Komentář k dokumentu vatikánské Kongregace pro nauku víry

„Odpovědi na otázky, týkající se některých aspektů nauky o církvi“ - toto prohlášení vydala Kongregace pro nauku víry jako svůj dokument. Má tedy nižší váhu než například motu proprio o liturgii vydané nedávno samotným papežem, které stanoví, nařizuje určité skutečnosti. To je první věc, kterou je třeba mít na paměti.

Je nutné si všimnout i názvu dokumentu: „Odpovědi na otázky, týkající se některých aspektů nauky o církvi“. To znamená, že Kongregace nevytváří dnes uměle nové téma do diskuse, ale odpovídá na otázky, které mezi teology existují. Jde tedy pouze o syntetické shrnutí pozice katolické církve k teologické otázce „co je církev“ /kard. Kasper/. Po důležité dohodě mezi katolickou církví a Světovým luterským svazem „O ospravedlnění“, /která nebyla jednoduchá, a ne všechny protestantské církve ji přijaly/, se hovořilo o dalších krocích na cestě vzájemného teologického dialogu a o vyjasňování některých závažných a podstatných otázek např. chápání kněžství a eucharistie. Tento obtížný dialog se poněkud vleče. Místo toho se v praxi - zvláště ze strany protestantských církví ještě před teologickým vyjasněním těchto otázek – rozvíjí úsilí o urychlení společné koncelebrace a interkomunia. Přitom se šíří nesprávná myšlenka, zvláště při hlubokých bratrských vztazích, při společné modlitbě, četbě Písma atd. že když budeme spolu slavit eucharistii a vzájemně si eucharistií sloužit, uskuteční se jednota.

Katolický názor v této věci, který sdílejí i mnozí protestanti, říká, že společná eucharistie je výrazem už dosažené jednoty v podstatných otázkách, a nikoliv jakási podivná náplast zakrývající nevyřešené otázky. Takové názory jsou nepoctivé a neseriózní.

Na základě spirituality jednoty Díla Mariina se každoročně pravidelně setkáváme spolu s 50-60 biskupy různých křesťanských církví, usilujeme ve vzájemném respektu jedné církve ke druhé a ve vzájemné lásce žít spolu to, co nás spojuje, jsme opravdu bratři a cítíme, že jsme v určitém smyslu Kristova církev. Prožíváme spolu i bolest, že přestože jsme si tolik blízcí a cítíme, že jsme jedno, nemůžeme společně stát u jednoho oltáře a účastnit se jedné eucharistie. Přijímáme spolu tuto hlubokou bolest ve vědomí, že Ježíš právě utrpením a smrtí na kříži zjednal spojení, sjednocení mezi nebem a zemí i mezi námi navzájem. A tak přispíváme ke vzájemné jednotě mezi námi, dokud nebudou vyřešeny závažné teologické otázky.

Kongregace ve svém dokumentu nenastoluje nové téma vzájemného dialogu. Odpovědí ale reaguje na závažné otázky, které si v současném ekumenickém dialogu kladou teologové. Není tu tedy snaha katolické církve vyostřovat rozdíly, ale každý dialog – aby byl smysluplný – předpokládá vyjasnění různosti pozic. To je první důležitý požadavek, který sdílejí obě strany. Proto chce Kongregace ve snaze o zlepšení a prohloubení dialogu odpovědět i  protestantským partnerům na jejich nedávné požadavky a „jasně definovat ekumenismus“. Dokument totiž nikde nepopírá, že by protestantské církve byly církvemi, ale upřesňuje, že nejsou církvemi v tom smyslu, v jakém katolická církev chápe sebe samu jako církev. V tomto chápání jsme si blízko s celou ortodoxií, která náš dokument přijímá vesměs pozitivně. O vztahu k ortodoxii hovoří v dokumentu odpověď na čtvrtou otázku.

Naši partneři dialogu budou jistě tak poctiví a znovu potvrdí, že „evangelikální církve samy nechtějí být církvemi v katolickém smyslu“. Jejich koncept církve i tajemství je odlišný a neodpovídá katolické nauce. V evangelické deklaraci ´“Tajemství a svěcení“ se říká, že chápání církve a služby v katolické církvi není vlastní protestantům. Takže naši partneři zdůraznili tento rozdíl a vymezení už dříve a katolíci to vzali na vědomí. V této situaci katolická církev znovu prohlašuje to, co učila vždycky /1. odpověď v dokumentu/. V úvodu  text navazuje na 3 dokumenty vatikánského koncilu / o církvi, o ekumenismu a o východních církvích/, i na dvě encykliky Pavla VI. a Jana Pavla II. o církvi  a dále na 3 dokumenty Kongregace pro nauku víry. Je tedy zřetelné, že se katolická církev od doby koncilu zabývala svou identitou zcela průběžně – za posledních 27 let v 8 dokumentech. Není tedy nic překvapivého, že v této linii pokračuje i dnes a vydává další dokument, který přináší odpovědi na některé otázky teologů. Nemyslím proto, že by se církve měly cítit jakkoliv zaskočeny.

Není tedy žádný důvod se zlobit, ani být překvapen, když dnes katolická církev takto vymezuje samu sebe a vlastně vyjadřuje to, co sami naši protestantští partneři řekli podobným způsobem už dříve, totiž že protestantské církve nejsou církvemi ve stejném smyslu, jak se chápe katolická církev. Nekatoličtí partneři se vymezují a definují svou identitu a katolická církev pochopitelně nemůže ani nechce nic namítat. Je trochu bolestné, že naši bratři nejsou vždy ochotni toto právo uznat také katolické církvi. V inkriminovaném dokumentu naše církev nedělá nic jiného a říká to, co říkala vždycky. Nikoho nemůže ani nechce nutit, aby přijal katolickou koncepci o její vlastní identitě, a jestliže říká, že druhé církve nejsou církví ve stejném smyslu, jak se ona sama definuje, potvrzuje jen to, co naši partneři o sobě řekli už dříve. Ostatně ze srovnání sebevymezení katolické církve a vymezení ostatních církví vyplývá samo, to co se konstatuje v dokumentu v odpovědích na druhou a třetí otázku. Nechápu proto úplně ony zjitřené kritiky.

Těm, kteří četli dokument Kongregace jen jednou a zběžně, ať už jsou to naši partneři dialogu nebo novináři, kteří celou problematiku neznají přesně nebo vůbec, nabízíme tento komentář.  Je třeba si dobře všimnout toho, co se říká v posledním odstavci druhé odpovědi, např. o protestantských církvích: „Podle katolického učení tedy lze tvrdit, že Církev Kristova je přítomna a působí v církvích a církevních společenstvích, které ještě nejsou v plném společenství s katolickou Církví, vzhledem k prvkům posvěcení a pravdy, které jsou v nich přítomny.“ Ve 3. bodě je položena otázka, proč se ve vysvětlení koncilního dokumentu o církvi „Světlo národů“  užívá formulace, že v katolické církvi plnost pravdy „subsistit“ /zůstává , trvá/ a  ne prostého „je“. Odpověď zní, že tento výraz,  který „indikuje plnou totožnost Církve Kristovy a katolické Církve, nemění nauku o Církvi; nicméně nalézá svůj pravý důvod ve skutečnosti, že vyjadřuje jasněji, jak je mimo její organismus „mnoho prvků posvěcení a pravdy“, „které jako dary vlastní Kristově Církvi vybízejí ke katolické jednotě.“ /LG 8,2/ To zahrnuje uznání křtu, obsahuje také řadu pozitivních výroků o poslední večeři slavené v protestantských církvích. Dokument nevynáší soud na druhými církvemi, ale srovnáním s nimi katolická církev přesněji definuje sebe samu. A říká o nich, že “i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi.“

Dokument tedy svým vysvětlením a upřesněním nepředstavuje krok zpět v ekumenickém pokroku, kterého už bylo dosaženo, ale vybízí k řešení ekumenických úkolů, které máme ještě před sebou. Rozdíly jsou zde nazvány pravým jménem a zaznívá tu silná výzva k pokračování v dialogu.

Poctivý čtenář dokumentu bude jistě ochoten se zamyslet i nad tímto komentářem.  I naši bratři z druhých křesťanských církví po podrobném prostudování dokumentu  /byl publikován česky na mém internetu/ nebudou jistě čerpat názory pouze z ne vždy přesných komentářů světových a jiných i menších agentur, ale z originálního dokumentu.