Biskupové různých církví po stopách svatého Pavla

Ve dnech 16. – 23. září jsem se zúčastnil v Libanonu ekumenického setkání biskupů ze 16 církví a ritů, od Austrálie, přes Indii, až po Ameriku. V našem společenství byli biskupové: katolíci, pravoslavní, anglikáni, luteráni, metodisté. Jednotlivé církve pak mají ještě své podrozdělení. Katolíci latinského (západního) ritu, řecko-melchitská církev, syrsko-katolická církev, maronitský ritus. Co se týče pravoslavných, byli přítomni biskupové z carihřadského patriarchátu, z řecko-pravoslavného patriarchátu antiošského. Z anglikánského společenství církev anglikánská z Anglie, Austrálie, episkopální anglikánská církev z Brazílie. Dále východní pravoslavné církve: syrsko ortodoxní antiošská církev, samostatné evangelicko luteránské církve z Německa, Švédska, Norska, Dánska a z Maďarska.

Bylo to již 27. setkání biskupů přátel Hnutí fokoláre, které se koná každý rok v jiné zemi. Smysl našich setkání je více se vzájemně poznat a v duchu spirituality jednoty, podle charismatu Chiary Lubichové, znovu a znovu společně zakoušet, že jednota mezi různými církvemi je možná. Za uplynulá léta jsme poznali, že i přes různé teologické rozdíly, dosud nevyřešené, můžeme společně žít Boží slovo, evangelium. Když se snažíme žít například základní Ježíšovo slovo: „Milujte se navzájem jako jsem já miloval vás“ (Jan 15,12), pak vnímáme, že Ježíš zmrtvýchvstalý na nás naplňuje své slovo: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20). Je to on, kdo v Duchu svatém přináší jednotu mezi námi.

V minulých letech se setkání konala na různých místech Evropy a také na Blízkém východě, například v Cařihradu, v Jordánsku, Ammánu. Tisková konference, která letošní setkání zahájila a které se zúčastnily čtyři televize a další media, zprostředkovala zprávu o našem životě a o tamní společnosti.

Do těchto jednotlivých míst putujeme, abychom více poznali tamní náboženskou situaci a abychom přinesli společnou zkušenost jednoty. Nejsme teologickou konferencí, ani nevstupujeme do politiky.

Náš program má vždy několik pevných bodů. Společně se modlíme, konáme společné bohoslužby slova, meditujeme nad Božím slovem a snažíme se ho společně žít. Pak si vyměňujeme zkušenosti ze života podle slova. Skrze různá témata můžeme více poznávat spiritualitu jednoty a prohlubovat se v ní. Účastníme se liturgie různých církví, abychom je poznali. Navštěvujeme představitele různých církví v zemi, kam přicházíme.

V Libanonu a Sýrii jsme mohli sestoupit ke kořenům křesťanské víry, v roce věnovaném svatému Pavlu jsme také putovali po jeho stopách. Skrze liturgii jednotlivých církví jsme objevovali bohatství křesťanských ritů východu: katolických – řecko-katolického, melchitského, syrsko-katolického, maronitského.

V obou zemích jsme pak navštívili 6 patriarchů: v Libanonu maronitského patriarchu, kardinála Nasrallaha Sfeira  (na fotografii), patriarchu arménské katolické církve Nersese Bedrose XIX., katolikose arménské apoštolské církve Arama I., v Sýrii pravoslavného patriarchu Ignáce Zakku I Iwase, řecko-melchitského patriarchu Řehoře III. Lahama, patriarchu syrské pravoslavné církve Gregoria. Tato setkání nám otevřela nové horizonty v poznávání křesťanských kořenů. Protestantští biskupové přiznávali, že mohli více poznat pravoslavné kořeny i duchovní bohatství katolické církve, kterou dříve viděli jen pod zorným úhlem západního latinského ritu.

Při těchto setkáních jsme často slyšeli o problémech menšinových církví v prostředí majoritně islámském. Křesťané často opouštějí svou vlast ze sociálních, ale i politických důvodů. Představitelé těchto církví hovořili o velkém odhodlání setrvat u svých kořenů a o velké víře a naději, ze které žijí svou náboženskou situaci.

V tomto islámském prostředí jsme navštívili i tři podoby islámu v Libanonu: šiity (na fotografii), sunnity a drúzy. Setkání s nimi bylo velmi přátelské, projevy z obou stran hovořily o porozumění a spolupráci. Nejsme jistě schopni posoudit politické pozadí vztahů mezi křesťany a muslimy, určitě však nelze všechny muslimy vidět prizmatem teroristů. Když jsme cestovali touto zemí, všude jsme viděli vedle sebe pokojně existovat mešity (ve velkém množství) a křesťanské chrámy, které sice neměly tak vysoké věže, ale na mnoha místech v Libanonu i v Sýrii stojí vysoko nad městem mariánská socha, v noci osvětlená.

Známá jsou poutní místa v libanonském předměstí, například na posvátném vrchu Harissa stojí na 40 m vysokém podstavci socha „naší paní Libanonu (na fotografii). Poutníky na tuto horu dováží od mořského pobřeží lanovka. Vedle stojí mohutná katedrála. Když jsme cestovali do Damašku z Bejrútu přes libanonské pohoří, zastavili jsme se v krásné rovině Baalbek mezi Libanonem a Antilibanonem. V hlavním městě Bejrútu jsme navštívili další poutní chrám Naší paní Zahlé a Baalbeku, kde stojí na vrchu, na okraji města devítimetrová socha P. Marie. Stejně i na vysokém kopci u Sidonu (dnešní Saida) je opět mariánské poutní místo naší paní z Mantary – bazilika z roku 2004 a vysoký mariánský sloup. Zde údajně čekala P. Maria na svého Syna Ježíše, když on procházel Sidonem (tehdy uzdravil dceru Syroféničanky, která ho prosila). Tato mariánská poutní místa jakoby pokojně „konkurovala“ mnoha mešitám. To co pak je v tomto islámském prostředí nápadné, je velká řada klášterů různých východní církví.

