Jak hledat pravdu ...

Často se zamýšlím nad články v médiích a uvažuji o způsobu myšlení autorů, které není jen záležitostí intelektuální, ale také morální. Zde nemyslím morálku jako takovou, ale výchozí postoj ke hledání pravdy. Kdysi nás na gymnáziu učili hledat pravdu „sine ira et studio“. To neznamenalo, že bychom neměli mít „zaujetí“ pro pravdu. Naopak. Byli jsme vedeni k jejímu intenzivnímu hledání. Zmíněná zásada znamenala, že máme pravdu hledat svobodně, bez apriorního zaujetí pro tu či onu variantu, bez emocí, které zaslepují, zneschopňují vidět objektivně a zbavují ochoty postavit se za pravdu, kterou jsme neočekávali a která se nám nelíbí. Prostě jak říkávali někteří historikové: padni komu padni. Úsilí a láska k pravdě nás vedla k důkladnému zjišťování skutečnosti, jak věci jsou, dnes říkáme k „investigaci“. Chápu, že novinové a populární články nejsou vědecká pojednání, která vyžadují velikou akribii. Vědecký svět každou povrchnost tvrdě kritizuje. V novinách tomu tak není, i když lidé berou to, co se tam píše, „za svatou pravdu“. Často říkají: je to pravda, bylo to v novinách, bylo to v televizi…

Buďme konkrétnější. V poslední době jsem četl několik článků o kněžském celibátu. Mám na mysli např. článek „Církev“ (v MF Plus z 25.7.2008) z pera Davida Klimeše nebo článek „Celibát - pojistka před bankrotem?“ (v časopise Sedm z 19.8.2008) z pera Evy Dömeny aj. Z článků je zřejmé, že autoři píší o tématu, které neznají, a hlavně že k němu přistupují bez znalosti a citlivosti k duchovní dimenzi života církve, bez rozlišování tradic různých církví. Bez zásadní znalosti faktu, že např. církev katolická je postavena na hierarchickém principu, který jí dal Kristus, a tento princip zůstává i v době tíhnoucí k demokracii, svobodě, rovnosti či lidským právům. Církev má sledovat – jak řekl Kristus – znamení doby a poučit se. To ale neznamená, že se má otáčet po větru každého módního vývoje, který dnes ovlivňuje svět, ale zítra zapadá za horizont rychle se měnícího času.

Téma celibátu uvedla na scénu Lambethská konference celosvětového anglikánského církevního společenství svými diskusemi o svěcení žen na kněze a biskupy, o svěcení homosexuálních kněží na biskupy, o žehnání homosexuálním párům. Diskuse na konferenci nikam nevedly a nadále rozdělují mnohasetmilionové světové anglikánské společenství, jehož rozkol byl pouze odložen, ale zůstává latentní. Právě tato témata vzbudila diskuse i na naší mediální scéně, bohužel bez hlubší znalosti věci.

Co je ve výše uvedených článcích nesprávné, kromě obecné neznalosti základních věcí tématu, kromě používání nesprávných metod - asi jako by někdo chtěl používat při zkoumání mikrosvěta běžná centimetrová měřítka nebo při zkoumání vesmíru měl v ruce běžný malý dalekohled? Je to asi tak, jako když slepý chce mluvit o barvách, které nikdy neviděl. V prvním z výše citovaných článků je řeč o vysvěcení L. Javorové knězem Davídkem. K tomu by byla třeba aspoň větší zmínka o podzemní církvi, o tom, kdo to byl Davídek, o jeho mentalitě. Bylo by třeba říci něco o tom, že jednal jen na svou pěst, „mimo církev“, o tom, jak se k věci postavilo oficielní vedení církve, a o tom, že toto svěcení Javorové bylo od základu neplatné. Správné by bylo uvést, že vysvětil i jiné ženy, že dělal i jiné velké přehmaty, že to bylo abnormální. O tom tu není ani slovo. Nic o tom, že k celé Davídkově činnosti byla v r. 1992 vydána vatikánská směrnice, podle níž byli jím vysvěcení kněží potom „regulováni“. O tom všem ani zmínka. Bez širšího výkladu o podzemní církvi je taková delikátní věc, jak ji líčí článek, sice postavena do kontextu dění v anglikánské a v jiných církvích, ale zůstává nepochopena pro širší veřejnost u nás, zvláště ve vztahu ke katolické církvi. I další argumenty jsou chycené ze vzduchu. Např. název „svatá kongregace“ dávno neexistuje, vyobrazení „ženského kléru“ na římských mozaikách jsou nepodložené výmysly atd.

V druhém článku je také řada chybných údajů svědčících o tom, že výklad je na vodě. Např. o svěcení ženatého ing. Jana Kofroně biskupem Václavem Malým, (který ho totiž nesvětil), jenž prý musel mít dovolení od papeže, což rovněž není pravda. Sám jsem to zařizoval na kongregaci pro nauku víry. O tom, že byl původně vysvěcen pro řeckokatolickou církev, která ženaté kněze ve své tradici má, tu není ani slovo a o tom, že podobných ženatých kněží řeckokatolické církve, kteří pracují v římskokatolické církvi, je daleko více, není ani zmínka. Čili to, co se tu staví na odiv, jako cosi ojedinělého, aby se mířilo k závěru zrušit celibát, je postaveno na neurčitých a nesprávných argumentech.

Kardinál Miloslav Vlk