Bratrství jako důsledek Božího otcovství

Celosvětový vývoj ve společnosti v poslední době vede k určitému reflektování jistot, které si společnost sama buduje a o které se opírá. V poslední době se některé z těchto jistot tragicky zhroutily. Myslím na 11. září 2001- teroristický útok na newyorská hospodářská „dvojčata“ jako symbol ekonomické moci světa. Myslím také na současnou celosvětovou finanční krizi. Tyto události otřásly jistotami, které si člověk vytváří a na které spoléhá. A je tu ještě jedna důležitá událost poslední doby: u příležitosti 200. výročí narození známého přírodovědce Charlese Darwina, tvůrce teorie o vývoji druhů, se rozvinula ve vědeckém světě nejen v Americe, ale i v Evropě, široká diskuse mimo jiné i o původu člověka.

Darwinova vývojová teorie byla v minulosti ideologicky zneužita. Byl z ní vyvozen závěr, že svět vznikl vývojem. Z čeho, na to se nikdo neptal. Mlčky se předpokládalo, že z ničeho. I člověk vznikl „vývojem“. A důsledek – Boha není zapotřebí, každý člověk je svým pánem, rozhoduje sám ve všech věcech, nikomu není zodpovědný, s druhým člověkem ho vlastně nic nepojí, je mu lhostejný. V současné diskusi o Darwinově vývojové teorii se dochází k závěru, že evoluce ve světě je kompatibilní s existencí Boha-Stvořitele, protože vývoj z ničeho neexistuje a svět logicky musí mít původce a „programátora“. Ale to neznamená, že je doslovně přijímána biblická kreacionistická teorie. Pád jistot na jedné straně a dnešní snaha po nalezení našeho původu, východiska života, pevného bodu života člověka v Bohu, vede pak k řadě závěrů:

Jestliže Bůh je tvůrce, dal všemu stvoření program, zákony. Nejen neorganické a organické přírodě, ale i životu člověka. Vše má řád, který jsme nestanovili my a ani ho nemůžeme zrušit. Ani jedinou maličkost k zákonům nikdy žádný člověk nepřidal, ale ani nemůže ubrat. To musí uznat každý rozumně uvažující člověk jakéhokoliv přesvědčení. My starší si ještě pamatujeme, jak jsme za komunismu „poroučeli větru, dešti“. Zákony, řád, nejsou na člověku nikterak závislé, naopak svět, člověk jsou závislí na řádu, který musí respektovat, aby vše naplňovalo svůj smysl. Pokud člověk zákony „nerespektuje“, projeví se to např. v oblasti ekologie v přírodě nebo duchovním úpadkem v životě společnosti.

To základní, čím je člověk od narození vybaven, máme všichni společné: nezadatelnou lidskou důstojnost, právo, svobodu. Jsme si všichni rovni. A jestliže máme jeden původ, a řekněme to otevřeně – máme-li jednoho společného Otce, pak jsem všichni bratři a sestry. Pevný základ lidské důstojnosti a rovnosti je zakotven v Bohu. Jedině toto zakotvení je garancí té základní výbavy člověka. Opak jsme viděli v totalitách minulého století. Jen známá deklarace Velké francouzské revoluce: "liberté, egalité, fraternité" nestačí!

Podle prvních stránek Geneze je člověk stvořen k obrazu a podobě Boží. Vycházím z předpokladu, že Bible je Božím zjevením, tedy spolehlivým pramenem pro základní poznání o člověku, k němuž nemůžeme cestou pouhého přírodovědeckého bádání dojít. Je logické, že každý umělec vtiskuje svému dílu svůj charakter, svůj „rukopis“, svou podobu.

A v čem je ta podoba člověka s Bohem? Dříve se někdy do výše uvedené věty z Geneze vnášela z vnějšku podoba člověka, jak ho vidí filosofie: tvor vybavený rozumem a vůlí. Jistě, ale tento pohled spíše řecké filosofie není vysloven v Bibli. Tam je řečeno: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem, podle naší podoby. Ať lidé panují...“ (Gn 1,26) A kousek dál: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem ... jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte...“ (Gn 1,27-8). Člověk je ustanoven na světě pánem, ale závislým na Bohu, na jeho zákonech. Má prozkoumat svět, poznat ho a ovládnout.

Hlouběji pochopíme tu podobu s Bohem, když si uvědomíme, že člověk nebyl stvořen – jak to máme mnohdy v podvědomí – podle podoby starozákonního Boha. I když se ve Starém zákoně nemluví explicitně o Boží Trojici, člověk byl stvořen podle trojjediného Boha, Boha, který je společenstvím osob, žijících v absolutním společenství, ne vedle sebe, ale jedna osoba ve druhé, Otec v Synu a Syn v Otci ... Člověk jako jedinec je tedy stvořen ke společenství. Ve zprávě se dále říká: „Není dobré, aby člověk (muž, Adam) byl sám“ (Gn 2,18). Bůh stvořil člověka ve dvou! Tedy člověk je stvořen jako společenství a ke společenství! Jako společenství dvou pohlaví. Řekové rozpoznali pouhým rozumem určení člověka. Aristoteles řekl: ho anthropos esti zóon politikon ...

