Národní svatováclavská pouť - homilie

V sobotu 27. září 2008 proběhla ve Staré Boleslavi Národní svatováclavská pouť. Slavnostní mši svatou na Mariánském náměstí celebroval dopoledne kardinál Miloslav Vlk s českými a moravskými biskupy a s apoštolským nunciem Diegem Causerem. Zveřejňujeme zde homilii, kterou měl pražský arcibiskup.

Vážení přátelé,

jsou chvíle, které člověk silně prožívá a do kterých jako by vstupuje. Takovým slavnostním okamžikem je právě tato svatováclavská jubilejní pouť. Vytváříme spolu veliké společenství; mezi sebou zde, a prostřednictvím sdělovacích prostředků i se všemi u přijímačů. Svatováclavská tradice nás duchovně spojuje též s našimi předky a se všemi poutníky, kteří sem po staletí putovali, tady se modlili a zpívali. Jsme s nimi spojeni stejnými písněmi a modlitbami. Po staletí tu znělo Krleš, Krleš, jako dnešní Kyrie. Čteme ze stejného Písma jako četli oni, budeme se modlit stejné Věřím jako Ludmila, Václav, Vojtěch, Anežka a ostatní. Modlitba Otče náš zněla stejným hlasem celými našimi dějinami a zazní zde jakoby v jednom velkém společném hymnu chvály a proseb. I oni volali „Chléb náš vezdejší…“ a „Odpusť nám naše viny“. V celém našem národě není dnes kromě církve žádná jiná instituce, žádný jiný útvar, který by takto živě a konkrétně přetrvával od začátku našich dějin až dodnes, který by měl tak hluboké kořeny a tak úzké živé a konkrétní spojení s nimi v unisonu stejných modliteb, ve stejném Kristu zmrtvýchvstalém, ve stejné eucharistii. Královské dynastie, různé formy vlády přicházely a odcházely.

Dnes slavíme velké setkání minulosti s přítomností. Naše slavení je živé. V něm se minulost zpřítomňuje. Do tohoto proudu je strhávána většina národa, protože svatováclavskou tradicí prostoupené národní dějiny patří nám všem, my je máme v žilách a nemůžeme se jich zříci. Jistě, jsme k sobě připoutáni společnými dějinami, kulturou, jazykem i svatováclavskou tradicí. Svatý Václav je uctíván jako dědic české země, jako věčný kníže, kterému patřila vláda a který královskou korunu propůjčoval aktuálnímu králi. Korunovační klenoty vytvořené Karlem IV. jsou při slavnostních příležitostech navštěvované jako posvátná relikvie, jako symbol této svatováclavské tradice. Duchovní a společenská rovina – obě skutečnosti nelze od sebe oddělit: svátek svatého Václava jako státní svátek, účast nejvyšších představitelů státu a veřejného života, přítomnost národa prostřednictvím sdělovacích prostředků, jsou toho jasným dokladem.

V této tradici jsou naše kořeny, naše minulost, ale také naše přítomnost. Strom nelze beztrestně odřezávat od kořenů, jinak zahyne. Se stromem národa je tomu také tak.

Uctíváme sv. Václava, oslavujeme ho jako nositele a reprezentanta této tradice, jako světce a panovníka. Při dnešním jubilejním ohlédnutí se ptáme: V čem je velikost a zásluha svatého knížete o naše dějiny? Čím jeho život oslovuje přítomnost? Podívejme se na to zevnitř, nejen povrchním okem dnešní doby. Byl třetí dynastickou generací, která přijala křesťanství. Na rozdíl od svých předchůdců na trůně i od většiny tehdejších evropských vládců byl mimořádně vzdělaný, a to jak v kultuře a formě křesťanství staroslověnského, východního, cyrilometodějského, tak i v jeho západní latinské formě. Od své báby Ludmily přijal víru ne jako nějaký módní proud v Evropě, či jako prospěšnou ideologii, ale jako svůj konkrétní životní styl. Z toho, co z tehdejších Václavových životopisů, které měly literární formu legend víme, jasně vysvítá, že on pochopil, že víra odpovídá srdci člověka, potřebě jeho života i tehdejší pohanské společnosti. Pochopil, že tento nový životní styl může otevřít národu cestu do budoucnosti. Svou víru začal uplatňovat v praxi. Jádro křesťanství – lásku k Bohu a bližnímu – uváděl hned do života. Jako panovník poznal, že člověk není člověkem jen sám pro sebe, ale křesťanská láska mu pomáhala otevírat se pro druhé. Proto pomáhal sociálně slabým a chudým. Slavná kreslená Velislavova bible k tomu přináší obrázkovou dokumentaci. Bylo třeba změnit mezilidské vztahy dané sobectvím, prosazováním sebe a své moci. Václavova láska k člověku ho vedla v úsilí měnit i nekřesťanskou praxi veřejného života: Praha byla čilým centrem obchodu s člověkem – prodeje lidí do otroctví. Václav tuto praxi rušil. Sám mnohdy vykupoval a osvobozoval lidi z otroctví. Zmírňoval kruté tresty u soudů. Stavěl se proti bezpráví a zvůli často ještě polopohanské šlechty. Kácel šibenice.

Kultura života se v průběhu dějin vyvíjí, kulisy tehdejší doby a dneška jsou naprosto rozdílné. Ale existují základní zákony života, které zůstávají a trvale ovlivňují život. Jádro křesťanství – láska k Bohu – je úzce spojena s láskou k člověku a vede k otevřenosti ke druhému, ke spolupráci, k tvůrčí solidaritě. K lásce však patří nerozlučně určité nasazení pro druhé, schopnost oběti. Plného rozvinutí svého života, své identity může člověk dosáhnout a být šťastný jen v rozvinutém vztahu ke Kristu, jen v otevřeném společenství s druhými. Tato duchovní zkušenost Václavova i nabídka staleté svatováclavské tradice je velmi platná i dnes. Je nanejvýš aktuální pro dnešní stav mezilidských vztahů v osobním životě, v politice. Ty nejsou řešitelné žádnými problematickými triky, žádnými novými zákony pro rodinu, ani třeba dalšími vězeními pro nezletilé, ani jinými umělými opatřeními, ale rozvinutím těchto základních pravidel, které byly vloženy do kořenů našich dějin a fungovaly ve svatováclavské tradici. Ale nejsou to jen ideologické návody. Závisí to na Kristu, z jehož pomoci, z jeho slova a svátostí čerpal Václav sílu k životu na této nové cestě. Budeme zpívat „nedej zahynouti nám ni budoucím…“. Ale ani sebenadšenější zpěv nám nepomůže, pokud zároveň nevykročíme na cestu za Kristem, po které Václav osobně šel a pro nás na začátku dějin i svým příkladem otevřel.

Kardinál Miloslav Vlk