Benedikt XVI. a naše situace

V souvislosti s papežskou návštěvou v naší republice se budou objevovat doma i v zahraničí články o naší vnitřní nábožensko-politické situaci. V posledních letech bylo na toto téma hodně – ne vždy korektně – napsáno. Je proto dobře pokusit se ještě předem situaci vylíčit. To je smysl těchto řádků.

V tisku se spekulovalo o tom, jestli se papež dotkne některých dosud nevyřešených církevně-politických témat. Papež se k naší situaci vyslovil již před rokem před svátkem sv. Václava, když nový český velvyslanec u Svatého stolce JUDr. Pavel Vošalík předával pověřovací listiny. (Srov. na těchto stránkách článek „Témata k papežské návštěvě“). Tam se v podstatě jemně diplomaticky, ale otevřeně dotkl některých našich problémů. Nepředpokládám, že by se papež u nás veřejně ještě jednou k těmto otázkám vyslovoval. Ale novináři o tom mohou spekulovat.

Tyto citlivé, dvacet let neřešené otázky (a letos si připomínáme už dvacet let od pádu komunismu!) se týkají tzv. církevního zákona 3/2002 Sb., majetkového narovnání mezi státem a církvemi, mezinárodní smlouvy mezi ČR a Vatikánem a nakonec i stále nevyřešené situace pražské katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha. Poněvadž jsem „byl u toho“, chci se zmínit o tom, jak se ta naše církevně-politická situace v průběhu oněch 20 let vyvíjela a jakými cestami se vše dostalo do dnešní neřešené situace.

V euforii po pádu komunismu byl ve vztahu k církvím učiněn pozitivní krok, když byl zvláštním opatřením zrušen tzv. státní souhlas k tomu, aby kněz mohl veřejně působit. Tento souhlas byl v totalitě výrazem naprosté kontroly a omezování církve totalitním komunistickým režimem. Pro vztah církve a státu byl vytvořen jednoduchý, ale naprosto vyhovující zákon č. 308/1991 Sb., upravující vztah církve a státu, tzv. církevní zákon. Vzájemné vztahy se však nijak dále nevyvíjely. Někteří špičkoví politici se za kulisami dohadovali o tom, že „nesmíme dopustit, aby se církev stala politicky a ekonomicky silnou ...“, takže vývoj vztahů, zvláště v oblasti restitucí, spíše brzdili. A pak to, že se věc neřešila, házeli většinou na církev, že nespolupracuje, že brání dohodě atd. Pokud jsme žádali o řešení, spustila se kampaň o chamtivosti církve, že se stará jen o majetek atd.

Církevní zákon platil od svého vzniku do roku 2003. Byl trnem v oku sociálně demokratickému ministrovi Pavlu Dostálovi a jeho spolupracovníkům (ve funkci 1998–2005). Ředitelkou odboru církví ministerstva kultury byla mezi léty 1998–2006 dr. Řepová, původně poradkyně premiéra Václava Klause, který ji sám podle jejího vlastního vyjádření poslal na základě opoziční smlouvy na ministerstvo kultury. Dostál i Řepová byli úzce spojeni s předlistopadovým komunistickým Rudým právem, kde Dostál býval redaktorem. Sama Řepová byla spojena s Jitkou Götzovou a dalšími tvrdě proticírkevními redaktory v Právu. Zde publikovali své články proti církvi, často hrubě nepravdivé a urážející (např. že církev brzdí majetkové vyrovnání, že nedává k dispozici podklady atd.), za asistence dalšího redaktora Martina Hekrdly. (Tyto záležitosti bude třeba v zájmu pravdy ještě důkladněji zpracovat a vynést na světlo).

Tento tým, Dostál, Řepová a redaktoři Práva, dusili s tehdejším ministerstvem kultury v zádech pozitivní vývoj církevního života za mohutné spolupráce dr. Aleše Pejchala a prof. Václava Pavlíčka, kteří byli poradci dr. Řepové v jejích proticírkevních krocích za peníze z fondu na církve. Konkrétními projevy jejich společné aktivity byla novelizace zmíněného církevního zákona z roku 1991 se snahou prakticky omezit svobodu církve např. v tom, abychom si svobodně v souladu se zákony státu mohli zřizovat podle Kodexu kanonického práva své instituce a dávat jim právní subjektivitu. Známý problém s registrací a evidencí, zvláště u charit ... Málem se jim to podařilo. Jenže Ústavní soud v první fázi na základě stížnosti skupiny senátorů z roku 2001 tento zákon schválený již sněmovnou a podepsaný Václavem Klausem upravil a škrtl v něm čtyři nejkřiklavější rozpory s Ústavou České republiky. Ministerstvo kultury se vyjádřilo v tom smyslu, že ho rozhodnutí Ústavního soudu nezavazuje, a tak další novelou schválenou 21. června 2005 znovu vrátilo do jejího textu některé nespravedlnosti, které jsou tam doposud. (Novela těchto deformací leží dodnes na legislativní radě vlády).

Jiným Dostálovým zásahem proti církvi bylo např. protiprávní zrušení Náboženské matice, které později bylo soudně napraveno. Nebo jeho odmítnutí zaregistrovat tzv. církevní historické právnické osoby ... (Ke všem těmto otázkám jsem se vyslovil v posledních létech vícekrát na své internetové stránce. Srov. článek „Témata k papežské návštěvě“.)

Mohla by být vznesena námitka, že přece právě v letech 2001–2003 byla dojednána smlouva mezi Vatikánem a Českou republikou podepsaná v roce 2005 tehdejší sociálně demokratickou vládou, která vládla na základě opoziční smlouvy. Jenomže celá záležitost se smlouvou byl – jak se zdá – dobře vymyšlený politický trik. Smlouva byla připravována jako smlouva mezinárodní, která – jako ostatní mezinárodní smlouvy – má vyšší právní sílu a garantuje právní stav vytvořený jednotlivými parlamentními zákony, aby ten stav nebyl svévolně měněn. Měla být tedy garancí dosaženého právního stavu a platných náboženských svobod. Náboženské svobody byly kromě ústavy vyjádřeny uvedeným velmi příznivým „církevním“ zákonem 308/1991 Sb. V době, kdy se jednalo o smlouvě s Vatikánem (2001–2005), iniciovalo ministerstvo kultury zároveň jednání o změně uvedeného církevního zákona, jak jsem se zmínil výše. (O tom jsem psal např. na své internetové stránce v článcích „K novele církevního zákona“, „Komentář k diskusi o vztahu státu a církví“, „Obhajoba memoranda“. Dále viz i brožurku vydanou ČBK „Přehled jednání mezi státem a církvemi v letech 1990-2000“. Tam jsem uvedl různé nepěkné podrazy, které na nás tehdejší vláda, resp. ministerstvo kultury při jednání o novele dělalo.)

Garance „omezené svobody“ mezinárodní smlouvou by byla bývala pro sociálnědemokratickou vládu přijatelná. Zúčastnil jsem se tehdy řady jednání o novele s tehdejším premiérem Milošem Zemanem za účasti ministra Dostála (případně dr. Řepové), jindy na úrovni vlády za účasti tehdejšího místopředsedy vlády dr. Pavla Rychetského. Jednání byl občas přítomen např. i biskup Václav Malý a můžeme svědčit o snahách, které za tím vším byly. Česko--vatikánská smlouva byla na úrovni vlády podepsána dne 25. července 2002. Nešla hned do parlamentu, ale aniž to bylo někde vysloveno, čekalo se zatím na osud zmíněné novely zákona u Ústavního soudu. Ten o ní rozhodl dne 27. listopadu 2002 při plenárním zasedání ÚS 6/02, čís. nálezu 4/03, a de facto narušil záměr ministerstva kultury připustit dojednání smlouvy s Vatikánem, potvrzující „upravenou“ náboženskou svobodu.

Tím skončila snaha tehdejší vlády o její schválení v parlamentě. Stačí srovnat nadšený projev ministra Dostála po vládním podepsání uvedené smlouvy v červenci 2002 a pak pozdější snahu ji v parlamentě zabrzdit. Když ji tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda přece jen nechal překvapivě zařadit na pořad jednání sněmovny dne 15. října 2002, vložil se do věci, jistě ve vzájemné dohodě s Dostálovým ministerstvem, spolupracovník ministerstva kultury v těchto záležitostech prof. Pavlíček se svým známým negativním projevem před poslanci. Názory prof. Pavlíčka na onu smlouvu jsou uveřejněny v Parlamentním zpravodaji z ledna 2003. Opravdu stojí za přečtení, poněvadž jsou teoretickou obhajobou praktikovaného vztahu totalitního režimu k církvím. Ministr Dostál tehdy před hlasováním z parlamentu odešel. JUDr. Michal Lampert napsal později v Parlamentním zpravodaji, že důvodem přerušení jednání o smlouvě v parlamentu byla tehdy i „neexistence rozhodnutí Ústavního soudu ve věci zák. 3/02 Sb.“. Smlouva byla tedy s různými výmluvami a výhradami, zvláště po zásahu Ústavního soudu, odložená. Aby se o smlouvě v parlamentě mohlo dnes znovu jednat, bylo by nutné napřed napravit uvedená omezení svobody ve zmíněné novele zákona 2/2003 Sb. (Viz výše citované články.)

