Slavnost Těla a krve Páně

Dnešní slavnost je výjimečná: slavíme při ní eucharistii jako střed a vrchol života církve. Je výjimečná i proto, že toto tajemství Kristova života slavíme v liturgickém roce vždy dvakrát – na Zelený čtvrtek a dnes. A není to jen proto, že v atmosféře velikonočního tridua, před umučením Páně, nelze do široka rozvinout oslavu eucharistie jako největšího daru nebes... Na Zelený čtvrtek je ustavení eucharistie úzce zasazeno do rámce židovských svátků. Dnes ji slavíme jako vrchol církve, jako tajemství, které prošlo dlouhou cestou od večeřadla přes Kalvárii, od zkušenosti první církve, která ji spojila s Kristovým zmrtvýchvstáním, dále přes středověk, přes dobu reformace a Tridentský koncil, přes 18. a 19. stol. k častému a časnému sv. přijímání až ke II. vatikánskému koncilu. Tato dějinná cesta, kterou jsem heslovitě naznačil, je plná různých akcentů a zkušeností církve. Je na ní vidět, jak se tajemství života Kristova a vůbec evangelia vtěluje do té které doby.

Ze všech těchto dějinných etap je zřejmě nejdůležitější první doba, která přivedla poslední večeři ze židovské tradice do života církve po Kristově zmrtvýchvstání. To eucharistii vtisklo základní charakter středu života církve. Když se ohlížím zpět na její cestu dějinami a uvědomuji si, že nedělní slavení eucharistie se stalo v moderní době předmětem přikázání plnit nedělní povinnost, pod těžkým hříchem, jsem hluboce osloven a zasažen událostí z doby Diokleciánova pronásledování kolem roku 304 po Kristu v Abiténě, v dnešním Tunisku. Tehdy bylo křesťanům pod trestem smrti zakázáno scházet se k eucharistii. Za pronásledování bylo jednou přistiženo a zatčeno asi 40 křesťanů při slavení eucharistie. Před soudem byly tázáni, proč porušují císařský rozkaz. Odpověď zněla: sine dominico non possumus - bez nedělního slavení eucharistie nemůžeme žít! A položili za eucharistii život!

Již svatý Ignác z Antiochie, žák sv. Jana, na přelomu 1. a 2. století řekl, že identita křesťanského společenství je nedělní slavení eucharistie. „Žijí podle neděle“, říkalo se o nich. My to bohužel dobře nechápeme, poněvadž jsme mnohdy skoro úplně ztratili silné vědomí neděle jako privilegovaného dne vzkříšení, jako oslavu Kristova zmrtvýchvstání. Život prvních křesťanů se odvíjel od vzkříšení, od přítomnosti Zmrtvýchvstalého ve slavení eucharistie. Den, kdy takto slavili, nazývali „Kyriaké hemera“ – den zmrtvýchvstalého Pána. Shromáždění v tomto dni bylo tak silnou skutečností, že od něho dostala název „neděle“. Kyriaké, dominica, dimanche. A to slavení se prostě nazývalo „shromáždění“, řecky ekklesia, což přešlo například do italštiny a francouzštiny jako „chiesa“, „eglise“. Čili církev je shromáždění křesťanů o dni vzkříšení Páně ke slavení eucharistie. Ty dvě skutečnosti spojila první církev naplněná Duchem sv. tak úzce v jedno, že je nelze rozpojit. Nelze dobře slavit eucharistii, pokud při ní jasně před námi nestojí Zmrtvýchvstalý, přítomný uprostřed své církve. Toto chápání, tyto duchovní postoje se hluboko vtiskly – ani jinak být nemohlo - i do způsobu slavení, do slov a textů užívaných při eucharistii, že je nelze ani dnes přehlédnout. My ale nad tím málo přemýšlíme a často slavíme bezmyšlenkovitě.

Přítomnost Ježíše Zmrtvýchvstalého i slavení eucharistie s ním je dar nebes, netvoříme ji sami. Naše slavení je osobní setkání Zmrtvýchvstalého Ježíše Krista s jeho církví, s námi a naše setkání s ním. Je to týž jediný Kristus, který jako vzkříšený je uprostřed církve i v eucharistii. Duch svatý, který mluví v církvi, zvláště na shromáždění biskupů, to i v koncilových dokumentech zřetelně potvrdil. A my se chceme naučit takto slavit eucharistii v hluboké tradici církve. Ke slávě Boha Otce v Duchu svatém.