Přesun na obsah

Dialog o dialogu

6. 8. 2007

 

1. Nejprve bych se chtěl věnovat samotným předpokladům úspěšného dialogu. Totiž v dnešní době je téma „komunikace“ velmi módní, prakticky prvním požadavkem pracovních nabídek je, aby člověk byl „komunikativní“, za kursy „asertivní komunikace“ platí dnes lidé značné sumy, každou chvíli se někde píše nebo říká, že „je to hlavně o komunikaci“ – ale skutečně kvalitní dialog a k něčemu vedoucí komunikace je velmi vzácná. Spíš samé „velké nedorozumění“. Čili v čem je podle Vás, otče kardinále, „zakopaný pes“?

Ano. Dialog mezi jednotlivými lidmi v běžném všedním životě, v rodině, v sousedství, v obci, na pracovišti je uznáván jako důležitý prostředek dorozumění, prostředek řešení problémů a sporů. Je nezbytný i ve vztahu mezi skupinami obyvatel, mezi politickými stranami – to vidíme při sestavování různých společných programů. Snad ještě patrnější je jeho důležitost ve vztazích mezi státy a národy na mezinárodních úrovních. To je všeobecně uznávané. V praxi se však ukazuje, jak je pro všechny strany obtížný. A proto vzniká otázka, kterou kladete: „V čem je zakopaný pes?“

Jsem hluboce přesvědčen, že hlavní překážka je v neschopnosti vyjít ze svého „světa“, vstoupit do „světa“ druhého a tak se vážně podívat na problémy i z jiného hlediska, než jen toho svého. Jde o do sebe uzavřený individualismus, který myslí jen podle sebe a svého stylu, podle vlastních zájmů a cílů. Nenaučil se připouštět, že horizont problému je širší, že i druhý může mít kus pravdy, a také připustit jeho lidské kvality. Zvláště u některých politiků to dnes vidíme velmi výrazně. Souvisí to jistě s nedostatkem altruismu a osobní pokory.

Duchovní předpoklady dialogu

2. Ano, teď jste mi odpověděl stručným a přesným popisem stavu v rovině psychologické, případně sociologické. Za tím – případně „pod“ tím – ovšem musí být ještě hlubší důvod, duchovní.

Myslím, že klíč k duchovnímu podloží poskytují dvě vzájemně se doplňující události, jež nám přináší Bible. První je příběh o babylonské věži: snaha vybudovat svět bez Boha, svět, který by mu konkuroval, končí právě naprostou neschopností lidí se domluvit. A v kontrastu s tím je událost, kterou chápeme jako seslání Ducha svatého – jeho mohutný „vstup na scénu“ o Letnicích – kdy si pod jeho vlivem rozumějí i lidé, kteří se z přirozeného hlediska jazykově míjejí. Myslím, že to chce si představit to překvapení těch, kteří se najednou ptají: „Jak je to možné, že si všichni rozumíme?!“

Čili – když to shrnu: skutečné dorozumění je vždycky podstatně darem Božím. Z vlastních sil ho člověk není schopen v současném stavu dosáhnout. Ne nadarmo ten příběh o babylonské věži končí část, kde jsou modelově shrnuty důsledky roztržky mezi Stvořitelem a jeho stvořením, kterou klasicky označujeme jako prvotní hřích. Nad tím dokáže vítězit jen Duch Boží. A my lidé do té míry, do jaké s Ním spolupracujeme.

3. Toto rozpoznání musí mít i docela konkrétní důsledky pro duchovní život.

  Samozřejmě. Ty důsledky nacházíme v Písmu, zvláště v evangeliu, které nevidí svět pouze horizontálně, ale vnáší do života i vertikální rozměr – např. uznání rovné důstojnosti všech lidí, nebo revoluční požadavek, který nacházíme v listu apoštola Pavla do Filip, „nedejte se ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu“ (Fil 2, 3-4)    Nejrůznější zásady pak jsou shrnuty v největším Ježíšově zákonu: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás“ (Jan 15, 12). To je princip života Božího. Vím, že tyto zásady nemohu vrhnout do světa jako radikální požadavek. Odpovídám jen na otázku, kde je „zakopaný pes“ – a kudy vede cesta  z pasti všech možných nedorozumění.

4. Ale to přece jasně ukazuje, že nejde ani tak o to, abyste Vy nebo nějaký jiný představitel církve tyto radikální požadavky do světa „vrhnul“, nýbrž aby byly vzaty v našem světě vážně.

