Přesun na obsah

Můj srpen osmašedesát

20. 8. 2009

Rok 1968 byl určitým vyvrcholením nadějí, které po tvrdých padesátých létech od počátku 60. let postupně narůstaly. Projevovaly se různé známky uvolnění tuhého režimu – amnestie tvrdých nespravedlivých rozsudků z 50. let, kněží se vraceli z vězení, někteří „muklové“ dostávali i souhlas znovu veřejně působit ve farnosti. Celkově se i v oblasti církevní začal uvolňovat tuhý režim kontroly a útlaku církve, např. v otázce režimního souhlasu ke vzájemnému zastupování a výpomoci kněží v pastorační práci ve farnostech, což bylo dříve velmi omezováno a silně kontrolováno. Otevíraly se větší možnosti např. pro vyučování náboženství na školách, byly organizovány různé veřejné přednášky na náboženská témata. Známé byly ekumenické semináře v Praze v Jirchářích a jiné podobné aktivity… Uvolnění se projevilo i personálně: representant tvrdého proticírkevního kurzu ve vládě estébák Karel Hrůza, šéf obávaného úřadu pro věci církevní, byl nahrazen velmi vstřícnou dr. Erikou Kadlecovou.

Totalitní režim začátkem 50. let násilně zrušil všechny diecézní bohoslovecké semináře – učiliště pro formaci kněží – a zřídil jedinou centrální státem kontrolovanou Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu a seminář. Vyloučil ji ze svazku Karlovy univerzity a odsunul z Prahy do Litoměřic. Fakulta byla zřízena státem bez schválení příslušné vatikánské církevní autority. Na fakultě seděl dozírající estébák, církevní tajemník, který vše kontroloval. Biskupové vydali směrnici, aby bohoslovci ze zrušených diecézních seminářů ani noví kandidáti bohosloví do státního semináře nevstupovali. Mnozí z nás jsme tuto linii respektovali a mezi tím studovali jiný universitní obor.

Začátkem 60. let se také tato tvrdá linie státu vůči seminářům začala uvolňovat. Zdálo se, že bude možné vyjednávat. A tak se v té době v prvních ročnících teologické fakulty sešla řada bohoslovců, kteří už měli vystudovaný jiný obor, např. Ing. Josef Mixa, MUDr. Jiří Slabý, já, na filosofické fakultě vystudovaný archivář, František Radkovský z matematicko-fyzikální fakulty atd. (V pozdějších létech normalizace komunisti vydali příkaz, že kdo absolvoval už jedno univerzitní studium, nemůže být přijat na teologickou fakultu). Přítomnost těchto studentů ovlivnila ducha fakulty. Před rokem 1968 a zvláště pak od počátku „revolučního“ roku s příchodem reformního kurzu jsme svolávali různé schůze a na nich diskutovali o nesvobodě církve. Povinná slavení „února“ a vítězného října se stávala konfrontací bohoslovců s režimem. Také na Karlově univerzitě se studenti aktivizovali a zvali na své schůze nás, studenty teologické fakulty. Dostalo se nám tam vřelého přivítání.

V paláci Charitas na Karlově náměstí v Praze zorganizovali kněží v březnu 68 setkání spolku Mírového hnutí katolického duchovenstva (MHKD), aby jednali o jeho zrušení, poněvadž to byl režimem založený kolaborantský spolek a známka a nástroj ovládání církve. P. Vladimír Rudolf měl tehdy od biskupa Tomáška pokyn spolek zrušit. I přes určitý odpor různých režimních „potentátů“ se to podařilo. To vše byly známky počínajícího osvobozování církve z dosavadního područí a útlaku komunistického režimu.

Byla to doba peticí biskupu Tomáškovi, tehdy správci pražské arcidiecéze. Chodili za ním delegace bohoslovců s různými požadavky, týkajícími se svobody církve. Bohoslovci jednotlivých diecézí, jejichž biskupové byli drženi mimo své diecéze, vyzývali své biskupy – Hloucha, Skoupého, Trochtu, Otčenáška – aby neváhali ujmout se jejich řízení, což se postupně s velkou radostí a slávou uskutečňovalo. Jáhenská a kněžská svěcení pak probíhala ve vlastních diecézích. To vše byly známky „pražského jara“, přicházející svobody ...

Vstup vojsk armád Varšavského paktu 21. srpna 1968 do naší republiky jsem prožil jako sekretář českobudějovického biskupa. Toto moje jmenování bylo také známkou svobody, poněvadž to bylo rozhodnutí biskupa samotného bez ingerence krajského církevního tajemníka, ačkoliv jsem byl znám jako rozhodný odpůrce totalitního režimu. Onoho osudného 21. srpna jsem jako obvykle sloužil v českobudějovické katedrále brzy ráno mši pro ty, kdo chodili ráno do práce. Po mši za mnou přišla do sakristie jedna věřící a říká, že jsme obsazeni ruskou armádou. Při zpáteční cestě z katedrály jsem na náměstí spatřil stát sovětský tank. Snažil jsem se s vojáky navázat rusky kontakt, ale oni měli zřejmě zakázáno komunikovat s obyvatelstvem. Pokoušel jsem se jim vysvětlit, že u nás není žádná kontrarevoluce, aby se vrátili domů, ale oni nereagovali ...

Brzy jsme pocítili tvrdé důsledky „normalizace“. Krajský církevní tajemník estébák Drozdek začal vyvíjet tlak na biskupa, aby různá opatření při obsazování farností podle skutečných potřeb, které po svém návratu do diecéze biskup udělal, vzal zpět a vrátil na původní místa ty kněze, které ještě před rokem 68 sám tajemník určil, samozřejmě v neprospěch věřících. Často se objevoval na biskupství a dlouho obtěžoval biskupa svými útoky, nechal si nalévat alkohol, silně kouřil v biskupově přítomnosti a dával jasně najevo, že to jsou oni, kdo mají znovu neomezenou moc. Citlivý biskup to všechno velmi těžko snášel. Podobné situace mu krátily život, takže za pár let předčasně zemřel. Jedna z takových věcí byl nátlak, aby mne propustil a poslal do malé vesničky na Šumavu. Biskup se nemohl bránit. Církevní tajemník také začal znovu podle pokynů shora usilovat o založení mírového hnutí katolického duchovenstva, i když pod jiným názvem.

Odesláním do „šumavských hvozdů“ na mne dopadla normalizace a měla pak ještě další důsledky, až k odnětí státního souhlasu a civilní práci na deset let. To je pouze jeden příklad. Stejně tak trpělo mnoho dalších kněží a církev byla znovu tvrdě pronásledována.

V roce 1989 sice padl komunistický systém, ale bezpráví a kruté důsledky dlouhé doby komunistického zpracovávání obyvatelstva zůstávají v hlavách i v srdcích lidí. Na morálním stavu dnešní společnosti se totalitní komunistický režim krutě podepsal. Mnozí z těch, kdo tehdy páchali bezpráví, jsou schováni v našem státním aparátu a působí dál. A my všichni se s tím smiřujeme a oni se smějí ... Ať nám výročí jednadvacátého srpna znovu připomíná tyto skutečnosti a ať je stále znovu živou výzvou nesmiřovat se s komunistickým zlem a usilovat o zákaz strany, která i dnes hlásá nenávist a je šiřitelem zla.

Kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka