Jak média odpovídají založení člověka, jeho srdci a životu?

Současná mediální doba může úžasně přispívat k rozvoji člověka. On je tvor komunikativní, dialogický či společenský, řečeno termínem řeckých filosofů. Aby se "realizoval" a naplňoval svou identitu a poslání, potřebuje komunikovat, tedy mít s druhým člověkem kontakt, ale ne pouze jednostranný, nýbrž oboustranný. Kdybych to měl vyjádřit církevním jazykem, řekl bych: člověk je stvořen k lásce. V ní spočívá podstata člověka. Láska je ta síla v nás, která se chce sdělovat, komunikovat, chce "expandovat". Kdysi jsme se ve filosofii učili, že "bonum est diffusivum sui", tedy že dobro je difuzní, rozpínavé.

Kdo miluje, nemůže hořet jen uvnitř ve svém srdci, ale ten oheň musí expandovat! Ať si to uvědomuje více nebo méně, tomuto založení člověka mohou sdělovací prostředky nádherně sloužit, protože mu pomáhají vyjít ze sebe a přijít ke druhému. To je cosi úžasného! Proto je vnímám nejen jako nástroj informace, obohacení poznání, ale také jako nástroj formace, prohloubení a uskutečňování života, protože člověk se potřebuje sdělovat.

"Není dobře, aby člověk byl sám," je uvedeno na prvních stránkách Bible. A právě k tomu mohou sloužit sdělovací prostředky v dnešní době komunikace, kdy život člověka získává světovou dimenzi, okamžitě jsme i obrazem účastni toho, co se děje například na Dálném východě. Tato možnost celosvětové komunikace nesmírně rozšiřuje srdce člověka a dává mu skutečně tuto světovou dimenzi. I proto chápu komunikační prostředky jako úžasný fenomén pro rozvoj člověka.

V době mého dětství se informace u nás na venkově předávala ústně, když jsme se potkávali na návsi. Komunikace jen zřídkakdy překročila hranice vesnice, kdežto dnes žijeme v celosvětovém propojení, máme internet, svět se stal vesnicí. Nedávno jsem šel na procházku, potkával jsem lidi a skoro každý měl u ucha mobil. Zaujalo mě to a říkal jsem si: ano, žijeme na širokém prostoru. A to vše podle mne potvrzuje pozitivní roli, kterou média sehrávají v rozvoji člověka a pomáhají mu otevřít srdce do široka.

To, co jsem dosud uvedl, je pohled pozitivní, z hlediska dobra. Komunikační prostředky jsou indiferentní, neboť prostředek sám o sobě není ani dobrý, ani špatný, ale záleží na tom, kdo a k čemu ho používá. Ze zkušenosti víme, že je možné zneužít všechno, i dobré věci je možné použít ke zlému. A tak i komunikační prostředky mohou sloužit k formaci a rozvoji člověka, ale i k jeho deformaci a destrukci, pokud se například dávají do služby organizovaného zločinu, obchodu se ženami, pornografie, pedofilie a podobně. Média tedy mohou být globalizačním prostředkem dobra, ale také globalizačním prostředkem zla. A tady se ukazuje obrovská naléhavost výchovy k zodpovědnosti při užívání tak úžasných prostředků dobra nebo zla, které máme v rukou.

Církev se tomuto tématu věnuje poměrně dlouhou dobu. Druhý vatikánský koncil vydal dekret o sdělovacích prostředcích a později ještě další dokumenty (viz rámeček). Existuje Papežská rada pro sdělovací prostředky, která připravuje a vydává dokumenty, týkající se médií. Jako člen této rady mám možnost účastnit se každoročně jejího plenárního zasedání. Setkávají se na něm mediální pracovníci v církevních médiích z celého světa. A je úžasné ze zpráv, které tam zazní, objevit, co všechno se ve světě – mám nyní na mysli církevním – v oblasti médií děje. Podíleli jsme se na přípravě některých dokumentů jako například Etika v reklamě, O pornografii a násilí v médiích nebo Etika v komunikaci. V názvech dokumentů se často opakuje slovo etika, čili jde o pravdivé a mravní používání tohoto tak úžasného prostředku vzájemných vztahů mezi lidmi ve společnosti, mezi národy i kontinenty… Cítili jsme nesmírnou zodpovědnost za slovo, za komunikování. V minulých dobách jsme neměli tato nová média, přesto každý nesl odpovědnost za slovo, které vysloví. Jistě, když jsem ho vyslovil člověku, kterého jsem potkal, mělo to slovo menší dopad, než když jako kněz nebo biskup hovořím z "kazatelny". A jestliže používám moderních médií, ať rozhlasu, televize či internetu, má to daleko širší dopad a odpovědnost je proto mnohem větší. Papež Benedikt XVI. ve svém poselství k 42. světovému dni sdělovacích prostředků právě tuto zodpovědnost zdůrazňuje.

Zdá se mi, že se církvi nemůže vytýkat, že by v této oblasti zaspala. Jde dopředu i v praxi; když se podíváme například na jih Evropy, zvláště do Španělska či Portugalska, tam má řada diecézí svou televizi. Nakonec i u nás, přestože jsme malá církev, má církev k dispozici televizi i rozhlas. Myslím si, že univerzální církev se snaží svou zodpovědnost za šíření dobra plnit.

To, co jsem zmiňoval o identitě člověka, o jeho poslání, není jen psychologické pozorování. Člověk byl totiž stvořen k obrazu Božímu, k obrazu Trojice, kde jednotlivé osoby komunikují absolutním způsobem, protože Otec odevzdává, komunikuje Synovi život, pravdu, všechno. A Syn, Kristus, se na tomto světě zaměřil na komunikaci všeho, co od Otce dostal, na komunikaci pravdy o Otci lidem. Můžeme ho vidět jako absolutního komunikátora, protože komunikoval věci, které jsou absolutní, totiž věčné. Komunikoval je především životem, svědectvím, příkladem. Je v tom pro nás vzorem. Ostatně "dialogický, komunikativní charakter" Boha (Bůh je láska) je nám vtisknut do srdce. Jestliže byl člověk stvořen k obrazu Trojice, pak byl stvořen ke komunikaci, proto je to jeho poslání. Každému křesťanovi by to mělo být blízké a měl by se sdělovacími prostředky spolupracovat. Konzumujeme plody sdělovacích prostředků, ale nemůžeme být jen pasivními příjemci toho, co nám prezentují. Měli bychom s nimi a v nich dokázat komunikovat, reagovat, svědčit, abychom spolupracovali při hledání pravdy, poněvadž pravé poslání médií je přinášet a sdělovat pravdu. Tohle se musíme, myslím, ještě hodně učit.

Kardinál Miloslav Vlk, arcibiskup pražský