národa“, ale tehdejší premiér Klaus nepřijal můj návrh předat ji darovací smlouvou. A proto nebyla záležitost ukončena a vleče se dál. Vím, že mnoho lidí nerozumí této záležitosti, protože nemyslí na právní rovině, ale podle otázky „a k čemu ji ta církev potřebuje“… Nemyslí na to, že je třeba napravit křivdy komunistického režimu a ne je zakrývat nebo dokonce hájit. I v době komunismu, kdy to bylo nebezpečně, jsem se zasazoval za dodržování práva, i když jsem věděl, že komunismus je zločinný režim a že nezvítězím. Nemohl jsem se prostě dívat na bezpráví. A to mě vede i dnes. I v této věci je třeba dobrá vůle na obou stranách a ne pouze žádat jednu stranu, aby ustoupila. Je to nedořešený problém. Zatím na hodnocení ještě není vhodná doba.

III.

Pro úplnost hodnocení je nutné se aspoň heslovitě zmínit o úsilí katolické církve o uspořádání vztahů mezi Čechy a Němci po druhé světové válce a dopisech s výzvou k odpuštění a usmíření, které jsme jako církev inspirovali a já jsem ho osobně nakoncipoval. Tyto věci velice krásně zhodnotil německý prezident Köhler ve svém blahopřání k mým narozeninám (text zde).

Významná v mé činnosti byla také doba osmiletého působení v čele Rady evropských biskupských konferencí a na poli ekumenickém. Mou iniciativou vznikla Ekumenická charta, podepsaná v r. 2001 ve Štrasburku.

Neméně rozsáhlá je i činnost na poli mezinárodních kontaktů s katolickými biskupy celého světa na půdě spirituality Díla Mariina. A na stejné rovině pak i organizování podobných setkání i ekumenických biskupů z různých církví…Tyto všechny aktivity připočítávám nesporně k velkým věcem, které se podařily. Jistě nejen mou zásluhou.

Jsem si vědom slov Písma: …a když jste vše udělali, řekněte: neužiteční služebníci jsme. Vím, že to vše jsem nedělal sám, ať už na poli pastoračním v arcidiecézi, tak i na poli mezinárodním, ale že na těchto záležitostech spolupracovala řada spolupracovníků, kterým tímto za spolupráci děkuji.