Dopis kardinála Miloslava Vlka

Drazí spolubratři kněží a jáhni, drazí řeholníci a drahé řeholnice, drazí bratři a drahé sestry,

z celého srdce vám dnes děkuji za všechnu vaši účast, za vaše modlitby v mé nemoci a za přání k mým šestasedmdesátým narozeninám...

Velmi silně jsem pocítil, že má nemoc přispěla k našemu vzájemnému přiblížení, zvláště s nemocnými. Jako odpověď na tuto vaši lásku vám chci dát nahlédnout, jak svou nemoc prožívám, jak jsem se až dosud snažil žít své poslání biskupa v diecézi a co vedlo k mé určité zdravotní krizi.

Pocházím z venkova, z domova zvyklý - vedle školních povinností - těžké práci v někdejším soukromém zemědělství. Rodiče mě tak vychovávali a já jsem byl rád, že se mohu nasadit a jako ctižádostivý něco dokázat. Stejně tomu bylo i za mých gymnaziálních let. A později to platilo nejen ve smyslu pracovním, ale i politickém. V počínajícím komunismu 50. let jsem se nesmířil se zvrácenou komunistickou proticírkevní ideologií. Po maturitě začal život v továrně, vojenská služba, až přišel čas studovat prozatím náhradně archivnictví na Karlově univerzitě. Poté nastala chvíle vstoupit do semináře a stát se bohoslovcem. Vždy jsem byl tím, kdo nesnášel komunistickou proradnost. V tom duchu proběhlo i mé studium na Katolické teologické fakultě, kde se naši představitelé velmi báli komunistického vedení. S mým razantním postojem příliš nesouhlasili... Ve stejném duchu jsem pak začal pracovat jako sekretář u biskupa Josefa Hloucha v Českých Budějovicích. Následovaly trestné „štace“. Skončil jsem bez státního souhlasu u mytí výkladních skříní... Vím, že to nebyla cesta kněžství pro každého. Žádný představitel mě z této cesty nezrazoval. Nešlo jen o rebelii a boj s komunismem. Znamenalo to také spolehnout se na Boha, snažit se dosáhnout pro církev maximum a nenechat se příliš utlačovat. Byl to plný, maximální život pro Boží království... Nechtěl jsem žít se lží.

Když přišla svoboda, umocnila se touha udělat pro Boží království vše, pustit se do díla z plných sil. Píši-li už takovouto zpověď vám, kněžím, musím říci, že celé to dlouhé období bylo hodně poznamenané workoholismem: pracovat, pracovat... Měl jsem před očima spoustu úkolů, které tu v době svobody byly a do nichž jsem se pro radost z Hospodina vrhal... S neustálým úsilím, abych to nebyl jen já, kdo pracuje, ale Bůh se mnou.

I když mám dobré spolupracovníky, úkolů na poli arcidiecéze bylo mnoho. Bylo potřeba řešit řadu problémů zanechaných komunismem: podzemní církev, stav Katolické teologické fakulty, stav některých řádů, ale i řadu personálních otázek, situace farností, sněm, zapojení do některých celocírkevních římských aktivit, bratrské vztahy k místním evropských církvím, osm let předsednictví Rady Evropských biskupských konferencí, aktivní zapojení do celosvětového hnutí Díla Mariina a jeho ekumenického dialogu.

Plnění těchto mnohých úkolů, potřeba práce pro Boží království po pádu komunismu, stálý zápas o to udržet vše ve vůli Boží a ve správné proporci duchovního a lidského úsilí. Dobré fyzické a lidské kořeny z domova, z mého mládí často pro dosažení harmonie duchovní a lidské stránky nestačily. Tak se postupně stávalo, že pro radost z práce jsem protahoval svůj denní program až do 23 – 23:30 hodin s malou polední přestávkou. Týdenní program neznal sobotu ani neděli, kdy nastupovaly více duchovní povinnosti. Programy v Evropě a ostatních kontinentech narůstaly. I když jsem se snažil pravidelně každoročně trávit s bratřími biskupy dovolenou v horách, u moře, nebo v malém kroužku na běžkách na Šumavě či na turistických trasách, přesto jsem suverénně pomíjel nutnost respektovat své stárnutí. Ačkoliv jsem se nechal vést i tady spiritualitou Díla Mariina, hledání vůle Boží mělo, pro mou povahu, často podobu práce...

Až loni v létě jsem občas cítil, že se mi trochu točí hlava a hůře dýchá, že můj fyzický výkon slábne. Lékaři, kteří mé zdraví dlouhodobě sledovali, mi po ergometrii doporučili, že by bylo dobré pomoci srdci kardiostimulátorem. S tím jsem bez problému žil, pracoval, absolvoval svůj každodenní program, prázdniny, pobyt na horách, lyže. Necítil jsem se nikterak omezen...

Novou situaci jsem však měl více respektovat. Začala jednání o majetkovém narovnání a jiné diskuse, boj o katedrálu a další věci. Vrcholem však byla už dříve plánovaná cesta do Brazílie, do velkého poutního místa Aparecida a na ekumenické setkání biskupů – přátel Díla Mariina. Patnáct hodin v letadle, hned poté aktivní účast na setkání, cestování, řada kázání a projevů v cizím jazyce... To vše vyčerpávalo. A po dlouhé zpáteční cestě jsem byl hned přítomen u soudu o katedrálu atd. Organismus, zeslabený ještě nechutenstvím, se nakonec o Slavnosti Seslání Ducha Svatého ráno „sesypal“ a tím začala moje náhlá špitální anabáze. Lékaři konstatovali, že kardiostimulátor byl sice funkční, nicméně srdce jako pumpa nepracovalo dostatečně. Katetrizací se zjistilo, že jedna srdeční tepna zůstala po infarktu před dvaceti lety nenávratně uzavřena. Zbylé dvě srdeční tepny se podařilo uvolnit. Plíce již dostávají více krve, takže se cítím opravdu lépe. Podstoupím ještě další vyšetření (je nutno řešit nedomykavost levé horní chlopně) a podle jejich výsledků bude upravena léčba.

To jsou problémy zdravotní. Pro mě a pro můj věk je to však signál, že při svých domácích i zahraničních aktivitách musím mít na zřeteli tento stav. Pán nám postupně bere „hračky“ z rukou a chce, abychom se více vrhali do Jeho náruče než do velké práce... Když mi bylo 75 let, mé biskupské poslání bylo prodlouženo ještě o 2 roky. Kardinál Giovanni Battista Re, prefekt Kongregace pro biskupy, se usmíval, že vzhledem k mé tehdejší fyzické kondici to bude nakonec ještě jinak. Nyní se zdá, že se touto situací přibližuje jistější odchod do důchodu.

S díky a požehnáním pro každého z vás

                                                                                Váš kardinál Miloslav Vlk