Moje zkušenost s jehovisty

Když jsem byl v 70. letech minulého století farářem v Rožmitálu pod Třemšínem, dověděl jsem se, že v jedné z vesnic farnosti, v Zalánech, žije řada jehovistů. Tehdy za komunismu se svým razantním „apoštolátem“ tolik navenek neprojevovali. Při jedné příležitosti mě oslovil jejich kazatel a zavedl řeč na vydání Nového zákona v překladu Ondřeje Petrů OP a projevil zájem si ho prohlédnout. Věděl jsem, že je to záminka, aby se dostal ke mně na faru a aby se mnou mohl diskutovat o jejich chápání víry nebo aby se mohl pochlubit, že „apoštoloval“ i místního katolického faráře. Nevím, jestli měl ambice mě přesvědčovat.

Když jsme se sešli, řekl jsem mu, že je nutné se nejprve dohodnout na společných zásadách přístupu k Písmu a jeho chápání, abychom byli schopni rozumné diskuse o Bibli a abychom nemluvili každý o něčem jiném. Věděl jsem totiž, že jehovisté přistupují k Bibli bez jakékoliv zdravé textové kritiky, to znamená, že berou text tak, jak je napsán, a neptají se po souvislostech, ve kterých a pro které byl napsán, ani co měl inspirovaný pisatel v úmyslu textem sdělit atd. Můj partner zřejmě netušil, co to znamená, a tak souhlasil. Já jsem mu postupně předložil řadu ve světě odborné biblické exegeze běžných principů výkladu a on je přijímal. Souhlasil například s tím, že v Písmu jsou různé literární žánry, které mají odlišnou výpovědní hodnotu. Cestopisné pasáže Skutků apoštolů je například nutno brát jinak, doslova, zatímco v apokalyptickém líčení knihy Zjevení nebo třeba proroka Daniela nelze chápat každou jednotlivost konkrétně. On se vším souhlasil, a tak jsme se dali do rozhovoru.

Začal hovořit (jak jinak) o jejich hlavním tématu - o konci světa a své počítání dokládal citací Žalmu 90, verš 4: „Tisíc let je v tvých očích jako včerejší den, který minul…“. Dělal matematickou trojčlenku s hodnotou tisíci let a jednoho dne. Já jsem se ho zeptal, jakým literárním žánrem žalmy jsou a jaká pravidla je třeba při interpretaci těchto básní respektovat. Nic nevěděl o paralelismu členů, vět veršů básně. Upozornil jsem ho, že do svého počítání, do své „trojčlenky“ nevzal ještě jeden časový údaj ve druhé polovině citovaného verše: „a jako noční hlídka“ (kterou staří Izraelci drželi čtyři hodiny), který k verši patří a se kterým musíme pro pochopení výpovědi onoho verše počítat. S čím tedy dávat dohromady tisíc let? S jedním dnem nebo se čtyřmi hodinami, abychom získali celou zjevenou pravdu? On poté od počítání na základě žalmu upustil... Pro své dokazování si pak ovšem vzal proroka Daniela a jeho apokalyptické vize. A když jsem poukázal na to, že jednotlivé apokalyptické vize nemají samostatný konkrétní význam, a tedy ani výpovědní dokazovací hodnotu, kterou jim přikládá, že je nelze brát matematicky doslova, brzy odešel od našeho biblického rozhovoru. Vzájemně jsme se rozloučili a rozhovor už neměl pokračování.

Druhé setkávání se svědky bylo později v Praze. I tam jsem udělal podobnou zkušenost, že zacházejí s Biblí dosti podivně, vytrhávají věty z kontextu a vysvětlují je bez jejich souvislosti se sousedními větami i s kontextem ostatních míst Písma podobného obsahu. Nehledají celou pravdu v jednotě Písma, a proto ji nenacházejí. Na vytrhávání vět z kontextu a na pokřivené exegezi postavili své nesprávné učení. Stopa nedbání vědecké metody při vysvětlování textu je dokonce i v jejich názvu: „svědkové Jehovovi“. Moderní biblická věda zjistila, že starozákonní jméno Hospodina nebylo „Jehova“, ale „Jahve“. Čili by se měli nazývat „svědkové Jahvovi“.

A zkušenosti s pražskými jehovisty: v 80. letech mě moji známí seznámili se skupinou jehovistů. Chodil jsem nějaký čas na sedánky s nimi. Diskutovalo se o božství Ježíše Krista, kterého oni pokládají pouze za velkého proroka, nikoliv Božího Syna, a tudíž neuznávají ani božskou Trojici. Proto nemohou být nazýváni křesťanskou církví. Popírání Ježíšova božství zdůvodňovali mimo jiné jeho výrokem vytrženým z kontextu: „...Otec je větší než já.“ (J 14,28). Namítal jsem jiné Ježíšovo slovo: „Já a Otec jedno jsme.“ (J 10,30), ale to oni vysvětlovali „morálně“, že jsou shodného smýšlení. Když jsem pak odkazoval na Ježíšovo slovo „Otec je ve mně a já v Otci“ (J 10,38; J 17,21 a další), „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (J 14,9) a na podobné výrazy i jinde u Jana, argumenty nepřijali.

Druhé jejich velké téma a závažná námitka vůči nám křesťanům je, že jsme opustili Hospodinův příkaz o jeho jménu Jahve: „To je navěky mé jméno“ (Ex 3,14). Oni chápou výrok „jehí ašer jehí“, „jsem, který jsem“, jako formulaci jména Jahve, jména Hospodinova. Vytýkají nám, že Boha nazýváme „Otec“.

Vzali jsme tedy do rukou Bibli, našli příslušné místo a já jsem jim řekl několik slov o hebrejském jazyce a o překladu onoho výrazu „jsem, který jsem“. V hebrejštině totiž „ jsem, který jsem“ není nějakým nepochopitelnou filosofickou hádankou bez kontextu (židé neměli filosofii). Výrok se stává nepochopitelným, nerespektujeme-li jazyk, jímž byl zapsán. „Ehjé“, „býti“, neznamená v hebrejštině holé „býti“, ale „býti pro“, býti s někým“. V textu jsem jim ukázal, že tento osamoceně nepochopitelný výrok vysvětlují věty, které následují: „Jsem, který jsem... JSEM posílá mě k vám... Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův“. Teprve potom je tu příkaz: „To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení“ (Ex 3,15).

To znamená, že Boží jméno v hebrejském vyjádření není pouhé slovo, ale říká, že Hospodin je někdo, kdo byl s jejich otci a nyní je i s nimi. Býti s..., býti pro... Důkazem je vyvedení z Egypta. Mocnou blízkost Boží ostatně vyjadřuje celý Starý zákon. A pak, židé ani jméno Boží nevyslovovali, báli se ho znesvětit, ale zakoušeli, že Bůh je s nimi, Bůh zástupů, Bůh Sabaot. To byla jejich silná zkušenost při putování pouští. Bůh byl s nimi ve dne ve sloupu oblakovém, za noci ve sloupu ohnivém (srov. Ex 13,21.22) a jejich hádky „je Hospodin s námi, nebo ne?“ (Ex 17,7) atd. – to je základní zkušenost celého Starého zákona. Takže smysl onoho výrazu „Jahve“ je: „Blízký je Hospodin všem…“ (Ž 145,18). A když nás Ježíš učil oslovovat Boha, naučil nás tu starozákonní zkušenost vyjadřovat slovem „Otče“, které ho přesně vystihuje: jsem ten, který je s vámi, který o vás ví, který vás miluje... Tato skutečnost je nejsilněji vyjádřena slovy „Bůh je láska“ (1 J 4,8).

Zmíněná skupina jehovistů moje vysvětlení ze širokého kontextu Písma nepřijala. Tím její členové jen potvrdili, že opravdu vytrhávají věty Písma ze souvislostí a vysvětlují je po svém. Tak vytvářejí své učení a vnášejí do Bible to, co tam chtějí najít. Radí těm, které získají, aby se v žádném jiném společenství po jiném výkladu nesháněli.

Je nutné je obdivovat, jak dobře znají svůj systém vytrhaných vět, své pokřivené učení, my bychom řekli svůj „katechismus“. Pro nás může být jejich horlivost povzbuzením, abychom se v Roce sv. Pavla, v roce slova, věnovali důkladnému poznání Duchem svatým „vdechnutého“ (inspirovaného) Božího slova. Kdo nezná dobře Písmo, tomu neradím dávat se s jehovisty do hovoru. Jestliže jejich „metodu“ nebudete s to odhalit, „utlučou“ vás svým systémem z Písma vytrhaných vět, které sestavují do svého velice důvěryhodně vypadajícího učení. Vyznačuje je kritičnost a jakási nenávist vůči katolické církvi.

A ještě v jednom nám mohou být příkladem. Každý z nich má povinnost, myslím, že dokonce každodenní, být apoštolem a přinášet jejich učení druhým. Ono je to spíše „vnucování“. Když někdo projeví i sebemenší zájem, jsou ochotni ho neúnavně (až vlezle) navštěvovat u něho doma se svým učením a dělat „výplach mozku“. V tomto „úsilí“ jsou opravdu příkladní a o své souvěrce se tímto způsobem skutečně starají. Lze je také potkávat při nejrůznějších příležitostech, zvláště u hřbitovů, aby tomu, kdo ztratil své drahé, nabízeli „útěchu“. V ruce obvykle drží „Strážní věž“, tištěný orgán vydávaný v jejich centru v Anglii.

Svědkové Jehovovi nacházejí i u nás své posluchače, protože v našem dnešním světě se mnozí rádi nechávají v oblasti duchovní vést těmi, kdo dovedou vzbudit zdání, že přinášejí jistotu a že jsou experty. Jehovisté nemají dlouhou historii a nemají proto své historické chyby. Jedinou skvrnou je, že jim ty předpovědi konce světa pořád nevycházejí. Dnes již přestali uvádět přesné roky a jen obecně očekávají blízký konec světa.

A závěr? „Buďte si vědomi toho, že žádný výrok z Písma není ponechán ničímu soukromému výkladu.“ (2 Pe 1,20 – překlad O. Petrů) A k tomu Ježíš: „Kdo vás slyší, slyší mne...“ (Lk 10,16).

Kardinál Miloslav Vlk