Přesun na obsah

Kněží - spolupracovníci

11. 12. 2006

Celá kauza kněží - spolupracovníků, kterou sdělovací prostředky v poslední době rozvířily, může velmi prospět nejen církvi, ale i celé společnosti. Je sympatické, že se právě církvi věnuje tolik pozornosti. Je tak vlastně chápána jako „kriteriální“ instituce, tj. taková, která je nositelkou určitých hodnot, které mohou být měřítkem pro člověka. A pokud se od některých z nich církev odklání nebo odklonila, začne „pokřik“. Neznamená to vlastně, že si společnost přeje, aby tato instituce byla „čistým“ kriteriem pro ostatní, i když hodnoty, jejichž církev je nositelkou, společnost příliš neuznává? Ale svou kritikou se vlastně za ně staví! Jinak by to bylo ze strany společnosti, ze strany novinářů trochu pokrytecké stavět se do role soudce. Společnost sama nezachovává řadu svých vlastních obecných pravidel, která třeba nějak hlásá a za jejich nezachovávání se nestydí.

Nechci tu stát se zdviženým ukazováčkem a vypočítávat všechny možné hříchy dnešní společnosti. Vzpomínám na Kristovo slovo: kdo jsi bez hříchu, hoď první kamenem. Je tedy dobře, že se společnost, myslím zvláště na novináře, o církev tolik zajímají. Pro nás je to nová výzva k přiznání tam, kde je to potřebné, a k pokání, abychom odpovídali Kristovu ideálu a vydávali o něm svědectví. Myslím, že by diskuse mohly a měly podnítit obnovený širší zájem historiků, aby studovali a připomínali těm, kdo to vše neprožili nebo už zapomněli, jaká to byla doba, jak jsme za ni všichni do určité míry spoluzodpovědní a že jsme třeba i v malé a nepatrné, společností přijaté míře i bez nátlaku „spolupracovali“. Nepodnítí to snad i jiné skupiny společnosti, učitele, novináře atd., kteří se ještě na toto téma třeba neozvaly, aby také udělaly první krok?

Touto diskusí pak možná dojdeme k tomu, že si všimneme, že vydání seznamů spolupracovníků StB /asi trochu upravených a pečlivě redigovaných/ byl nesmírně promyšlený a velmi „zdařilý“ tah StB, kterým měla být pozornost obrácená od skutečných viníků na oběti, na velké řady většinou „malých ryb“, které se v tom dnes „škvaří“, a tamti dobře chráněni anonymitou se v ústraní smějí, jak se společnost „vysiluje“ a odreagovávána na chytání malých ryb a při tom si namlouvá, jakou dělá očistu od minulosti.

Církev musí zůstat věrná svým hodnotám a také tyto záležitosti řešit způsobem jí vlastním, cestou uznání a vyznání viny, především před Bohem, před svým společenstvím a pokud je to potřebné i před společností, jak už to opakovaně za těch 17 let dělala… Poněvadž jsem už před 14 léty hovořil téměř se všemi kněžími pražské arcidiecéze, kteří v tenatech StB pod jejich nátlakem zůstali, a poznal jsem tyto věci, pokládám za vhodné, aby řada bolestných osudů byla – bude-li společný konsensus - těmi, kdo pod útlakem StB trpěli, zveřejněná. Tím se totiž může ukázat, jak mnozí tomu tlaku – i když je StB nechala v seznamech – neustoupili. Ukáže to spíše pozitivní obraz kněžských postojů. Téměř nikdo z nich nespolupracoval z ideových důvodů. Nechceme nic zametat pod koberec. Kristus jasně řekl: pravda vás osvobodí!

 

Pro Arcibiskupství pražské, www.apha.cz

 

Dopis arcibiskupa Miloslava Vlka kněžím, 27.3.1992

Čiň pokání, církvi! - prohlášení biskupů Čech a Moravy, 11.4.1992

Církev a lustrace - vyjádření arcibiskupa Miloslava Vlka, 24.5.1992

 

 


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka