Přesun na obsah

Popeleční středa 2008

12. 2. 2008

Drazí bratři a sestry,

vydáváme se na čtyřicetidenní pouť postním obdobím, které je přípravou na Velikonoce. Velikonoce jsou největší svátky v roce, přestože se nám to nezdá, poněvadž Vánoce jsou slaveny s daleko větší okázalostí. Ale Velikonoce jako svátky zmrtvýchvstání Páně jsou největšími svátky v roce. Obě ta období, Vánoce i Velikonoce, mají dlouhou dobu přípravy; Vánoce čtyři týdny adventu, čekání na oslavu příchodu Páně; Velikonoce dokonce 40 dní postní, kající přípravy. 40 dní, to byla obvyklá doba přípravy ve Starém zákoně. Vy víte, že Kristus byl 40 dní na poušti, aby se připravoval na své veřejné vystoupení a na své poslání, ke kterému ho Otec poslal. Také Mojžíš byl 40 dní na poušti, a ostatně celý národ izraelský putoval 40 let do zaslíbené země a tak se připravoval na přijetí země, kterou Abrahámovi Bůh slíbil. Takže je to veliká doba přípravy.

Na začátku, jak jste slyšeli, a myslím, že to není nikde jinde v celém liturgickém roce, zaznívají obrovsky silná slova: „Navraťte se ke mně celým srdcem“ (Joel 2,12), říká Hospodin ústy proroka Joela. „Roztrhněte svá srdce, ne oděv“ (Joel 2,13) (to je narážka na to, že Izraelité měli ve zvyku, když se jich něco dotklo, byli něčím hluboce zasaženi, a také k vyjádření smutku, roztrhnout si kus šatu, tuniku, a na to prorok Joel reaguje). „Roztrhněte svá srdce, ne oděv“ – tím chce říci, že příprava, obrácení, má jít do nitra, má být konkrétní, zásadní, ne pouze vnější. A apoštol Pavel napsal do Korintu: „...teď je ta doba příhodná...“ (2 Kor 6,2). Teď je ta vhodná doba, abyste se zastavili a zamysleli nad svým životem, abyste se ztišili a slyšeli Boží slovo. A evangelium také zdůrazňuje tu zásadní, vnitřní změnu, ne to vnější, okázalé. Židé byli zvyklí ukazovat půst vnějšími znaky, ale Ježíš říká: ne, to musí zasáhnout opravdu srdce. Zítra budeme slyšet ve čteních slovo Boží, které tlumočí Mojžíš s ještě razantnějším vyjádřením: „Předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo. Vyvol si!“ (Dt 30,15) Je to opravdu silné a razantní; takový správný začátek doby obrácení.

Co je obsahem té doby, která začíná takovými silnými slovy z Písma? Mohli bychom to vyjádřit jedním slovem, které také uslyšíte, často zaznívá a zaznělo z Kristových úst úplně na začátku, když vystoupil a začal kázat. Vyslovil slovo, které je obsahem celé postní doby: „Obraťte se!“ V řecké kulturní oblasti to vyjádřili slovem: „Změňte své smýšlení!“ Nebo, řekněme to slovem, které je nám ještě bližší: „konverze“. To je obsah doby postní.              A kdybych to měl říci ještě jiným slovem, které našemu jazyku a naší době bude bližší, je to: „revoluční změna“! „Obraťte se!“ – to znamená revoluční změnu ve vlastním životě. Tak silné a razantní jsou výzvy Písma, výzvy Božího slova, Boží výzvy k nám dnes!

Doba postní má tedy tento obsah: obraťte se, změňte své smýšlení! Někdy je možná  v našich srdcích a hlavách představa, že v době postní jde o polepšení. To je takové velmi špatné slovo pro vyjádření toho, co je postní doba. Tady nejde jen o nějaké polepšení, oprášení, kosmetické úpravy našeho života, tady jde o změnu, obrat. V hebrejštině měli pro tento pojem slovo „jašub“: zastavit se na cestě, po které jdu, obrátit se, najít správný směr a vydat se tím směrem, který vede k cíli. „Jašub“, obraťte se. Řekové to ve své kulturní oblasti  vyjadřovali slovem „metanoia“, to je známo i v našich kulturních poměrech a znamená to změnu smýšlení. Pro Řeka bylo důležité změnit smýšlení a pak následoval život. Židé, Hebreové, Semité, ti byli konkrétnější, ti to vyjadřovali pojmem změna cesty, změna způsobu žití. Čili obrat, konverze, revoluční změna života.

Co si pod tím máme představovat? Když se díváme po našem světě, okolo sebe, vidíme, že člověk se cítí jako pán šestiny světa, nebo světa; jako pán. Ať už jsou to politici na východě nebo na západě, smýšlení člověka je: jsme pány. Jsou momenty různých katastrof, které člověkem zatřesou, jako třeba ten obyčejný sníh v Číně, aby si uvědomil, že není pánem. Ale většinou to takto politici nebo mocní tohoto světa cítí. A také to tak dělají. Vzpomeňte na Stalina. Cítil se jako bůh. Rozhodoval o životě a smrti miliónů. Stejně tak Hitler a mnoho jiných. Člověk se mnohdy cítí na vrcholu moci jako pán, nad kterého není. Ale i na našich nižších stupních je člověk v dnešní době žárlivý na svou svobodu, poněvadž ta ho vyznačuje jako bytost, která si může dělat, co chce. A, mohu-li to rozvádět, člověk zabije  druhého člověka, dělá si právo nad životem druhého. A bylo by možno uvést mnoho jiných příkladů. Prostě člověk se cítí nezávislý, jako pán.