 To pochopitelně míří v prvé řadě na nás, na křesťany. Nebude-li na nás jasně vidět, že je bereme vážně my, těžko čekat, že tak učiní druzí. Ale i společnost a stát nutně potřebují, aby se skutečně řešily vážné stíny ve společnosti, které mají duchovní kořeny – jen příkladem: násilí v rodině, ve škole, v armádě. To všechno jsou v jádru důsledky selhání komunikace. Jistě, jsou pokusy řešit tyto problémy právně. Ale bez patřičného duchovního zakotvení se nedochází k žádnému skutečně použitelnému řešení. Já vím, že možnosti státu jsou tu značně omezené a že mnohem víc záleží na rodinách a různých jiných institucích občanské společnosti, ale přesto dost výrazná tendence cokoliv opravdu duchovního prakticky ignorovat, kterou vykazuje například naše veřejné školství, je rozhodně neblahá. Přitom takový projekt formace, výchovy k dialogu, který by byl integrální součástí povinné školní docházky, by byl příspěvek k perspektivnímu řešení – byť to není řešení snadné ani okamžité.

5. Když se teď vrátíme k podmínkám úspěšného dialogu, vidíte nějaké vstupní praktické podmínky, bez nichž je marné takový kvalitní dialog očekávat?

Já vidím takové tři podmínky. Předně je to přijetí určitých společných východisek: o tom, jak se dialog vůbec má vést, jak se argumentuje, co bude kritériem pravdivosti. To už dávno například zformuloval Platón a dnes nám v tom může být příkladem kvalitní vědecká rozprava, v níž jde skutečně o hledání pravdy a ne o prosazování osobních zájmů.

Pak je tu vzájemný respekt. Pokud si účastníci sebe navzájem neváží, nemohou úspěšně diskutovat. Právě tady vidím jednu z hlavních příčin toho, proč ty dnešní veřejné debaty většinou rychle degenerují v hádky: chybí uznání lidské hodnoty oponenta.

A konečně je nutná odvaha do skutečného dialogu vstoupit. Riskovat to, že v něm tak či onak mé stanovisko neobstojí a já se budu muset změnit – a třeba i v očích někoho moje prestiž utrpí. To je prostě třeba zkusit, udělat zkušenost, že to jde a že se to nakonec vyplatí: vyjít ze svého uzavřeného a mnohdy omezeného názorového světa, světa, v němž jsem sám sobě „malým bohem“.

6. V té Vaší předchozí odpovědi se opakovaně vyskytlo slovo pravda. Jenomže s pravdou je dnes docela velký problém, že?

Tohle je skutečně velmi vážné. A je to určitý paradox dějin. Novověk začal kritikou víry, náboženství a církve ve jménu Rozumu, nechtěl uznávat nic, než Pravdu – a dnes jsme v situaci, kdy naše civilizace uznává kde co, jen ne Pravdu. Lidé říkají „každý má svou pravdu“ – ale chápou to ve skutečnosti tak, že každý si může myslet a říkat, co chce, a ostatní nemají právo mu do toho mluvit. Ale tady nejde o žádnou pravdu. Lidé tu zaměňují objektivní vystižení skutečnosti za nezávazný „názor“, který ani nemají podložený argumenty a kdykoliv se ho také zbaví, jakmile jim nevyhovuje.

Já dobře vím o rozdílu mezi našimi myšlenkovými modely a skutečností i mezi skutečností a našimi vyjádřeními té skutečnosti. To všechno je třeba brát v potaz a má nás to vést k pokoře a právě k otevřenosti pro druhé. Ale rozhodně to nesmí skončit v rezignaci na naši schopnost dobírat se více či méně pravdivého poznání. Je prostě nutné čelit tomu typu  relativismu, který s pravdivým poznáním nepočítá a nahrazuje jej „hlasem veřejného mínění“. Naopak je třeba se otevřít naději na pravdivé poznání, které nám zprostředkovává skutečnost takovou, jaká je!

Solženicyn to krásně vyjádřil: „nežít se lží“. To neplatí jen o životě totality politické, ale i o „totalitě“ současného individualismu a relativismu. Pokud neopustíme tento přístup vršení nezávazných mínění a hlasování místo uvažování, který rezignuje na možnost dobírat se pravdy, není solidní dialog možný. Dialog přece není společné mluvení, ale společné hledání pravdy.

7. Přináší z Vašeho hlediska křesťanské pojetí něco podstatného k velkému tématu pravdy?

Ovšem. Za mimořádně důležitý přínos pokládám Ježíšovu sebeidentifikaci s Pravdou, jak ji nalézáme ve svědectví Janova evangelia o Ježíšově řeči při poslední večeři: „Já jsem ta cesta, pravda i život“ (Jan 14,6). Tím se nám sděluje, že Pravda je v posledku skutečnost personální povahy. Že Pravdu nikdy nemůžeme vlastnit, ale že pokud jsme s důvěrou vůči ní otevřeni, ona sama nám aktivně daruje pravdivé poznání. To je na jednu stranu mimořádně osvobozující, protože při zřejmé lidské omylnosti máme přece jen základní garanci pravdivého poznání – pokud o něj opravdu stojíme. Na druhé straně to klade vážný požadavek na celkovou kvalitu našeho vlastního života – ta nesmí tomuto „světlu“ Pravdy stínit. Také je dobře vidět souvislost s Ježíšovým příslibem: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ (Mt 5,8) A pak je tu i Ježíšův příslib „Kde jsou dva nebo tři v mém jménu – já jsem uprostřed nich.“ (Mt 18,20), který v souvislosti s hledáním pravdy ukazuje na ústřední význam společenství – a tím i dialogu – pro toto hledání a nalézání pravdy.

8. To podstatně ukazuje na dialogičnost jako na určitou „definiční“ charakteristiku biblické víry.

Starý zákon sice trvá na jediném Bohu, protože toto pojetí musí hájit v prostředí okolního světa, jehož náboženské systémy byly polyteistické, ale o to jasněji v něm vystupuje dialog mezi Bohem a člověkem. Od Abraháma přes Mojžíše a Davida k Jeremjášovi a Izajášovi – to je seriál strhujících rozhovorů mezi Boží svrchovaností a lidskou svobodou, kterou Bůh bere nesmírně vážně. Ostatně žalmy jsou o tom svědectví nad jiné výmluvným.

Nový zákona pak přináší další prohloubení: Ježíš – který jako Syn poslaný Otcem přišel v moci Ducha svatého – nám svým stylem života i svým slovem zjevil vnitřní způsob vztahů třech božských osob v jediném Bohu: mezi nimi probíhá „existenciální“ životní božský „dialog“.  Uskutečňuje se v Duchu svatém, který jako osobní láska umožňuje život Syna v Otci a naopak! Zvláště v evangeliu Janově se o tom stylu života Trojice otevřeně mluví. Ježíšův způsob života na zemi v lidských podmínkách nese nepřehlédnutelné známky tohoto božského trojičního života. Ani jinak být nemohlo. A tento styl vtiskl své církvi, kterou založil a skrze kterou dál působí. Proto i v jejím životě je tento dialog přítomný.

Stopa trojičního života je vtisknuta i stvoření, i stvořenému člověku. Tento styl byl pak vykoupenému člověku skrze svátost křtu božsky obnoven. Takže křesťan a církev je určen k dialogu podle Trojice. Řečeno biblicky: „láska Boží (tj. trojiční) je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Řím 5, 5)

9. A když to domyslíme úplně dokonce?

Jestliže takováto existence byla křesťanu a církvi vtisknuta, znamená to, že jeho stylem života – aby byl věrný své existenční identitě – musí být dialog. Člověk je stvořen podle vzoru Trojice (srov. Gen 1, 26) ke společenství. To je jeho identita, z níž přirozeně vyplývá dialog sdílení. Člověk se právě proto nesmí uzavřít do sebe, do svého individualismu, protože tím zásadně ohrožuje svou nejhlubší identitu. To platí pro každého, ať už je věřící nebo ne. Ostatně už staří řečtí filozofové to vyjádřili jasně: „člověk je tvor společenský“. Když se díváme na identitu člověka podle Nového Zákona, můžeme ji definovat biblicky: Člověk je určen k lásce – k dávání a přijímání – z toho vyplývá nutnost sdílení. Komunikace vede ke communiu – společenství. Lidí navzájem i lidí s Bohem.

 

Dialog ve společnosti

10. V úvodu jsem se o úrovni komunikace ve společnosti vyjádřil dost skepticky. Přesto – vidíte nějaké oblasti či nějaká témata, kde se přece jenom skutečný dialog daří? Co je toho příčinou?Případně – které instituce pozitivně přispívají k úrovni veřejné komunikace?

V demokratickém systému by měl být parlament vzorem komunikace. „Hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností“ – tak vyjadřuje smysl parlamentu T.G. Masaryk, když objasňuje svůj výrok, že demokracie je diskuse. Média by k tomu měla být jedinečným prostředkem. Bohužel dnes je situace taková, že pokud někdo chce rychle ztratit důvěru v demokracii, tak může sledovat jednání parlamentu a nekriticky věřit médiím. Velice mě mrzí, že média veřejné služby – tedy Český rozhlas a Česká televize – která by měla být privilegovaným prostorem kvalitní veřejné komunikace, za touto svou nezastupitelnou úlohou značně pokulhávají. Nepochybuji, že to vyplývá i z ekonomicko-politických tlaků, kterým jsou tyto instituce vystaveny prakticky od počátku svého vzniku.

Pokud já mám zkušenost, tak komunikace se více daří na úrovni menších společenství, neziskových a jiných dobrovolných organizací. Mají obvykle témata, která se týkají života, pro která tyto instituce vznikly – výchova dětí, ochrana vyloučených, péče o životní prostředí, rozvoj kultury, charita, ekumena apod. – a členové mají společný zájem i společně sdílené hodnoty. To jsou právě ty předpoklady dialogu, o němž jsme už hovořili. Také se dialogu daří na půdě institucí, kde se setkávají lidé, kterým jde o skutečné poznání. Mám tu například na mysli Českou křesťanskou akademii, ale i některá výzkumná či vědecká pracoviště.

11. Zygmunt Bauman v jedné za svých posledních studií „Globalizace: Důsledky pro člověka“ mimo jiné popisuje fakt typický pro současnou západní městskou civilizaci – totiž ztrátu prostorů pro místní veřejnou komunikaci, říká jim „lokální agory“, tedy prostory, které dřív umožňovaly setkávání lidí k projednávání toho, co se jich právě týkalo – záležitostí soukromých i veřejných, probírání názorů a hodnocení. Pozorujete, jaký to má důsledek pro lidi u nás? Pro jejich život i jejich komunikaci?

Ztráta „lokálních agor“ má za následek zásadní změnu autorit ve společnosti, protože na místo lokálních elit (běžně to byl místní učitel, lékař, kněz, solidní podnikatel, význačný státní úředník) se tak dostávají mediálně vytvářené celebrity – zejména ze světa zábavního průmyslu, sportu či politiky. Jestliže pak kupříkladu dospívající dívky poměřují svoje zdravotní návyky nebo dokonce svůj životní styl radami mediálních hvězdiček jen o pár let staršími (místo moudré rady lékaře či učitele, který životu už skutečně rozumí a navíc může poradit i konkrétně na životní situaci dotyčné), nutně to vede k narůstání rizikových faktorů v životě dnešních lidí. Navíc tím trpí schopnost lidí komunikovat v prostředí, kde jsou doma, což zase posiluje trend k individualismu a izolaci. Výsledkem je útok na identitu člověka, který je – jak už jsem uváděl – určený ke společenství, ne k uzavřenosti ve vlastním já.

12.  „Systémovým doplněním“ předchozí skutečnosti je stále rostoucí dominance médií jako téměř výlučných bází veřejné komunikace. Jak podle Vás naše média – zejména ta rozhodující – podporují skutečnou „veřejnou komunikaci“ – případně dokonce vytváření communia

Částečně jsem už na to odpověděl. Média – ani ta veřejné služby – dle mého názoru nejsou bází veřejné komunikace. Spíš než o kvalitní komunikaci jde o zábavu, o povrchní sdělování, o nalézání „žhavých“ témat, o získávání lidí, o konkurenci a byznys. Prostě o podporu „mediálního konzumu“, rozhodně ne o základní poslání vytvářet komunikaci, vést dialog – a tím přispívat k vytváření společenství. Myslím, že to média nemají jako svůj cíl, natož prioritu. A nemyslím si to zdaleka sám. Nedávno se k tomu velmi kriticky například vyjádřil jeden z mála našich skutečných novinářů Karel Hvížďala (České noviny o prázdninách 2007 http://ihned.cz/c4-10036830-21695700-000000_d-karel-hvizdala-ceske-noviny-o-prazdninach-2007)

13. Už jsme o tom hovořili v souvislosti s nezbytnými předpoklady úspěšného dialogu – je potřeba důvěry. V naší společnosti je hladina vzájemné důvěry extrémně nízká (na polovině hodnoty oproti průměru EU). Co je podle Vás toho příčinou a co by se s tím dalo dělat?

Myslím, že tady se na naší společnosti tvrdě podepsala desetiletí komunistického režimu. První roky po převzetí moci v roce 1948 – to byl krutý totální útok na všechny struktury důvěry ve společnosti: spolky, církve, odbory, družstva, společenství, rodiny. Princip postihování dětí za rodiče a rodičů za děti či jiné příbuzné – to byl ďábelský útok na samotné srdce důvěry ve společnosti. Zejména po sovětské okupaci ze srpna 1968 udržovali komunisté svou vládu nad společností už jen strachem. To je ovšem nejspolehlivější ničitel důvěry.

Jenom lidé, kteří zažili v nějakých – většinou tehdy opozičních, ilegálních či pololegálních – skupinkách či strukturách jiný typ života, ve kterém důvěra hrála nezastupitelnou roli, si přinesli do polistopadových poměrů určitý mimořádně cenný „sociální kapitál“, kterým ovšem většinová společnost nedisponovala. A polistopadový vývoj v krátké době – navíc s intenzívní podporu médií – začal přinášet další doklady o tom, že se důvěra nevyplácí, že tu je mnoho různých politických a skupinových vlivů a zájmů, v nichž rozhodující roli hrají peníze a všelijak propletené „protislužby“ -  a to dál ničí důvěru.

Není nějaký jednoduchý prostředek či opatření k nápravě, protože důvěra roste i ubývá na základě zkušenosti. Z pozice státu by se jednalo o dlouhodobou podporu těch institucí, v nichž se dá důvěra zažít, - rodinou počínaje. Ale i tady platí: perspektivní řešení nebude rychlé, protože jeho základem je dlouhodobá soustavná hodnotová a duchovní formace. Bez toho důvěra ve společnosti klesá a poměry v médiích jsou toho součástí i dokladem.

 

Dialog mezi církví a společností

14. Pokuste se charakterizovat, jak skutečná komunikace mezi (katolickou) církví a společností u nás vypadá?

Když se řekne „církev“ ve veřejném prostoru, například v médiích, myslí se tím zpravidla církevní instituce – a nejčastěji biskupové, případně ještě kněží. Takové pojetí církve je ale hodně zdeformované a já právě v kontextu té Vaší otázky na to raději rovnou upozorňuji. Protože komunikace církve se společností probíhá na různých rovinách.

Na té nejnižší, která je mediálně nejméně viditelná, ale v praxi možná nejdůležitější  – např. mezi farností a obcí či městem – je podle mé zkušenosti nejživější. Děje se docela nenásilně řešením běžných úkolů života oboustrannou spoluprací. Tam, kde věřící jednají jako zodpovědní občané, participují na životě své obce – ať jde o místní práce (např. údržba zeleně či úklid) nebo organizování společenského života (sportovního, kulturního, skautského či orelského života apod.). Někteří navíc působí v zastupitelstvech. Tam se projevují nejen tehdy, když se mluví o opravách kostelů nebo kapliček – a to mnohdy tak, že si získají respekt ostatních jak pro své lidské kvality, tak pro svou odbornou kompetenci. Farář někdy učí ve škole, dělá přednášky, v místních novinách se objevují jeho články. To zažívám osobně, když přijedu do toho místa jako biskup na oficiální setkání i s představiteli obce. Ti lidé se každodenně v běžném životě stýkají, jeden druhého většinou zná, mají společné zkušenosti i historii – a nějaké velké předsudky nebo reminiscence na historii tu nemívají místo.

Pak je tu oblast speciálních služeb – zejména v oblasti charity a sociální práce. Tady je  solidarita přes hranice víry. Česká (katolická) charita patří dlouhodobě (spolu a ADROU a Diakonií) k nejdůvěryhodnějším neziskovým organizacím v naší zemi. Také kontakty na krajské úrovni jsou často velmi pozitivní.