I do historie vyvoleného národa je v tisknut tento Boží plán: národ byl vyvolen ke společenství s Bohem a ke vzájemnému společenství. Tento plán charakterizovalo číslo 12 – 12 kmenů izraelských – to bylo číslo společenství. V církvi pak tento plán pokračoval ve volbě 12 apoštolů – základ společenství církve.

Každý člověk nosí v sobě toto určení, které je zapsáno v jeho „genech“, a v praxi ho dobře rozpoznává: člověk je určen k lásce! A teď to nemyslím jen po stránce sexuální. Určení k lásce je obecné, zásadní, vztahuje se na všechny lidi. Někteří teologové nazývali určení člověka slovem „proexistence“, to znamená určení pro druhého člověka. Jinými slovy: člověk dosahuje své dokonalosti, úplnosti ve společenství s druhým člověkem. Člověk žije, je určen k tomu, aby žil „exstaticky“, ne uzavřen do sebe, v sobě, ale aby žil pro druhého a v druhém. Ex-stare znamená vystoupit ze sebe, nežít uzavřen jen v sobě. V tom se naplňuje jeho určení, jeho životní poslání – určení k existenciální výměně, k dialogu. Pro svůj život potřebuje milovat a také být milován! Určení k lásce je určení ke společenství. To je identita člověka. Člověk má pocit naplnění, uspokojení, realizace, jestliže svou identitu nalézá a žije s druhým. Jak by řekl lapidárně Werich: jestliže je tím, čím má být.

Ale tohle určení k lásce má božskou perspektivu: náš cíl je naplnění té touhy po lásce, která do nás byla vložena jako znamení našeho určení ke společenství, které může být zcela naplněno jen ve věčnosti, ve společenství s Bohem, s Trojicí a s těmi, kdo nás už předešli na věčnost. Věčnost, ráj, nebe je naplněním té touhy po lásce, po společenství v této absolutní míře. Absolutní realizace naší identity.

Tento věčný cíl vlastně předjímáme už tady na světě. Když naplňujeme poslání k lásce mezi mužem a ženou, dosahujeme odlesk, záchvěv ráje, té absolutní budoucnosti. Tutéž zkušenost můžeme udělat i v hlubokém společenství nejen mezi mužem a ženou, ale vůbec mezi lidmi. Jestliže křesťané uskutečňují větu z Janova evangelia: „Kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm“. V naplněné evangelní lásce mezi lidmi se uskutečňuje kus ráje, jak to potvrzuje neomylná, často zažitá křesťanská zkušenost. Ježíš sám o tom řekl: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu (a jméno Boha je láska, tedy v mé lásce), tam jsem já (zmrtvýchvstalý) uprostřed nich... (Mt 18,20). Tam je ráj ...

Z těchto úvah vyplývá jasně, že trvalé, opravdové, nosné „bratrství“, opravdové společenství vzniká tam, kde je neseno touto božskou silou, kde je zakotveno v Bohu. Není pouze výtvorem lidským, ale je plodem naší spolupráce s darem Božím, s láskou, rozlitou v našich srdcích skrze Ducha sv., který nám byl dán (srov. Řím 5,5).

Slovo „bratrství“ je příliš zatíženo mužským rodem. Slovo „sesterství“ nebo „sourozenectví“ nemáme. Proto raději užívám obecnějšího a ničím nezatíženého slova „společenství“. V něm je zahrnuto i společenství manželské, sexuální, které je existenčním určením pro lidstvo a je na něm tělesně, hmatatelně zjevována naprostá potřeba pravé, trvalé, nosné lásky pro člověka. Ale i vznešenost tohoto manželského spojení, poněvadž je to prostředek spolupráce se stvořitelským činem Božím. Na tomto společenství závisí pokračování lidského rodu. Z tohoto hlediska je proto současná devalvace a ponížení sexuality až na rovinu byznysu tragickou věcí pro společnost, pro svět! A při tom se na této skutečnosti úžasným způsobem zjevuje hluboký vnitřní život božské trojice , kde jednotlivé osoby žijí jedna v druhé. Ta skutečnost, jedna osoba v druhé v absolutní lásce, kterou teologové nazývají „perichoréze“, je od věčnosti pramenem života božské trojice. Nad tímto přirovnáním se nesmíme pohoršovat. Ale může nás to vyburcovávat, abychom si uvědomovali, jak velice vzdálené je často posvátné určení člověka od jeho současné životní praxe.

O chybějícím „bratrství“ ve světě, v dnešní společnosti, nelze mluvit pouze z psychologického, sociologického či politického hlediska. Proto bylo důležité začít těmito filosofickými a teologickými aspekty. Žádný aspekt života nelze oddělit od duchovních skutečností. Znamenalo by to narušení integrálního pohledu na život, jehož výsledkem by byl deformovaný, neúplný a zkreslený obraz. Takovou cestou se nemůžeme dobrat k pravdě a kloužeme jen po povrchu a nemůžeme vyjít z krize. Dovolil jsem si tímto způsobem ukázat souvislost bratrství, společenství, mezilidských vztahů s božským plánem týkajícím se člověka. Ostatními cestami můžeme tuto pravdu podpořit a potvrdit.

Děkuji, že jsem mohl na tomto kolokviu promluvit, a přeji celému jednání mnoho plodů a dobrý výsledek.

Kardinál Miloslav Vlk