Tady je ten bod, kde je třeba se obrátit. Možná, že i v každém z nás je takový kus něčeho nesprávného. A postní doba, když nás zastavuje těmi razantními slovy Písma, zve: ztiš se! Ztište se! Zamyslete se nad svým vlastním životem a nad jeho smyslem! Zamyslete se nad svým stavem. A změňte toto smýšlení! Uvědomte si, že nejsme pány, že jsme tvory. Člověk je závislý na Stvořiteli, který jediný je pánem života. My si to uvědomujeme zvláště v nějakých kritických momentech života, kdy najednou člověk cítí, že mu nic nepomůže. Lékařská věda, která je tak vyspělá a tolik dokáže, nemůže pomoci a člověk najednou cítí a prožije, že není pánem.

Postní doba nás tedy vyzývá k tomu, abychom se zamysleli, ztišili, sestoupili do hloubky před Bohem, uvědomili si, kde stojíme a pochopili, kdo je pán.

To je základní úkon dnešního dne a vlastně celého postu: pochopit, že nejsem pán. Pochopit, že i moje svoboda je závislá, že je podrobena určitým normám, kterým nemohu uniknout. V tom spočívá jádro, základní věc tohoto dnešního dne i celého postního období: pochopit, uznat a přijmout, že nejsem pán, že nejsem svrchovaný, že jsem závislý.

Dnešní den nás tedy vyzývá, abychom uznali, pochopili, přijali svou závislost na nekonečné Boží lásce a našli šťastnou cestu životem. Nejsem sám, On za mnou stojí. Abychom si to uvědomovali, tuto skutečnost hledali a byli šťastni! Nabízím ti život a štěstí,  bude zítra zaznívat z úst prorokových. Toto je jádro.

Někdy vidíme půst jako dobu polepšování, jako dobu, kdy je hlavní především morálka, mravnost. Samozřejmě! Stojíme před Bohem a litujeme svých hříchů, to znamená, že jsme jednali podle vlastních plánů, podle vlastního přání, že jsme nerespektovali Pána, který je, tj. že jsme nerespektovali jeho přikázání, jeho evangelium. A těchto svých hříchů litujeme.

Takovým výrazem obrácení je dnes označování popelem. Za chvíli požehnám popel, který leží zde na stole, a budeme jím označováni. Popel, to je něco, co zbude, když něco shoří; smísí se se zemí a - nic. Když jsme tímto popelem označováni, vyjadřujeme tím: ano, uvědomuji si, že i já jsem prach a popel, že ze mne nakonec jednou zbude třeba jen popel. Já si to dnes uvědomuji. Uvědomuji si, že nejsem nic, že nemám svůj život pevně v rukou a uznávám Tebe, Bože, jako svého svrchovaného pána, na kterém absolutně závisí můj život, v jehož ruce je můj život zcela skryt. Já to uznávám a vyznávám. To je to znamení, které chceme přijmout, které je také znamením: ano, přijímám, že nejsem pán, že pán jsi Ty, Bože, a svěřuji Ti svůj život.

Takovýmto způsobem, tedy vnitřním způsobem, nejen podle vnějšího znamení popelce, ale vnitřním způsobem chceme prožít tuto posvátnou chvíli. A jaký konkrétní krok? Chceme v této postní době usilovat o to, abychom přijali „směrnici“, pravidla pro život, pro cestu, která vede ke štěstí, a to je evangelium. Toto je ten hlavní krok, důsledek: obrácení přímo k evangeliu. A ještě snad konkrétněji: abychom dokázali ve svém životě odpustit druhému, smířit se s ním. To je jedno z hlavních pravidel, které říká evangelium: láska k bližnímu. Přijmout ji do svého života a praktikovat ji.

Papež Benedikt XVI. vydal k dnešnímu dni list, poselství, ve kterém vybízí, abychom se cvičili v darování, v obdarovávání; abych byl schopen dát druhému něco ze svého života, z toho, co mám, a tím abych řekl: můj život je dar, já si ho nezajistím tím, co mám; dávám z něj druhému ve víře: Bože, můj život závisí na Tvé moci, je ve Tvé ruce.

Toto ať jsou důsledky uznání svrchovanosti našeho Pána, to znamená odpustit druhému, smířit se s druhým, stále znovu zaujímat postoj solidarity a lásky vůči druhému    a konkrétně to projevovat obdarováváním.

Naznačený směr pro následujících 40 dní tedy je: distancovat se od toho, co není ve shodě s pravidly života, která dává Bůh. A potom budeme skutečně i o Velikonocích slavit s radostí Kristovo vítězství nad smrtí: zmrtvýchvstání!


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka