Přesun na obsah

Velikonoce

6. 4. 2009

Oslavou liturgie Květné neděle se otevírá brána do Svatého týdne, který ústí do velikonočního třídení - Zeleného čtvrtku, Velkého pátku a Bílé soboty, respektive velikonoční vigilie Zmrtvýchvstání. Velikonoce jsou nejstaršími svátky slavenými církví ihned po seslání Ducha svatého. Nejprve je slavili v malém, totiž jako „hémerá Kyriaké“, „dies Dominica“, „první den po sobotě“, den vzkříšení, den Kristova vítězství, den Páně. Z toho pak vznikl v románských oblastech název „domenica“ – neděle. Ve slovanských jazykových oblastech se ujal většinou název „vzkříšení“, „voskresenie“. První církev slavila Velikonoce vlastně každou neděli.

Pak se samozřejmě rozvinulo i velké slavení výroční, které navazovalo na své kořeny, na židovské Velikonoce, v jejichž předvečer Ježíš chtěl zemřít (Velký pátek), a tak je vlastně naplnit. A už předem, dříve, než byl v předvečer Velikonoc přibit na kříž, chtěl slavit Velikonoce – jak to bylo u židů zvykem – večeři na památku záchrany z egyptského otroctví. Poněvadž věděl, že se ho židé (druhý den, v pátek) připravují zatknout a že ho Jidáš zradí, slavil s apoštoly ještě v poslední chvíli na svobodě (na Zelený čtvrtek večer) krátce před svým zatčením „poslední“ velikonoční večeři, na památku velikonočního beránka, který byl posledním jídlem před vyjitím z Egypta, což byla podle Hospodinova příkazu staletá tradice židovského národa. A v ty poslední chvíle Ježíš ustanovil nekrvavou památku své smrti na kříži, kterou měl druhý den podstoupit – ustanovil „Večeři Páně“, eucharistii, která se po jeho zmrtvýchvstání (po seslání Ducha svatého) slavila jako památka jeho smrti a vzkříšení. První křesťané tedy dostali trvalou, živou památku na Ježíšovo vrcholné dílo vykoupení a spásy, totiž na smrt a zmrtvýchvstání. A proto pak Ježíšův vítězný den, „hémerá Kyriaké“, slavili živou, i když nekrvavou památkou smrti a vzkříšení. Slavili ji v živé přítomnosti Ježíše zmrtvýchvstalého podle jeho slibu: „Já jsem s vámi po všechny dny …“

Naše velikonoční svátky tedy nejsou jen vzpomínkou na ony veliké minulé velikonoční události před 2000 lety, ale slavením živého, dnešního zpřítomnění těch událostí. A Květná neděle je vlastně slavnostní úvod, otevření brány do Svatého týdne a do velikonočních svátků. Vrcholné dny Velikonoc slavíme mimořádnými konkrétními liturgickými kroky, aby to nebylo jen „čtení o“, ale konání. Člověk si věci lépe uvědomuje, když je „koná“ , proto i liturgie Květné neděle začíná „konáním“, napodobením slavného Ježíšova vjezdu do svatého města Jeruzaléma. Je proto vhodné, aby to byl opravdový „průvod zvenku“, z místa mimo kostel, kde se slaví liturgie Květné neděle, podobně, jako Ježíš jel z Olivové hory do města.

Ježíš sám dal k tomuto průvodu impuls! A to znamená něco závažného, když se Ježíš po celou dobu své veřejné činnosti úzkostlivě vyhýbal jakýmkoliv oslavám, třeba když ho chtěli provolat králem, tak jim zmizel. Sám často říkal uzdraveným, aby to nikomu neříkali, přestože zázrak udělal uprostřed lidí. Tím jasně naznačoval, že nechce „mesiánské“ oslavy. Mnoho židů totiž bylo přesvědčeno, že Mesiáš, podle proroků potomek z královského davidovského rodu, je přijde podle farizejského převráceného mesianismu vysvobodit z politické okupace, ve které zvláště poslední dvě staletí žili, a že založí nové Davidovo království. Ježíšovy činy samozřejmě oživovaly domněnku o jeho ambicích na politické osvobození, poněvadž lidé cítili, že Ježíš k tomu má moc. Ježíše láska vedla k uzdravování lidí, k prokazování dobra s rizikem, že v lidech budou vzrůstat tyto falešné mesiánské naděje. Deformovaný mesianismus zakrýval v myslích lidí pravé Ježíšovo poslaní – duchovní osvobození z hříchu. A tu se ptáme, proč sám Ježíš tady krátce před svou smrtí inicioval takový slavnostní průvod. Sedl si dokonce na oslí mládě, jak na něm jezdíval král David. A nechal lidi volat: „Hosana Davidovu Synu, požehnaný, jenž přichází ve jménu (v moci) Páně. Požehnané království našeho otce Davida, které přichází.“

Proč?! Ježíš chtěl veřejně ukázat a přihlásit se k tomu, že on je potomek Davidův, že je prorokovaný Mesiáš, aby bylo každému jasné, až ho odsoudí a přibijí na kříž, že se to na něm děje jako na davidovském, pravém Mesiáši. Průvod tak došel až na chrámové nádvoří. A tady nastal okamžik, kdy lid čekal na jediné Ježíšovo gesto či slovo „královského“ prohlášení, a byli by ho hned provolali králem, taková byla nálada! A zatím – Ježíš vešel do chrámu, rozhlédl se po všem a – odešel. Lukáš v návaznosti na tento slavný vjezd vypráví ještě o vyhnání kupců z chrámu.

Liturgie Květné neděle hned po vstupu slavnostního průvodu do chrámu pokračuje pašijemi, zprávou o utrpení Páně. Prostě tento slavnostní průvod vede na kříž a slavnostní provolávání nevede k ustanovení králem! Toto je základní úvod do Svatého týdne, kde tyto dvě skutečnosti: kříž a zmrtvýchvstání, oběť, utrpení a sláva zmrtvýchvstání, spolu těsně, neoddělitelně souvisejí. Zmrtvýchvstání se rodí z kříže a smrti. Moc Boží je neoddělitelná od slabosti, od smrti. Napřed je třeba zříci se sám sebe, vložit vše do rukou Otcových a pak je tu dar nového života, slávy, vlády a moci. Takto u Ježíše ty věci souvisejí. A svatý Pavel nám v listu Filipanům vzkazuje: To smýšlení v sobě mějte, jaké bylo u Krista Ježíše ... Liturgie Květné neděle je tedy základní orientací pro slavení událostí Svatého týdne ve správném pohledu a postoji ...

Kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka