Katedrála je symbol národa vyrůstajícího z křesťanských kořenů

Drazí,

každé posvátné místo diecéze má své chvíle a čas slavení, čas modlitby, své zrození, své svěcení, své světce, kteří jsou na tom místě oslavováni, své mimořádné události, které se v něm udály. Mluvím také o naší katedrále. Dějiny bezpečně křižují toto místo! Tady byl uctíván první světec, jehož relikvii kdysi Václav získal, a který byl v národě i v Evropě ve veliké úctě – svatý Vít. Zde před prahem našel své místo odpočinku také vyhnaný biskup z české krve, můj předchůdce sv. Vojtěch. A po několika staletích se k nim slavně přidružil i svatý Jan Nepomucký, nejznámější český světec,  uctívaný po celém světě. Ostatní světci, pohřbeni nedaleko, Ludmila, Prokop a jiní, tvoří z okolí katedrály jakýsi český křesťanský „Slavín“, kterým se církev honosí.

Jsou tu pohřbeni i velcí biskupové naší diecéze, k nim se druží panovníci. Zcela výjimečné místo mezi nimi má zakladatel tohoto chrámu Karel IV. Uvědomujeme si, že katedrálu jako symbol nelze „sekularizovat“, vytrhnout necitlivě z těchto historických vazeb a tak rozdělit české dějiny. Katedrálu, tuto duchovní křižovatku a symbol našich dějin, nelze dělit. Musí být ponechána tak, jak je, aby zůstala tím, čím je – symbolem celého národa s jeho dějinami, boji i rozděleními. Patří v tomto smyslu nejen katolíkům, ale i všem křesťanům, jejichž předkové se zde modlívali.

Svatý Václav se v průběhu dějin, zvláště v těžkých okamžicích, stal útočištěm všech Čechů: Ty jsi dědic české země, nedej zahynouti nám ni budoucím… Symbol věčného panovníka, rozvinutý zvláště za Karla IV. Hymnus svatováclavský se stal národní hymnou, kterou zpívali i husité. Tento charakter posvátného místa nás jasně zařazoval mezi e kulturní státy Evropy, a to jak osobou Václavovou, tak i Vojtěchovou.

Od 19. století, kdy převládly proudy národní nad akcenty duchovními a kdy doba romantismu zdůrazňovala pro národ i jiné vazby než hluboké, nás všechny spojující kořeny křesťanské, dostával chrám někdy spíše nádech povrchního mauzolea. Avšak katedrála zůstává živým velechrámem, kde se koná bohoslužba. Ona je její základní náplní a jiný ráz asi těžko může dostat. Nemůže se stát jen sloganem v turistickém průvodci či representativním obrázkem Prahy. Musí zůstat křesťanským chrámem, symbolem spojujícím náš národ a připomínajícím mu jeho křesťanskou minulost a kořeny.

My křesťané slavíme po staletí tento krví mučedníků posvěcený symbol našich dějin, který je bez křesťanské víry jen historicky cennou halou. Pro nás české křesťany je místem společné nerozdělené víry a místem spojujícím nás více než ty druhé – ke společné modlitbě, k bohoslužbě. Chrám je určen živému křesťanskému slavení tajemství víry. Nevěřící se tu možná z tohoto důvodu necítí úplně doma, ale nejsou zde vyloučeni. Nechme a rozvíjejme katedrálu jako symbol spojující celý národ, i skrze panovníky, kteří tu odpočívají, i pro korunovační klenoty zde uložené, ostatně i pro ducha našich dějin, který je zde více než jinde udržován…

Kardinál MiloslavVlk