 Na celostátní úrovní už je to ale podstatně horší. Na ní hrají velkou roli politické zájmy (a nejspíš i za nimi skryté zájmy ekonomické). Neřeknu nic převratného, když konstatuji, že tady církev nemá mnoho úspěchů. To má několik příčin. Je tu řada politických problémů. Pak se zde uplatňuje skutečnost, že se tu setkávají dva světy, které si z podstaty špatně rozumějí: svět horizontální, jen se zájmy pragmatickými a materiálními, a svět církve, svět vertikální s hodnotami duchovními a morálními. I když ten náš současný svět má tolik stínů a problémů, s nimiž by církev mohla a chtěla pomoci, není tu ze strany společnosti vědomí takové potřeby, a proto ani žádný projekt. Dále tu působí předsudky z minulosti, např. že církev chce moc, že je bohatá a touží po majetku, které jsou hned po ruce, když je třeba církev poněkud „přidusit“. A konečně – je tu i zavinění na naší straně: ani tam, kde je přínos církve evidentní, například v oblasti česko-německých vztahů, to nedokážeme „prodat“.

15.  Předpokladem úspěšné komunikace v dnešní době je mimo jiné jasné osobní ručení za obsah komunikace, názorně řečeno: komunikované poselství musí mít „tvář“. To v případě sdělení, jehož autorem je „instituce“, splněno není – a výsledkem je také to, že veřejnost taková sdělení zpravidla ignoruje. To se netýká jen církve, ale také církve. Myslíte, že se s tím dokáže katolická církev vůbec nějak úspěšně vypořádat?

Církev mnohem víc, než instituce, je společenstvím živých lidí. A ti mají přece živé tváře. Vzorem je nám tu Ježíš a apoštolové. Vím, že tomu tak ještě mnohdy ve skutečnosti není, že sami katoličtí věřící mají tendenci schovávat se za církevní instituci a nejít se svou kůži na trh. A pak i třeba tu instituci nebo její představitele kritizovat či všelijak jinak na ně žehrat. Někdy se i biskupové raději schovají za stanovisko ČBK – to jsem už říkal minule.

Musíme se to všichni učit – od nás biskupů až k věřícím v poslední vesničce: vystupovat osobně, živě, s vlastní zodpovědností, s vlastním rizikem. Neschovávat se jen za články, projevy nebo dokonce směrnice, většinou bez osobního autorství. Kromě toho, co jako římští katolíci máme společně držet a vyznávat, protože je to společným pokladem naší víry, je spousta toho, kde máme nabídnout své vlastní svědectví.  To se už občas děje např. při mediálních přenosech náboženských pořadů, poutí, koncertů atd.

16. To nutně ústí o obecnější otázky: každá instituce, která je nositelkou nějakého poselství, si pro úspěšnou komunikaci tohoto poselství s veřejností vypracovává komunikační strategii. Nic nenasvědčuje tomu, že by taková komunikační strategie katolické církve u nás existovala. Proč tomu tak je? A změní se to?

S lítostí musím odpovědět: Je tomu tak proto, že se na takové strategii nepracuje. Nechci se zříkat vlastní zodpovědnosti, ta výtka míří i na mě, i když v současné době nemám kompetence ani hlavní zodpovědnost za tento stav. A ti, kteří je mají, nejsou zase přesvědčeni, že by vypracování takové strategie bylo tolik potřebné, takže ani nehledají cesty k jejímu vypracování, ani nedávají  zadání expertům (protože bez odborného zázemí takovou strategii vypracovat na potřebné úrovni nelze). Jestli se to změní? Doufám. Aspoň já se o to budu pokoušet. Záleží samozřejmě na tom, kolik dalších „spojenců“ mezi kolegy získám.

 

Dialog uvnitř církve

17. Když naslouchám katolíkům při různých debatách a sleduji to, co píší, tak to vypadá, že většina z nich je na slovo „dialog“ skoro alergická. Jedni proto, že podle nich dialog do církve nepatří (patří tam víra a poslušnost), druzí naopak proto, že se podle nich o dialogu v církvi sice hodně mluví, ale žádný skutečný se nevede. Jak to vidíte Vy?

Tady je asi těžké říkat „v církvi“, protože církev není – jak už jsem říkal – jen struktura a instituce, ale žije v diecézi a farnostech. Je tedy třeba mluvit o různých úrovních komunikace – o kněžských radách, pastoračních radách farností, nebo o vikariátních konferencích, o setkáních vikářů, kněžských dnech atd. Myslím, že nastavených možností je docela dost, ale málo se o nich ví. A pak – i my jsme součástí naší společnosti, a tak o nás platí leccos z toho, o čem jsme už hovořili: málo důvěry, strach o sebe, prestiž místo pravdy.

