Synodní okénko 14: Nové akcenty

V neděli 26. října 2008 mší svatou ve vatikánské bazilice sv. Petra skončilo XII. řádné generální shromáždění Synody biskupů, které probíhalo ve dnech 5. – 26. října 2008 na téma "Boží slovo v životě a poslání církve". Slavení eucharistie předsedal papež Benedikt XVI., spolu s ním koncelebrovali synodní otcové. Ve svém článku týkajícím se skončeného shromáždění biskupů kardinál Miloslav Vlk hovoří tentokrát o nových akcentech, které ze shromáždění vyplývají.

Synodální zasedání XII. řádného generálního shromáždění Synody biskupů na téma „Slovo Boží v životě a poslání církve“ sice končí, ale to, co Duch svatý „učil a připomínal“ (srov. J 14,26), to, co „rozhodoval“ (srov. Sk 15,28), nyní začne vstupovat různými cestami do života církve. To, co o obsahu jednání pronikalo v neoficiální formě přes různá média, to, co přináší oficiální Poselství o třínedělní práci biskupů, ukazuje základní orientaci, ve které se jistě bude pohybovat posynodální dokument papežovy apoštolské exhortace. Slovo Boží je přece „svítilnou mým nohám a světlem na mých cestách…“ (Ž 119, 105) a je jako „žhoucí oheň“ (Jer 23,29)… „ je přece plné života a síly… a není tvora, který by se před ním mohl skrýt…“ (Žid 4,12-13). A tak je zapotřebí je hned začít přijímat srdcem, meditovat, vést dialog o těchto impulsech Ducha svatého pro život jednotlivého věřícího i společenství církve.

Ve vzájemném bratrském společenství, které bylo významným charakterem těchto třech neděl, to byly pro mnohé z nás hluboké exercicie o vztahu ke slovu Božímu v našem životě i v životě našich věřících. Synodální shromáždění biskupů v uplynulých více než 50 létech po skončení II. vatikánského koncilu se v podstatě zabývala naplňováním a rozvíjením učení tohoto celocírkevního, „ekumenického“ sněmu, stejně tak jako mnohé dokumenty učitelského úřadu (viz Katechismus katolické církve, „nejzralejší plod koncilu“). Na někdejším mimořádném synodálním zasedání u příležitosti ohlédnutí za dávno skončeným koncilem bylo konstatováno, že ještě mnohde v životě církve zůstávají některé koncilní impulzy málo uskutečněné. Proto Lineamenta pro přípravu podkladů pro synodální jednání zjišťovala, nakolik byla v diecézích uvedena v život nádherná konstituce II. vatikánského koncilu Dei Verbum. Následné Instrumentum laboris pak vyslovuje v čl. 6 přání naplnit ještě nenaplněná koncilní očekávání a uvádí pro synodální jednání řadu impulzů. V článku o obsahu Poselství XII. synodálního shromáždění (viz na těchto stránkách Synodální okénko „Poselství biskupů k církvi“) už bylo naznačeno, jaké okruhy a akcenty v oblasti Božího slova jednání přináší. Nyní se zde chci zastavit aspoň u některých, které mě velice zaujaly.

V Dei Verbum byl do nového světla postaven trojiční a historicko-spásonosný horizont zjevení a bylo zdůrazněno, že Ježíš přináší zjevení nejen slovy, která hlásá, ale i svými činy, gesty, chováním. Církev dnes cítí potřebu ještě více prohloubit tajemství Božího slova v jeho různých dějinných formách i v životě církve. V synodální aule bylo jasně vysloveno, že výraz „Slovo Boží“ je analogický. Vztahuje se především na Osobu, kterou je jednorozený Syn Boží, Slovo Otcovo, jež se stalo tělem (J 1,14). A hned se tu vyslovuje důležitá věta: Toto slovo Boží „překračuje Písmo svaté“ jako knihu, i když je v něm přítomno „zcela jedinečným způsobem“ (srov. DV 8). Slovo Boží přítomné už ve stvoření se zjevovalo v dějinách spásy a bylo „dosvědčeno“ písemně ve Starém a Novém zákoně. Církev ho uchovává ve své živé tradici a předává ho v Duchu svatém prostřednictvím hlásání a svátostí. Synodní otcové zdůrazňovali tuto moc Božího slova dříve, než bylo napsáno: „Bůh řekl a stalo se“ (srov. Gen 1; Ez 37,14). „Nebesa vypravují o Boží slávě a dílo jeho rukou zvěstuje obloha…“(Ž 19,2). Synodní dokumenty mluví o prvním „kosmickém“ zjevení. Stvoření je před lidstvem jako velká otevřená kniha ... a pak přítomnost Božího slova v lidských dějinách, zvláště patrná v dějinách vyvoleného národa. Slovo Boží na začátku dějin, na začátku stvoření a vykoupení…

Shromáždění biskupové vyzývali k tomu, aby se věřící člověk naučil rozpoznávat Boží slovo v této šíři. „Já jsem Bůh blízký“ ... Toto chápání Božího slova naprosto rozšiřuje uzoučký pohled víry prostého člověka naší minulosti, který ve své hluboké víře věřil, že Bůh je Stvořitel a Spasitel, že je v nebi, které viděl prostorově „tam nahoře“ a se kterým se jednou jako spasený setká… Pevnou vírou věřil prostý člověk v Ježíšovu přítomnost v eucharistii. Ve svém okolí vnímal „ten zlý svět“, jak se zpívá v jedné zbožné sladké písni „Sbohem má radosti“. Pohled synodálních Otců je naopak velice široký. Bůh je Pánem vesmíru, světa. Je Pánem stvoření, které z lásky stvořil, které v každém okamžiku udržuje a je v něm přítomen. S ním se stýká a trvale s ním mnohým způsobem vstupuje do dialogu.

Samozřejmě největší pozornost při jednání byla věnována přítomnosti Krista v církvi, v Písmu, zvláště v liturgii. Kristus je přítomný ve svém slově, protože je to on, kdo mluví, když se v církvi čte Písmo. Kapitolka synodního Poselství nadepsaná „Tvář Slova – Ježíš Kristus“ mimořádně rozvíjí koncilové pravdy o Božím slově. „Slovo se stalo tělem.“ (J 1,14) To je srdce křesťanské víry. Věčné božské Slovo vstoupilo do prostoru a času, přijalo tvář a lidskou identitu. Skupina Řeků v Jeruzalémě žádala apoštola: „Chceme vidět Ježíše“ (J 12,20-21). Slova bez tváře nejsou dokonalá. „Kristus je věrný obraz neviditelného Boha..“ (Kol 1,15). „Slovo Boží se stalo tělem“. Křesťanská tradice často dělala paralelu mezi Slovem Božím, které se stalo tělem, a mezi Slovem, které se stalo „knihou“. V synodním dialogu i v textech je silně vyjádřena úzká spojitost až identifikace podstatného osobního Božího Slova a slova Božího jako Písma. A proto synoda chápe čtení, hlásání Božího slova jako setkání se s živým Kristem – Božím Slovem.

V jednom ze synodních textů otcové doslovně říkají: „Synoda s naléhavostí předkládá všem věřícím setkávání s Ježíšem, Slovem Božím, které se stalo tělem, jako událost milosti, která se uskutečňuje ve čtení a slyšení posvátných Písem“. „Slavení Božího slova je jedním z privilegovaných míst setkání s Pánem.“ A jinde: „…aby se při ´modlitebním´ a věrném čtení Písma „prohluboval vztah se samotnou osobou Ježíšovou“. A proto si synodní otcové přejí, aby se rozvinula teologická reflexe o svátostném charakteru Božího slova („sulla sacramentalita della Parola di Dio“). „Církev se musí stát společenstvím, smířeným slovem, které je Ježíš Kristus“. Není možné proto říkat, jak to někdy bývá: „je to jen bohoslužba slova“!

Všechny tyto věci mě naplňovaly radostí. Vzpomněl jsem si při tom, jak jsem jednou na toto téma na základě Dei Verbum hovořil na teologické fakultě a jeden známý teolog se mi vysmíval a pak při kněžském dnu mé výroky „napravoval“.

Naše víra přece tak úžasně harmonizuje: „Slovo Boží se stalo tělem“… skrze Ducha svatého. „Duch svatý na tebe sestoupí a moc nejvyššího tě zastíní …“ (Lk 1,35). A „slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (J 6,63). Středem zjevení je Boží Slovo, které přijalo tvář. Posledním jádrem poznání Bible není nějaké morální rozhodnutí nebo nějaká velká idea, ale „setkání s událostí, s Osobou, která dává životu nový horizont…“ (srov. Deus caritas est, čl.1). Vyznáváme přece víru v Ducha svatého, který mluvil skrze proroky. Stará církevní tradice říká: „Písmo nám předané je tělem Kristovým “ (Sv. Ambrož). Při jednáních jasně zaznívalo zdůraznění činnosti Ducha svatého, inspirace Božího slova a asistence Ducha svatého při jeho předávání církví (srov. Jan 14,16.26).

Ještě mnoho dalších témat kolem slova Božího rozvíjelo toto synodní zadání, které by bylo zapotřebí zde uvádět, aby tento předložený obraz nezůstal jen dílčí, jednostranný. Bude nutné se vrátit k dalším nádherným tématům: slovo Boží a církev, její liturgie jako privilegované místo slova Božího, vycházející ze 7. čl. Dei Verbum. A velké téma slovo Boží a eucharistie. Obě témata posledních dvou synod o slově Božím a o eucharistii budou tvořit nádherný celek. Dalšími tématy jsou slovo Boží a malá společenství, slovo Boží v rodině a mnohá další. Často mě v těchto dnech napadala věta Jana Pavla II. z apoštolského listu Tertio millennio adveniente, kde papež vybízí: „znovuobjevit působení Ducha svatého v dnešní církvi“. Jistě tento „papež synody“, jak chtěl být nazýván, z věčnosti provázel i toto naše jednání.

Kardinál Miloslav Vlk