Nad Bejrútem na svahu Harissa se tyčí vedle katedrály a mariánského sloupu moderní klášter sv. Pavla melchitského řádu paulistů (na fotografii) s nádhernými mozaikami, které jsou otevřenou knihou evangelia. Pár kroků ještě výše stojí starý řecko-pravoslavný „poustevnický“ klášter sv. Jiří v Deir el Harf. Když jsme jeli do Damašku přes údolí Beta, ubytovali jsme se poblíž v Marret Saidnaya, velmi silně křesťanském městečku. Okolo samá poušť, jen v dálce byl vidět Hermon se svými cedry. V této poušti jsme byli ubytování v klášteře sv. Kryštofa. Na nedalekém vrcholu bylo vidět klášter „cherubínů“ a pod ním na svahu ještě další dva kláštery různých ritů. Všechny tyto náboženské skutečnosti – mešity, velká řada mariánských soch a křesťanských klášterů, tu stojí tolerantně vedle sebe. Úsměvný byl moment, kdy jsme vycházeli z rozlehlého areálu syrsko-pravoslavného patriarchátu v Saidnaya a z věže chrámu zazněla lurdská zdravice Panně Marii Ave, Ave. Sotva dozněla, ozvalo se v tu chvíli z minaretu muslimská zpěvná výzva k modlitbám. Tak tady běží život a pestré církevní oblečení, v němž tu jednotliví představitelé církví běžně chodí, tuto situaci jen vizuálně dokreslují.

V rámci roku sv. Pavla jsme šli pochopitelně také po stopách tohoto velkého apoštola národů. Zvláště Damašek byl cílem našeho putování. Prošli jsme ulicí „Přímá“ od Východní brány, kde sv. Pavel v Judově domě prodlel asi tři dny (srov. Sk. 9,10) a kde ho našel Ananiáš, který bydlel v nedalekém domě (viz fotografie). Tam jsme se zastavili a četli vyprávění ze Skutků. Byl to hluboký zážitek, chodit po stejné ulici s mnohými zachovanými starými zdmi, kudy chodil sv. Pavel, stát na místech, kde na něj Ananiáš vložil ruce a kde byl Pavel pokřtěn. Pak jsme prošli zpět Přímou ulicí, prošli Východní branou k místu, kde byl Pavel spuštěn v koši z hradeb (srov. Sk 9,19 – 25). Znovu jsme na tomto místě četli zprávu ze Skutků apoštolů. Nakonec jsme se zastavili na místě spravovaném františkány, kde byl Šavel zasažen bleskem Boží milosti, spadl z koně, a začalo jeho obrácení (viz Sk 9,1). Františkáni tu vybudovali památník svatého Pavla. Opatrují místo, kde se to vše podle tradice stalo. Bylo silným duchovním zážitkem stát s křesťany jiných církví na místě společných kořenů, moci se „dotýkat“ těchto míst.

Nakonec jsme se po stopách sv. Pavla zastavili ještě v Sidonu, kde Pavel utvrzoval bratry ve víře a kde podle tradice velká ryba vyvrhla Jonáše. To vše je zobrazeno ve velké moderní melchitské katedrále z počátku tohoto století. V Tyru (na fotografii) zůstal sv. Pavel celý týden a povzbuzoval tu učedníky (Sk 21,3-6). Na břehu u přístavu se pak s nimi po modlitbě rozloučil. Tam jsou dodnes zbytky nádherných římských staveb – ulice vroubené sloupy až ke stadionu a amfiteátru; tyto vykopávky jsou po Římu nejrozsáhlejší zbytky římských staveb. Jsou tu však i zbytky chrámů, památka křesťanských kořenů...

V Bejrútu i v Damašku jsme se setkali s velmi silnou komunitou vyrůstající ze spirituality Hnutí fokoláre. Velkou část tvořili mladí lidé z různých křesťanských církví. V Sýrii a v Libanonu jsou fokoláre – trvalá společenství lidí zasvěceného života, která sestávají i z křesťanů z různých církví.

Na blízkém východě, v Libanonu, Sýrii, v Egyptě a jinde, žije tuto spiritualitu jednoty také velká řada biskupů různých církví a ritů. Často se spolu scházejí, modlí se, meditují nad slovem Božím a vyměňují si zkušenosti ze života. Všichni patriarchové měli už v minulosti kontakty s Hnutím. Překvapující bylo setkání s arménským patriarchou Nersesem Bedrosem a s jeho šesti biskupy z různých částí Blízkého východu, kteří připravují synodu. Všichni vyprávěli, jak se setkali se spiritualitou Hnutí, někteří se zakladatelkou Chiarou Lubichovou.

Jedno odpoledne jsme prožili s dalšími asi 20 biskupy Blízkého východu, kteří přijali pozvání k malému setkání, kde ostatní představili spiritualitu jednoty a společný život z evangelia. Účastníci tohoto setkání byli velmi osloveni duchovními skutečnostmi. Většina účastníků tohoto ekumenického setkání byla překvapena bohatstvím křesťanského života v této oblasti, kterou často obecně vidíme jen jako islámské teritorium.