Přesun na obsah

Minulost a odpuštění

14. 7. 2008

Již v roce 1994 připomněl papež Jan Pavel II. v apoštolském listu o přípravě na Jubilejní rok 2000 „Tertio millenio adveniente“ nutnost podívat se na církevní dějiny prostřednictvím principů evangelia. Mimo jiné v něm napsal: „(Církev) nemůže překročit práh tisíciletí, aniž by zároveň nevybízela své členy, aby se v pokání očistili ode všech omylů, nevěrností, nedůsledností a zpozdilostí.“ V březnu 2000 přednesl Jan Pavel II. ve svatopetrské bazilice poselství, které zůstává jedním z vrcholů jeho pontifikátu. Z pozice hlavy katolické církve v něm požádal o omluvu za všechny chyby, kterých se křesťané a katolíci během staletí svých dějin dopustili.

Tato prosba za odpuštění nebyla první v historii. Papež Hadrián VI. již v roce 1522 přiznal spoluvinu papežství na vzniku reformace. Papež Pavel VI. a ortodoxní patriarcha Athenagoras zase vzájemně sňali v roce 1965 klatbu z doby počátku rozkolu východní a západní církve. Pro mimořádnou otevřenost Jana Pavla II. v souvislosti s kritickou reflexí církevní historie se však jen těžko hledá srovnání.

Ve výčtu vin byly zahrnuty například hříchy v oblasti útoků na svobodu náboženského přesvědčení, dodržování lidských práv a důstojnosti člověka nebo rozněcování protižidovské nenávisti. Jan Pavel II. zde zmínil také netoleranci a násilí vůči lidem jiného přesvědčení. Do této kategorie spadaly také nehumánní praktiky inkvizičních soudů, které byly rozhodně odmítnuty již během konference svolané papežem k tomuto tématu v říjnu 1998. Její účastníci je tehdy označili za perverzní pokřivení křesťanského poselství, jež je ve své autentické podobě nenásilné.

Právě falešný výklad Kristovy zvěsti nepřímo zapříčinil i současnou náboženskou lhostejnost a morální relativismus. Pro instituci s dvoutisíciletou historií je těžké provádět korekci obrazu své vlastní minulosti. A pak je nutné si uvědomit, že Kristus svěřil svou církev do rukou slabých a hříšných lidí, aby bylo zřetelné, že to svaté a krásné, co církev světu přináší, není výsledkem výkonu lidských schopností a sil, ale dar Boží a jeho působení skrze lidskou slabost. Proto vyvolil jako nositele společenství církve, kterou založil, dvanáct slabých a ubohých rybářů... A ta známka lidské slabosti zůstává a projevuje se mnohdy velmi bolestně. A jestliže při této slabosti církev trvá a vytváří i veliké a krásné věci v průběhu dějin, je to známka Boží moci a přítomnosti v ní.

Ne u všech lidí se navíc tehdy setkala iniciativa Jana Pavla II. s porozuměním a část sekulárních kruhů poukazovala na to, že papežovo gesto bylo nedostatečné a přišlo pozdě. K tomu je třeba dodat, že jenom málo světových státníků, politiků a veřejných činitelů dokázalo přiznat zodpovědnost vlád a příslušníků svých národů za nelidskosti, jichž jsme byli svědky třeba jen v posledním století. Jan Pavel II. současně vedle žádosti o odpuštění velkoryse odpustil těm, kteří se v dějinách podíleli na pronásledování církve.

Domnívám se, že jeho výzva má však i hlubší duchovní smysl, jenž se nedotýká jen velkých historických mezníků. Nejspíš velká většina z nás zažila zraňující pocit z počínání druhých. Stejně tak jsme bezpochyby i my sami podobně jednali s lidmi ze svého okolí. Jedině neustálé odpouštění může přinést pravý pokoj a zabránit tomu, abychom se ocitali v bludném kruhu trvajícího pocitu ukřivděnosti. Slova smíření, jež zazněla z úst nejvyššího představitele církve, jsou tedy velkou výzvou pro nás pro všechny.

Kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka