Moje zkušenosti s totalitním komunistickým režimem

Dvacet let po pádu komunismu si různým způsobem připomínáme totalitní režim a jeho zločiny. Jelikož se snadno zapomíná, je nutné u příležitosti reflexe pádu komunismu tyto skutečnosti připomínat. Dnešní komunisté se od zločinů svých soudruhů nedistancovali, a tak stín neblahé minulosti nutně padá i na ně, ačkoli se dnes chtějí tvářit demokraticky.

Mnohé jsem zažil na vlastní kůži. Nebylo to sice fyzické ohrožení života, mučení, jako zažili mnozí, které si také připomínáme, ale je potřeba mít na zřeteli i ten všední, každodenní útlak ... Maturoval jsem v roce 1952 se samými jedničkami. Byl jsem primus, ale soudruzi nedovolili napsat na vysvědčení „s vyznamenáním“, protože jsem byl věřícím člověkem a nebyl ve Svazu mládeže. Až do takových detailů šli. Horší to bylo pro děti v základních školách, které chodily do kostela. Častěji jsem se setkal s případy, že učitelka takové děti vyvolala, postavila je před třídu a vyzvala děti, aby se takovému chlapci nebo děvčeti smály! Kolik takových případů bylo. Opravdu nepřeháním, když se odvažuji tato fakta nazvat útlakem, násilím a terorismem.

Měl jsem už tehdy úmysl jít studovat teologii, ale komunisté zrušili všechna diecézní učiliště a zřídili jediné centrální studijní místo, bez schválení Vatikánu. Teologickou fakultu a bohoslovecký seminář vyhnali do Litoměřic, aby nebyly v Praze. Tam na bohoslovce dohlížel bývalý bachař z komunistického koncentračního tábora pro kněze a bylo tam plno špiclů. Nemohl jsem tam proto jít studovat. Přestože jsem měl výtečné výsledky ve studiu, nedostal jsem doporučení ani na jinou vysokou školu a byl jsem nucen jít pracovat do fabriky, nejprve do slévárny a pak k soustruhu. Po dvouleté vojenské službě – protože tu byl strašák maďarských událostí - dostal jsem se potichu na studium neideologického oboru – na archivnictví. A když jsem pak chtěl v roce 1963, po jakémsi odměku, konečně jít studovat teologii, znovu mi v tom zpočátku bránili. Když jsem byl konečně v roce 1968 vysvěcen na kněze a stal jsem se sekretářem biskupa v Českých Budějovicích, viděl jsem po vpádu vojsk přímý komunistický útlak biskupa velice zblízka. Krajský estébák soudruh Leo Drozdek trápil jemného biskupa Hloucha častými návštěvami a vyvíjel na něj tlak, až biskup zemřel. Jeho smrt připisovali mnozí právě jmenovanému soudruhovi. Mne už předtím vyhnali do Lažiště v šumavských hvozdech. Byla to svévole, diktatura proletariátu, jedinec byl hříčkou v rukou arogantních soudruhů.

A tam teror pokračoval. Po šestnácti měsících práce rozhodli komunisté, že mám na malé vesnici příliš mnoho vlivu, a tak mi bez jakéhokoliv zdůvodnění odebrali tzv. státní souhlas k výkonu kněžské služby a já jsem musel odejít. Nebylo obrany, nebylo odvolání. Prostě komunistický teror. A jak to provedli? Vybrali si právě Památku všech zemřelých, Dušičky. V poledne 2. listopadu přišel soudruh „proticírkevní“ tajemník z Prachatic a sdělil mi jednoduše, že jsem v té farnosti skončil. Už jsem nemohl večer sloužit mši za zemřelé pro mnoho farníků, kteří přišli do kostela. Mohl jsem jim jen oznámit, že mi byl odebrán státní souhlas a že už nesmím mši za jejich zemřelé sloužit. To vše se událo za asistence policie z Prachatic.

Po určité době nejistoty jsem znovu dostal místo v Rožmitále pod Třemšínem. Během sedmi let práce jsem zažil mnoho šikanování. Potom se místní komunisté rozhodli k mé úplné likvidaci. Znovu odebrání státního souhlasu během týdne a v neděli jsem už nesměl mít bohoslužby, abych se nemohl s lidmi rozloučit. A to bylo „konečné řešení“ – už mi žádné nové místo dát nechtěli a nesměl jsem jako kněz nikde nic veřejně vykonávat. Musel jsem si hledat civilní zaměstnání. Nejprve jsem zůstal v Rožmitále v malé fabričce pracovat mezi věřícími, kterým jsem dřív v kostele kázal. Bylo to kruté pro ně i pro mne. Proto jsem raději odešel do Prahy, kde jsem si našel práci umývače oken. Sedm let, v mrazu i v horku, jsem jako katolický kněz chodil, více méně nepoznán, ulicemi Myslíková a Spálená s kýblem vody a s hadry na čistění výloh obchodů.

Po pádu komunismu jsem pak ve svých materiálech našel záznamy o stálém špiclování. Mohl bych vyprávět historky ... Kolik estébáků tím bylo zaměstnáno, kolik aut nasazeno, a k ničemu to nebylo. Ale kolik peněz to stálo daňové poplatníky. Poslední léta jsem pracoval v archívu Československé státní banky v Praze. Teprve v roce 1989, když už bylo jasné, že komunistický režim končí, mi vrátili státní souhlas a mohl jsem znovu začít pracovat ve farnosti.

Bohužel se na všechny tyto věci zapomíná. Komunisté však zůstávají, od svých minulých zločinů se nedistancovali. Zůstávají skryti ve strukturách a působí dále po svém. Kdo zrušil rozsudky nižších instancí ve věci katedrály sv. Víta a kdo ji přiřkl státu? Bývalý komunistický soudce soudruh Ištvánek, který dnes pracuje na Nejvyšším soudu. Při svém rozsudku vycházel z právního myšlení padesátých let. Kolik takových podobných a ještě horších věcí se děje. Je třeba nezapomínat ...

Kardinál Miloslav Vlk