 Jistě velkou šancí k dialogu byly sněmovní kroužky – v nich, podobně jako i v jiných malých společenstvích – je nejpříznivější možnost pro skutečný dialog. Proto také doufám, že v rámci diecézní synody se aspoň část lidí, kteří tyto kroužky vytvářeli, znovu začne scházet a prostory dialogu vytvoří.

18. Základní dokument Communio et progressio o prostředcích společenské komunikace hovoří v článku 115 takto: „Jako živý organismus potřebuje církev veřejné mínění, které vzniká na základě dialogu jejich členů. Jen tak je možný pokrok v jejich myšlení a jednání. Kdyby nebylo veřejného mínění v církvi, chybělo by jí něco k životu. Vinu na tom by nesli pastýři i věřící". Jaká je ale skutečnost? Existuje v naší církvi opravdové veřejné mínění?

Určité nástroje veřejného mínění tu jsou: Katolický týdeník, Proglas, televize Noe, časopis In! atd. Ale je otázkou, kdo je tak chápe. A zda i ony samy sebe tak chápou, jako  „spolutvůrce veřejného mínění“ v naší církvi. Stále větší roli by tu měl sehrávat internet. Zejména tím, že je to médium, které může zprostředkovávat skutečně oboustrannou komunikaci. Různá diskusní fóra jsou sice zatím většinou zahlcována lidmi, kteří se rozumné debatě nenaučili a většinou o ní nemají ani zájem, ale věřím, že se s tím naučíme efektivněji zacházet. Já bych chtěl na těchto svých stránkách pořádat pravidelně aspoň jednou měsíčně on line rozhovory. Zatím jsem s tím měl velmi dobré zkušenosti na iDNES.cz.

Zásadní roli při vytváření veřejného mínění v církvi měl sehrát náš Plenární sněm. Jak už jsem říkal – sněmovní kroužky byly takovými zárodky veřejného mínění v církvi – ale pak jsme to nechali na půl cesty. Nebyl to záměr, jen naše nezkušenost i nedostatek sil. Aspoň něco z toho se přece jenom promítlo v tom závěrečném dokumentu Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě, zejména v části věnované laikům.

19. V současné době existuje u nás několik velmi kvalitních katolických malonákladových časopisů (např. Teologické texty, Universum, dominikánské Salve či jesuitský Buletin), ale ty pochopitelně nemohou být prostorem pro nějakou širší debatu, která by umožňovala vytváření jakéhosi reprezentativnějšího„veřejného mínění“. Katolický týdeník zase sice má stále ještě početnější čtenářskou základnu, ale ta většinou dává najevo, že moc o diskusi nestojí. Co s tím? Vidíte tu nějakou možnost změny?

Vidím možnosti, které vycházejí z mé dobře zažité zkušenosti – už z období před listopadem 89: právě proto, že dialog vyžaduje společně sdílené hodnoty, důvěru a vzájemný respekt, je třeba se mu učit v prostředí, kde toto je „doma“. To jsou nejčastěji malá společenství, někde farní, někde právě sněmovní kroužky, možná nejčastěji společenství vzniklá v rámci různých hnutí a komunit. To mohou být nejúčinnější „školy dialogu“, školy komunikace, která opravdu vede ke communiu. Odtud je třeba začít. Lidé, kteří tím projdou, budou schopni vést pak dialog i na širších fórech – v médiích, na internetu, na velkých setkáních. O tom jsem pevně přesvědčený.

20. Jak zatím z Vašeho hlediska vytváření veřejného mínění v církvi i dialogu s veřejností přispívají rádio Proglas a televize Noe?

Rádio Proglas má za sebou už velkou zkušenost. Rozhodně má šanci vytvářet veřejné mínění. Totéž perspektivně platí i o TV NOE. Opět jsme tu však u strategie. Nejen, že jim nikdo oficiálně nedává směr, případně nějaké zadání – což ostatně by nemuselo být nejúčinnější, ale málokdo z těch, kteří jsou za církev prvořadě zodpovědní, je vidí jako nástroje veřejného mínění. A to už je chyba. Takže to, co tato média konají ve prospěch veřejného mínění v naší církvi, je zásluhou právě těch lidí, kteří v nich přímo pracují.

Rozhovor vedl Jiří Zajíc


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka