Stanovisko kardinála Vlka přednesené u soudu dne 27. září na jednání o katedrále

dopisem z 2. května t.r. jsem projevil zájem zúčastnit se jako vedlejší účastník řízení ve věci shora označené. Přijal jsem jako výraz korektnosti, že jste vydala usnesení, kterým jste mi účast v tomto řízení umožnila.

Přestože mi Kodex kanonického práva v postavení arcibiskupa pražského ukládá řadu povinností, jejichž plnění je spojeno s chrámem sv. Víta, sv. Václava a sv. Vojtěcha v Praze na Hradčanech, nepovažoval jsem za nutné se v tomto řízení osobně angažovat,  avšak jeho průběh jsem pozorně sledoval a neměl jsem žádné důvody k jakýmkoliv pochybnostem o tom, že v řízení je respektováno právo na spravedlivý proces a zachován nestranný postoj vůči jeho účastníkům.

Poté, co Městský soud v Praze potvrdil rozsudek I. instance, mne překvapila petiční kampaň aktivistů brojících proti tomu, že bylo potvrzeno vlastnické právo Metropolitní kapituly u sv. Víta a Kolegiátní kapituly Všech svatých. Mám i nadále za to, že článkem 18, odst. 2 Listiny základních práv a svobod  je zakázáno působit na nezávislé rozhodování soudů, a proto mi ani nepřišlo na mysl, abych na takový počin reagoval podnětem k vyjádření souhlasného názoru na adresu lidí, kteří přijali oba rozsudky jako výraz spravedlnosti a projev nezávislého soudnictví.

Pokud je mi známo, dospěla tato kauza do stádia dovolacího řízení koncem listopadu minulého roku. Překvapilo mne, s jakou rychlostí byly zvráceny Nejvyšším soudem České republiky rozsudky obou instancí, a proto jsem se obrátil písemně na předsedkyni Nejvyššího soudu České republiky paní JUDr. Ivu Brožovou o vysvětlení jednak výjimečně rychlého průběhu dovolacího řízení a jednak o vysvětlení důvodů, proč tuto kauzu (a také ostatní kauzy, které se týkají církevních právnických osob), vyřizuje soudce s nepřehlédnutelnou komunistickou minulostí.

Z odpovědi paní JUDr. Brožové jsem seznal, podle jakých pravidel jsou kauzy v rámci dovolání rozděleny do jednotlivých senátů, nicméně jsem z toho zjistil i to, že soudce, který tuto věc vyřizoval, si  v postavení předsedy senátu a v rámci osobní specializace sporů o  církevní majetek vlastně přidělil věc sám sobě. Takový postup nepovažuji za souladný s právem na spravedlivý proces, tím spíše, že v této věci se jedná o rozhodování na základě osobní specializace soudce, který byl před rokem 1989 kariérním členem KSČ.

Podle paní JUDr. Ivy Brožové, předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky, připadlo vyřízení věci JUDr. Františku Ištvánkovi proto, že v době, kdy tato kauza byla Nejvyššímu soudu postoupena, neměl žádnou nevyřízenou přidělenou věc. Nehodlám tuto informaci zvlášť zpochybňovat, nicméně  je poněkud v rozporu s tím, že v oddělení Cdo Nejvyššího soudu ČR bylo podle statistiky dostupné na jeho webových stránkách, na které jsem byl upozorněn, ve IV. čtvrtletí roku 2006 nevyřízeno celkem 2.200 případů. Mohu se proto domnívat, že organizace práce umožňuje i to, aby určitý soudce sám sebe rezervoval pro vyřešení určitého případu právě proto, aby do řešení promítl názorovou orientaci a postoj k účastníkům, jak se u něj formovaly za předchozího režimu.

Měl jsem za to, že právo na spravedlivý proces není u nás komponováno tak, aby pro jakoukoliv skupinu občanů anebo právnických osob byl předurčen pro rozsouzení jejich pře naprosto konkrétní soudce, nebo dokonce tak, aby si soudce mohl sám vybírat případy, které chce rozhodnout. Postup dovolacího řízení bohužel u mne vyvolal dojem, že to možné je a vyvolal  pochybnosti o zárukách spravedlivého procesu v dovolacím řízení. Tyto pochybnosti jsou pak umocněny konkrétními okolnostmi. Není tajemstvím, že předsedkyně Nejvyššího soudu, která rovněž působí v uvedeném senátu jako předsedkyně, byla na přelomu let 2005 a 2006 z důvodu nemoci mimo rozhodovací činnost Nejvyššího soudu. Těm, kteří se alespoň částečně zajímají o právní problematiku, která se vztahuje k této věci, je také známo, že JUDr. Iva Brožová ohledně vlastnictví Metropolitní kapituly chrámu sv. Víta a dalších nemovitých věcech v Praze Hradčanech ještě jako soudkyně Ústavního soudu projevila naprosto odlišný názor než názor, který je obsažen v rozsudku podepsaném JUDr. Františkem Ištvánkem. Mohu si tedy spěch, který dovolací řízení provázel, vysvětlit jako snahu, aby věc byla rozhodnuta dříve, než se soudce s odlišným názorem bude moci podílet na jejím projednání.

Další důvod, pro který jsem se rozhodl vstoupit do řízení jako vedlejší účastník, vyplývá z následující okolnosti. V téže době, kdy kauza dospěla k Nejvyššímu soudu, vydalo Centrum pro ekonomiku a politiku pod č. 52/006 sborník textů „Soudcokracie v ČR,  fikce nebo realita?“ a články  v tomto sborníku obsažené se dotýkají i mediálně známého sporu některých míst moci výkonné s mocí soudní. Byl jsem nemile překvapen, že do tohoto sborníku byl zařazen příspěvek ředitele legislativního odboru KPR a v jeho článku byl rozsudek tohoto soudu, jakož i rozsudek Městského soudu, uveden jako příklad tzv. soudcokracie. Tak se stalo, že věc, která je předmětem soudního projednání, byla zavlečena do oblasti, v níž se řeší otázky poměru mezi mocí výkonnou a soudní a současně byla tato kauza prezentována tak, že mohla být pochopena jako sdělení, jaké rozhodnutí soudu je pro moc výkonnou přijatelné. Mně se takový postup naprosto nesrovnává s představou o nezasahování do soudnictví.

Třetím důvodem mého vstupu do řízení je nápadná změna argumentace na straně  zástupce České republiky v tomto řízení. Na počátku řízení byly totiž stavěny proti žalobě  námitky, pokud jde o otázky vlastnictví, tak že jde o důsledek protiprávního, resp. i protiústavního postupu, avšak že předpis, na základě kterého se tak stalo, nebyl v roce 1989 zrušen. Argumentace se soustřeďovala na námitky, které měly zpochybnit právo na žalobu  a mimo řízení  na kroky,  které měly způsobit,  resp. vyloučit způsobilost žalobců domáhat se svého práva. V poslední době však argumentace reprezentantů státu zahrnuje takovou interpretaci faktů, že již není patrný rozdíl  mezi ideologickým zdůvodněním protiústavních kroků uskutečněných proti Metropolitní kapitule komunistickou mocí v padesátých letech minulého století  a způsobem obrany pozic státu, jak ji praktikují procesní zástupce České republiky.

Ohledně mého postoje v meritu věci potvrzuji to, co jsem již vyjádřil dříve v souvislosti s vydáním rozsudku I. a II. instance. V obou případech obsahují tyto rozsudky podle mého názoru naprosto přesvědčivé zdůvodnění,  založené na příslušných zákonných ustanoveních a odborná úroveň  zdůvodnění těchto rozsudků naprosto převyšuje zdůvodnění, které uvedl Nejvyšší soud, který z roviny právní přešel do roviny víceméně politicky účelové.

V Praze dne 26.9.2007