Dokument o církvi

Kongregace pro nauku církve vydal v červenci dokument „Odpovědi na otázky o církvi“. Vzbudil velký rozruch, ale i nepochopení, protože byl přijat - zvláště církvemi z reformy – velmi emotivně. Je tedy nutné s určitým odstupem a po vzrušených reakcích se jím zabývat trochu sine ira et studio.

Příležitostí k mediálnímu zájmu o tento dokument bude i probíhající ekumenické setkání 45 biskupů různých církví ze světa. Na těchto internetových stránkách jsme se ke zmíněnému dokumentu vyjádřili již hned po jeho uveřejnění. Dokument byl obšírněji diskutován i na nedávném 3. evropském ekumenickém shromáždění v rumunském Sibiu.

V diskusi o tomto dokumentu jsou někdy opomíjeny dva kontexty. První kontex, vnitřní: Dokument nepřináší nic nového, ale pouze aktuálně formuluje to, co katolická církev o sobě, o své identitě, o sebechápání vždy říkala. Východiskem dokumentu jsou formulace II. vatikánského koncilu, který přijal jako jeden ze svých nejdůležitějších dokumentů dogmatickou konstituci o církvi, i když neformuloval žádné dogma. Pro pochopení dokumentu by bylo vhodné alespoň zběžně prostudovat tuto konstituci a pak by se žádné „překvapení“ a „pobouření“ nekonalo.

Druhý kontext je vnější: je jím současný stav ekumenismu. I tady se projevuje papežova tendence po jasné formulaci. Jeho ekumenické snahy jsou obráceny zvláště k pravoslaví, i když dobře zná i německý protestantismus. Mnohdy se hovoří o tom, že ekumenismus stagnuje. To by však vyžadovalo hlubší analýzu stavu i jeho příčin. Po podepsání luteránsko-katolické deklarace o ospravedlnění v Augsburku v roce 1999 se očekávalo, že po důležitém úspěšném kroku, který nebyl jednoduchý a který se týkal základní otázky, od níž se rozvinula reforma, budou následovat další kroky na rovině smíšené teologické komise a že na pořadu budou otázky jako církev, biskupské svěcení, apoštolská posloupnost, eucharistie... Bohužel nic z toho se nezačalo uskutečňovat. Z toho důvodu se ekumenismus na této rovině nerozvíjel.

Katolická církev byla v roce 2000 nucena zaujmout stanovisko mimo uvedený kontext k otázce spásné role Ježíše Krista v náboženské situaci dálného východu, kde i v některých křesťanských církví a mezi teology se vedle Ježíše Krista připouštěla spásná funkce i jiných „bohů“. Bylo proto nutné jasně formulovat katolické stanovisko, že jediným spasitelem je Ježíš Kristus. K tomuto urgentnímu tématu však byla trochu neorganicky připojeny některé názory týkající se církve a Ježíše Krista v křesťanských církvích Západu. Tak vznikl dokument Dominus Jesus.

Některé církve ve své „režii“ a na své vnitřní rovině definovaly samy sebe, svou identitu. Formulovaly své učení o tom, jak chápou sebe samy. Zazněly hlasy, že nejsou a ani nechtějí být církvemi v katolickém slova smyslu. Církev katolická na to nějak zvlášť nereagovala, poněvadž to pokládala za jejich právo. Zazněly výzvy, že by katolická církev měla například definovat své ekumenické cíle. Byl tak nakonec připraven dokument Kongregace pro nauku víry o církvi, o tom, jak katolická církev chápe sama sebe a jaké jsou podle jejího chápání důležité a podstatné znaky církve. O tom je zmiňovaný dokument. Zdůrazňuje se v něm, že Ježíš Kristus založil na apoštolech svou církev, která v dějinách až do reformy měla svou historickou podobu. Je tedy velkou otázkou, co vlastně reformou v 16. století vzniklo. Byla reformována původní, Kristem založená církev, nebo vznikl nový typ církve? V čem spočívá základní charakteristika takové církve? Odpovídá ta dnešní podoba církví z reformy záměru Kristovu a má všechny původní znaky církve? Dokument Kongregace bohužel ne dosti šťastně říká, že tyto církve nejsou církvemi ve „vlastním slova smyslu“, zatímco šťastnější formulace by byla, že nejsou církvemi „ve stejném slova smyslu“, jak to zaznělo už dříve i z úst některých představitelů protestantů, nebo že nejsou církvemi „ v našem slova smyslu“,, t.j. katolickém, protože nemají apoštolskou posloupnost a v ní kněžské svěcení a také plnost eucharistického tajemství. Dokument však jasně říká, že i v ostatních církvích je církev Ježíše Krista „přítomná a působí“.

 „Jedna svatá, všeobecná církev“ není v sumě všech církví dohromady, jak se má za to v protestantských a ještě spíše v reformovaných kruzích. V tom se katolická církev nenachází. Tady je vidět, že otázky, které smíšená komise ještě nezpracovala, se diskutují doširoka v tisku, mezi představiteli církví, v jejich prohlášeních. Dokument tuto diskusi rozvířil. Jistě je tu snaha otevřít upřímný dialog o podstatných a ožehavých otázkách, poněvadž jestliže se stýkáme, řekněme si, kdo jsme kdo... Nemyslím si však, že nepřímá diskuse přes media by byla ta nejsprávnější rovina a způsob dialogu.

V praxi není jinému církevnímu společenství upíráno sebepochopení vlastní identity ani to, že se chápou jako církev Kristova. V praxi se mezi církvemi nediskutuje o tom, zda například mají pravý biskupský úřad atd. Při setkávání biskupů různých církví se o těchto otázkách v podstatě nediskutuje, ale snažíme se žít to, co máme nepochybně společné: křest, Bibli, dar Ducha svatého, Ježíše zmrtvýchvstalého uprostřed nás, přítomného v lásce Boží, kterou Duch svatý rozlévá do srdcí věřících křesťanů... Takovýmto způsobem vytváříme důležitou podmínku pro plodný dialog, který může ještě sblížit, takže pochopíme lépe jeden druhého. To, co nás rozděluje, je jistě velký kříž. Ježíš na kříži přinesl jednotu mezi člověkem a Bohem. Domníváme se, že křížem bolesti našeho rozdělení přispíváme k přiblížení hodiny sjednocení...