Co se týče druhého bolestného problému téměř 20 let po pádu komunismu, k tomu odkazuji na výše citovanou brožurku „Přehled jednání mezi státem a církvemi v letech 1990-2000“. Od začátku 90. let minulého století jsme dostali širokou svobodu pro svou činnost. Ale ekonomicky dosud zůstáváme závislí na státu podle komunistického zákona č. 218/49 Sb. V podstatě se jednalo pouze o platy kněží, které zůstávaly po celou dobu pod běžnou úrovní. Ostatní povinnosti, např. přispívat na provoz, na opravy objektů aj., zůstávaly velmi neurčité a většinou nebyly plněny. A tohle přetrvává. Tento „dobročinný“ komunistický zákon byl „náhradou“ za zabraný církevní majetek.

V posledním desetiletí bylo více pokusů dosáhnout majetkového narovnání. Během nedávného období bylo jednání mezi církvemi a vládou velmi úspěšné. Byl konsensuálně vytvořen návrh, který předpokládal naturální restituci řádům a ostatním společenstvím v církvi a finanční odškodnění katolickým diecézím za veškerý majetek, který diecéze státu nechávaly. To bylo spočteno na 83 miliard Kč. Tehdejší ministr financí při jednání navrhoval, aby vyplácení této částky bylo rozloženo na 60 let, aby v krátkém čase nebyl státní rozpočet neúměrně zatížen. Církev s tím souhlasila. Samozřejmě se muselo počítat s úrokováním a jinými momenty, které – aniž by základ vzrostl – zvýšily základní částku za 60 let na virtuálních 270 miliard Kč. Při majetkovém narovnání se zdůrazňuje, že nemůže být vráceno nebo zaplaceno všechno.

Někteří odpůrci namítají, že spočtená částka ve vládním návrhu je příliš vysoká. Proto z iniciativy hlavního odpůrce poslance Vlastimila Tlustého (tehdy ODS) byla založena parlamentní komise na přezkoumání vypočtených částek. Při přezkoumávání výše částky 83 miliard byli přizvání ekonomičtí odborníci, kteří zjišťovali, kolik celkový objem majetku církve v rukou státu od roku 1949 vynesl a kolik financí stát využívající tyto výnosy na druhé straně na církev vynaložil. A tak se zjistilo – proti všem hlasům odpůrců finančního vyrovnání – že stát zůstává ze zisku za celá ta léta dlužen ještě 160 miliard, které do církve nevrátil. Církev byla ve svém požadavku velmi skromná a takovouto částku nežádala. Bohužel nepřátelům to není dosti, stále mluví o chamtivosti církve, poslanec Bohuslav Sobotka (ČSSD) stále ještě horuje pro snížení původní částky. Je vidět, že ani racionální argumenty nejsou pro ty, kdo jsou zaslepeni nenávistí vůči církvi, přesvědčivé. K celé záležitosti se vyslovil i Svatý otec, jak jsem to vylíčil ve svém článku “Papež se vyslovil k otázce majetkového narovnání“.

A další trvalka nespravedlnosti vůči církvi je zestátnění katedrály Nejvyšším soudem v poslední době. To neudělali ani komunisti v 50. letech. U Nejvyššího soudu si vzali tuto kauzu do rukou bývalí komunističtí soudci a ideologickými argumenty z 50. let katedrálu přiřkli státu. Machinace, které se při tom odehrály, jsem vylíčil jinde. Nikomu nevadí, že to udělali bývalí komunističtí soudci, že argumentovali komunistickou frazeologií, zřejmě proto, že se jedná o církev. Emoce tu vážily více než právo a spravedlnost. Zde bych chtěl poukázat na články na mých stránkách, které celou záležitost osvětlují. Jsou to články „Pohádka o znárodnění katedrály“, „Proces, který se vleče“, „Zestátnění katedrály“ a další. Proto tuto kauzu nebudu znovu líčit. Papež se setká s kněžími v katedrále zestátněné našim „demokratickým“ režimem ... To mluví samo za sebe ...

Kardinál Miloslav Vlk