Přesun na obsah

Zrušení exkomunikace lefebvristických biskupů

27. 1. 2009

Arcibiskup Marcel Lefebvre, účastník II. vatikánského koncilu (1962-1965), nepodepsal a nepřijal několik dokumentů tohoto koncilu, například o liturgii, o náboženské svobodě, o ekumenismu či o mezináboženském dialogu. Šel svou fundamentalistickou cestou dál a začal si v církvi vychovávat své následovníky, a tak štěpil její jednotu. Založil si svůj vlastní kněžský seminář ve švýcarském Econu v kantonu Valis. Byli tam vychováváni a svěceni kněží v podobném odbojném, schizmatickém duchu. V tomto duchu ovlivňoval Lefebvre i některé řeholní komunity. Vatikán ho samozřejmě napomínal a domlouval mu, ale on neposlechl. Byl vyzván, aby rozpustil svůj seminář, ale také neposlechl. I přes varování papeže Jana Pavla II. vysvětil v roce 1988 nejen bez souhlasu papeže, ale dokonce přes jeho zákaz čtyři schizmatické biskupy. Rozkol byl dokončen. Lefebvre i jím svěcení čtyři biskupové upadli automaticky do exkomunikace, do vyloučení z církve, které pak bylo tehdejším prefektem Kongregace pro biskupy, kardinálem Gantinem, vyhlášeno. Exkomunikace se vztahovala i na kněze a Bratrstvo Pia X.

Řada členů i laiků tohoto bratrstva kromě svého církevního extremismu zaujímala také postoje extremismu politického, spojovala se například i s neonacisty, antisemity a popírateli holocaustu, jak se i u nás v tisku často objevovalo. O těchto skutečnostech existuje dokumentace. Přesto i potom byly ze strany Vatikánu i papeže Jana Pavla II. a později i Benedikta XVI. činěny vstřícné kroky. Například v srpnu 2005 přijal papež Benedikt XVI. biskupa Fellaye v soukromé audienci, při které naznačil, že hodlá „jít postupně kupředu“. I papežův indult o liturgii z roku 2007, uznání tridentské liturgie, který se mnohým v církvi nelíbil, byl uveřejněn především kvůli nim. Ale žádné vstřícné kroky nepomohly. Lefebvristi čekali na to, až papež „povolí“. A tu se papež, veden snahou po zahojení rány nejednoty, rozhodl k „aktu milosrdenství“ – dne 21. ledna 2009 byl na jeho popud vydán prefektem Kongregace pro biskupy, kardinálem Giovanni Battistou Re, dekret o zrušení exkomunikace, uveřejněný dne 24. ledna 2009. Milosrdenství se prokazuje bez zásluh, „mimo právo“, zadarmo. Hlava lefebvristů – biskup Fallay sice vyslovil ve svém citovaném dopise kardinálu Hoyosovi trochu „kulatým“ způsobem svou poslušnost vůči papeži, ale nejsou žádné zprávy o tom, že by tito biskupové uznali a přijali dříve odmítané koncilové dokumenty. Proto někteří novináři v Itálii mluví o „pohřbu“ II. vatikánského koncilu.

Nyní se rozpoutala velká mediální „válka“ proti tomuto „aktu milosrdenství“ i proti papežovi. Zástupce redaktora oficiálního vatikánského listu Osservatore Romano, Carlo di Cicco, se ve vydání z 26. ledna 2009  k této „válce“ vyjadřuje a vše vysvětluje. Cituje, z čeho byl papež obviněn: „... nejen, že podlehl protikoncilním pozicím, ale dokonce – nejednalo-li se o tichý souhlas – z neopatrnosti podpořil názory popírající šoa“. V následujících dnech při nešporách a při Anděl Páně na závěr Týdne modliteb za jednotu křesťanů, kdy bylo výročí 50 let od svolání Vatikánského koncilu, tato obvinění papež jasně odmítl. Zmíněný Carlo di Cicco k tomu říká: „... svolání koncilu Janem XXIII. nazval již dříve kardinál Joseph Ratzinger ‘prozřetelnostním činem inspirovaným Duchem svatým’.“ A na tomto pozadí je prý nutno číst odvolání exkomunikace. A říká dále: „... koncilní reforma není ještě zcela uskutečněna, ale je už v církvi natolik konsolidována, že nemůže být zpochybněna ‘velkodušným gestem milosrdenství’. Papež, inspirován duchem koncilu, dává přednost ‘léku milosrdenství než odsouzení’. Odvolání exkomunikace vyvolalo velký poplach, ale neuzavírá bolestné období lefebvrovského schizmatu. Papež tím připravuje pole pro ‘plné přijetí učitelského úřadu církve, samozřejmě i II. vatikánského koncilu’. Zrušení exkomunikace neznamená ještě plné společenství. Cesta usmíření s tradicionalisty je kolegiální a již známé rozhodnutí římské církve. Nejde tedy o nečekané a unáhlené gesto Benedikta XVI. Z koncilu nutně vyplývá také jasná pozice k popírání šoa.“

Při příležitosti vydání dekretu vyslovil Svatý otec naději, že „se co nejdříve dosáhne celkového usmíření a plného společenství“. Z této věty i z vysvětlení di Cicca vyplývá, že dekret je začátkem určitého procesu, jehož naplnění se, doufejme, rozvine. Je tedy zapotřebí vyčkat dalšího vývoje a naplnění očekávaných nadějí. Lefebvrističtí biskupové se zatím nikde nevyslovili o II. vatikánském koncilu. V dopise, který Fellay napsal kardinálu Hoyosovi před Vánocemi, se doslova říká: „Jsme vždy pevně zakotveni ve vůli zůstat katolíky a dávat všechny své síly do služeb církve našeho Pána Ježíše Krista, a tou je římskokatolická církev. Přijímáme rozhodně primát Petrův a všechna jeho práva, a proto nás současná situace tolik bolí.“ O velké „kulatosti“ prohlášení není pochyb.

Časově zveřejnění tohoto snětí exkomunikace předcházelo dne 21. ledna interview anglického biskupa Richarda Williamsona ve švédské televizi, v němž nehorázně popíral holocaust. Snětí v tu dobu však bylo podepsáno, ale ještě nepublikováno. Ale ono interview už jeho zveřejnění nezastavilo. Tato událost ukazuje, jak nejistý je akt „milosrdenství“ vůči těmto lidem. Ale někteří novináři v rozporu s pravdou a populisticky uveřejňovali články s titulky jako: Papež omilostnil popíratele holocaustu. To však není pravda. Papežův úmysl nebyl omilostnit popíratele holocaustu, ale sejmout exkomunikaci, která nebyla uvalena kvůli tomu, že by před tím onen biskup popíral holocaust. Článek měl obsahovat sdělení: „Ve chvíli snětí exkomunikace jeden z lefebvristů bezohledně zaútočil. Zaslouží si přijetí zpět do církve?“

V první církvi bylo schismatikům, vracejícím se do církve, ukládáno veřejné pokání. V případě lefebvristů jsem o takovém pokání za škody, které církvi způsobili, neslyšel.

Kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka