Přesun na obsah

Katolická církev a česko-německé soužití po druhé světové válce

10. 5. 2009

Příležitost oslavy Dne vítězství dává podněty nejen k úvahám nad příčinami a následky utrpení druhé světové války, ale z duchovního hlediska je také možností zamyslet se nad hledáním cest, jak bolestné zkušenosti překonat a vytvářet novou realitu.

Příkladem takového postoje je podle mě i zkušenost, kterou učinila katolická církev na poli česko-německých vztahů a budování dobrého sousedství našich národů. Vzájemné vztahy přitom nebyly jednoduché a démoni nacionalismu ovlivnili do určité míry také sféru náboženství. Vzestup nacionálních tendencí zvláště ve 30. letech, související se sociálními důsledky velké ekonomické krize, podstatně zasahoval do politického i společenského vývoje naší země.

Po skončení války v roce 1945 byla atmosféra ve společnosti charakterizována protiněmeckými postoji, které prostupovaly všechny sociální vrstvy a politická prostředí. Tyto hlasy se objevily i mezi katolíky, důvodem byla zejména tragická zkušenost věznění a okupace. Lze ale říci, že v katolickém prostředí se tyto nálady objevovaly spíše sporadicky a převažoval poněkud odlišný přístup. Katolická církev jako jedna z prvních institucí jednoznačně vystupovala proti násilným excesům. Asi nejznámějším příkladem je pastýřský list československých biskupů z listopadu 1945, v němž biskupové současně odsoudili uplatňovaný princip kolektivní viny a vyzvali k tomu, aby v rámci odsunu nebyli trestáni i nevinní „a když se trestají viníci, ať se to neděje nad správnou míru, aby při odsuzování viníků nebylo v trestu násilnictví“. Svůj nesouhlas s nelidskými metodami, uplatňovanými během odsunu, vyjádřili katoličtí hierarchové rovněž v pamětním spise československé vládě ze 16. listopadu 1945, v němž se opět dovolávali slušného zacházení s německým obyvatelstvem a varovali před násilím. Žádali v něm také vládní činitele, aby „chránili přirozená práva Němců ... proti přehmatům neodpovědných a lehkomyslných živlů ... takové přehmaty mají ... nutně za následek otřesení a rozvrat mravního a právního řádu“. Žádali přitom také, aby odsun německých kněží probíhal teprve „po dohodě s biskupy jejich nového působiště za hranicemi“.

Reakci na přehmaty, doprovázející odsun Němců, se věnovaly i články některých kněží, uveřejňované na jaře 1946 v časopise Katolík. Mezi takové kněze patřil např. Alexandr Heidler (1916-80), který po únoru 1948 odešel do emigrace a působil v Radiu Svobodná Evropa (pod pseudonymem Otec Křišťan) nebo františkán Jan Evangelista Urban (1901-91). Ve svých příspěvcích tito kněží vyzývali k humánnímu přístupu při provádění vysídlení a současně připomínali, že touha po odplatě je v rozporu s evangelními principy odpuštění. Heidler dokonce ve svém článku přirovnal tehdejší události k praktikám připomínajícím dobu nacistické odvety za atentát na Heydricha.

Po nástupu komunismu bylo pochopitelně další angažování českých katolíků v diskusích o česko-německých vztazích v domácích podmínkách znemožněno. O tomto tématu bylo možné diskutovat pouze v rámci exilu. Velký díl práce vykonalo zejména sdružení Opus bonum, které vzniklo zásluhou benediktinského opata Jana Anastáze Opaska v roce 1972, a na sudetoněmecké straně především Ackermann-Gemeinde (vznikla v roce 1946 v Mnichově). Její spoluzakladatel, německý kněz Paulus Sladek, se již v létě 1955 vyslovil pro vzájemné odpuštění provinění, spáchaných příslušníky obou národů. Sudetoněmečtí křesťané také při řadě příležitostí upozorňovali na skutečné poměry, které v komunistickém Československu ve sféře vztahu církve a státu panovaly, a na různé formy pronásledování kněžích i věřících ze strany režimu. Vedle morální podpory poskytovali za dob nesvobody českým věřícím také materiální pomoc.

Zásadní zlom pro česko-německý vztah přináší pochopitelně pád totalitního režimu, otevření hranic, obnovení demokracie v listopadu 1989 a sjednocení Německa. Tato skutečnost otevřela novou příležitost k pokusu obnovit znovu kontakty a budovat sousedství. Velký díl práce při obnově dialogu vykonaly především církve na obou stranách. Již pár měsíců po sametové revoluci zaslali katoličtí biskupové tehdy stále ještě rozděleného Německa ze svého prvního společného zasedání na jaře roku 1990 kardinálu Františku Tomáškovi dopis, v němž vyslovili lítost nad zločiny, jichž se dopustili Němci v době okupace (ale i za účast NDR na srpnové okupaci v roce 1968). Současně v něm ocenili gesto tehdejšího prezidenta Václava Havla, který odsoudil odsun jako nemorální akt. Na toto gesto odpouštění odpověděla Československá biskupská konference omluvou za vyhnání Němců po 2. světové válce. K listu se totiž tehdy připojili i slovenští biskupové. Společně vyjádřili rovněž poděkování za poskytovanou pomoc v době komunistické nesvobody, zvláště za teologickou literaturu, která k nám z tehdejší NDR přicházela.

Na počátku 90. let se začala rozvíjet také spolupráce mezi českými a německými křesťany, na jejímž prohlubování má velikou zásluhu Ackermann-Gemeinde. Z křesťanského hlediska to znamenalo osvobodit se od různých předsudků, které přetrvávaly na obou stranách, aby mohlo proběhnout skutečné vzájemné smíření. Obě biskupské konference chtěly dát příklad a impuls i civilní společnosti ... S cílem znovu povzbudit úsilí o smíření vydali v březnu 1995 předseda ČBK a předseda německé biskupské konference společné prohlášení k 50. výročí konce druhé světové války. Uvádí se v něm například snaha po tom, „odvrátit se vnitřně od starého nacionálního nepřátelství a pomáhat, aby byly zahojeny rány, které toto nepřátelství druhému způsobilo“. S cílem přispět k otupení vyostřených politických napětí, panujících před volbami v České republice, Německu i Rakousku, a projevujících se nacionální rétorikou ve všech těchto zemích, bylo v dubnu 2002 vydáno z iniciativy České biskupské konference – pražského arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka a předsedy ČBK, olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera - prohlášení „Česko-německé sousedství se musí zdařit“, které znovu vyslovilo naději na pokračování dialogu mezi všemi lidmi dobré vůle. Výzvu k česko-německému dialogu najdeme i v prohlášení České biskupské konference k příležitosti 60. výročí konce války v roce 2005. Mimo jiné je v něm obsažena i výzva, aby evropští křesťané a jejich církve nepřipustili oživování národních sobectví, podezřívání a nenávistí. Důležitým krokem bylo také přijetí společného prohlášení České a Rakouské biskupské konference v březnu 2003, jehož cílem bylo vztahy obou zemí nově přetvořit a prohloubit na základě křesťanských hodnot.

Vedle oficiální roviny setkávání se uskutečňují z iniciativy české i německé strany různorodá konkrétních setkání nejširšího okruhu věřících, jež přispívají i k rozvoji občanského dialogu. V rámci duchovního života je možné uvést také aktivity v příhraničních diecézích, kdy se mimo jiné obnovila tradice poutí v bývalých duchovních centrech v severních a jižních Čechách, na severní Moravě (např. obnova poutní tradice ve Filipově). Tyto akce přispívají také k oživení těchto regionů a přeshraniční spolupráce obcí v této oblasti. Důležitým impulsem k rozvoji aktivit se stal také vstup České republiky do Evropské unie v roce 2004, připomínaný v duchovní rovině i společnou poutí středoevropských národů do poutního místa ve štýrském Mariazell. Zvýšená aktivita se odrazila mimo jiné i ve faktu, že AG v roce 2005 uspořádala téměř padesát setkání pro více než 2 700 českých a německých účastníků. Pozitivní také je, že ve velké míře jsou do těchto aktivit zapojeni mladí lidé.

Úsilí církví o česko-německou spolupráci bylo a je neseno v duchu obhajoby základních lidských práv a zároveň hledání duchovního základu vzájemného odpuštění a další spolupráce. V poslední době se často hovoří o potřebě posílení spirituálnějších akcentů evropské integrace. Právě zkušenost obou církevních společenství s hojením ran minulosti a plodného dialogu, překonávajícího vzájemné přehrady, je jedním z vkladů do procesu sjednocování Evropy, vyrůstajícího z křesťanských hodnotových základů a z atmosféry upřímného dialogu.

Dr. Jaroslav Šebek


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka