Kázání při bohoslužbě na zahájení 1100. výročí narození sv. Václava

Přivítání

Drazí spolubratři biskupové, vítám vás ve Svatováclavské kapli pražské katedrály, na tomto posvátném místě nejen pro pražskou arcidiecézi, ale i pro celou českou církev. Vítám vás u hrobu sv. Václava, před jeho posvátnou relikvií. Touto společnou slavnostní bohoslužbou zahajujeme Svatováclavský rok – 1100 let od narození sv. Václava. Z nejistých údajů o jeho narození – léta 907-909, jsme vybrali pravděpodobný rok jeho narození, rok 908, protože se shoduje s osmičkovým výročím úmrtí Karla IV., 1378 (630 let), stavitele této katedrály, a s dalšími výročími jeho slavných činů (univerzita, Nové Město). Svatováclavská tradice, kterou Karel IV. rozvinul, není jen záležitostí církve, ale i věcí národní. Takové slavení může přispět k prohloubení naší víry, k návratu ke kořenům víry i k přiblížení církve a společnosti.

Na začátku dnešního slavení udělejme první krok v duchu Václavově, pro něhož bylo smíření a odpuštění důležitým životním postojem. Litujme všech svých hříchů…

Homilie

Žádný křesťan nežije sám pro sebe. Bůh nás stvořil dle svého obrazu ke společenství a Ježíš přišel a tuto identitu člověka obnovil a prohloubil – a vytvořil pro člověka společenství – církev. I před Bohem stojíme jako společenství. Společenství církve není jen něco abstraktního, konkretizuje, aktualizuje se zvláště v menších společenstvích, v diecézích, ve společenství jednoho národa. A rozvíjí se i v čase, v dějinách. Duchovní dějiny našeho národa jsou výrazem společenství církve, přítomné v našem národě, v naší kultuře. Naši světci tvoří s námi toto společenství české církve. Postavami světců jsou naše dějiny posety. Zcela na začátku – sv. Cyril a Metoděj. Do základů české státnosti prolili svou krev mučedníci: sv. Ludmila a sv. Václav. Václav zaujímá v našich duchovních dějinách zvláštní místo: je světec-mučedník a kníže-vládce. V jeho osobě panovníka bylo křesťanství od začátku úzce, nerozlučitelně spojeno se životem národa. Jinému velikému panovníkovi, hlubokému a zbožnému křesťanovi, císaři Karlu IV., největšímu Čechovi, byla tato světecká postava tak blízká, že kolem ni rozvinul tradici, svatováclavskou tradici, vyrůstající z kořenů křesťanské víry a prolínající se celými našimi dějinami. Sv. Václav – hlavní patron naší vlasti.

Životy světců jsou příklady uskutečňovaného, žitého evangelia v nejrůznějších životních okolnostech: jako vládce, jako babička, která vychovává vnuka, jako biskup, jako žena a manželka v rodině, atd. Své svědectví o evangeliu nežijí pro sebe, ale žijí ho před druhými a pro druhé. Tento moment jejich života je pro nás nesmírně aktuální. Znamení doby a výzvy papežů lze shrnou do slov: nová evangelizace, znovu evangelizovat kulturu a společnost, ve které žijeme, přinášet jí evangelium. Ano, žili v jiných kulturních podmínkách, ale princip života z evangelia nestárne, je stále aktuální…

O životě Václavově máme velkou řadu legend, tj. tehdejšího způsobu historiografie. Jsou o něm zprávy v soudobých kronikách, ve Velislavově bibli, tady na stěnách kaple. Tyto prameny ukazují zvláště jeho cítění s druhými, s chudými, ohroženými, prostě lásku k člověku, který je v nouzi. Dovedl se pro ně nasadit, dovedl sloužit bez ohledu na své panovnické postavení. Tím svědčil o křesťanství před svými pohanskými současníky. Tento jeho životní styl je inspirativní. Duchovní charakter postavy sv. Václava oslovil v minulém století např. Franze Kafku. Poslechněte si, co říká: „Já pražský nevěřící Žid stal jsem se věřícím a změnil jsem svůj světový názor. Svatý Václav, plod ducha doby a výraz naděje 10. století v Čechách, je také můj svatý Václav a projev mé víry jakožto věřícího Žida, který je otevřen křesťanství Františka z Assisi a svatého Václava, jimž oběma děkuji za víru v budoucí posmrtný život…“ (K. Vrána: Svatý Václav). Týden před svou smrtí napsal Karel Čapek tyto řádky: „Mám před sebou knížečku, jmenuje se Good King Wenceslaus … a obsahuje vánoční hru, kterou napsal pan Cloyd Head. Teď o vánocích se po celém anglosaském světě bude zpívat koleda o dobrém králi Václavovi… I když nechceme, půjdeme s jinými lidmi a národy po hřejivých stopách, jež zanechal ve sněhu dobrý kníže Václav…“

Jak sv. Václav vstupoval u nás do kultury, lze vidět u Alše, Myslbeka, Tomana a dalších. Svatováclavská tradice – i když byla v minulosti často překrytá jinými tradicemi – zůstává živá, je spojena s postavou Karla IV., a je proto možné nacházet cesty k tomu, aby tato tradice mohla nabízet i dnešnímu člověku, který mnohdy hledá alternativní životní styl, nové možnosti životního stylu.

V naší současnosti jsou náznaky vývoje nového vztahu mezi církví a společností, církví a státem a sv. Václav i Karel IV. mohou být ikonami, vzory, které budou v tom nejlepším slova smyslu posilovat tyto snahy. Svatováclavská tradice může v tomto procesu sehrát důležitou roli. Národní pouť ve Staré Boleslavi se stává do určité míry opravdu národní. Svatováclavské lebce se dostalo ze strany státu důstojné pocty: byla převezena z pražské katedrály presidentským autem, za doprovodu policie Hradní stráže, za účast veřejných činitelů na slavnosti. Televizní i rozhlasový přenos slavnostní bohoslužby do celého národa umožňuje širokou účast. A naopak i církev bude mít možnost – jak jsem mluvil s rektorem Univerzity Karlovy – spolupracovat na univerzitních oslavách Karla IV. Na krásném goblénu v čele velké auly Karolína je znázorněn zakladatel univerzity Karel IV., jak klečí před sv. Václavem a odevzdává mu svitek zakládací listiny univerzity. Tento obraz je také na velké pečeti Univerzity Karlovy.

Připravuje se i výstava korunovačních klenotů, uložených zde ve Svatováclavské kapli. Spolu s nimi se vystavují některé předměty související s osobou sv. Václava. Možná řeknete, že jsou to vnější věci, ale mohou se stát příležitostí ke spolupráci církve a státu. Ano, sv. Václav i dnes spojuje. Stačí jako kontrast připomenout miléniové oslavy smrti sv. Václava v r. 1929, nepřátelské napětí mezi církví a státem při jejich přípravách…

Těchto pár poznámek, které jsem tu přednesl, ospravedlňuje, abychom tento rok společně slavili opravdu jako svatováclavský rok. Když se letos ve všech 69 kostelích a kaplích sv. Václava v pražské arcidiecézi slavnostně připomene náš světec, jistě tím vzroste radost z naší slavné minulosti a posílí se víra a naděje do budoucnosti, vyjadřovaná hymnou "sv. Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím", která se jako modlitba za náš národ po staletích k nebi vznášela.

Kardinál Miloslav Vlk