Největší událost světových dějin

Vánoční svátky jsou tady, nejkrásnější svátky v roce, nejen pro děti. Všichni jsou do jejich přípravy silně vtahováni, bez ohledu na to, jaký sváteční obsah Vánoc prožívají. Letos se v mediích hodně hovořilo o adventu, o měsíční přípravě na vánoce, i když advent lidé mnohdy chápou jen jako období horečných předvánočních nákupů ...

Vánoce, slavnost narození Ježíše Krista, nejsou nejstaršími církevními svátky. Od samého začátku slavila první církev jako nejvýznačnější událost a veliký čin Kristova života po jeho tříletém veřejném působení, uzdravování a zázracích - slavnost jeho ukřižování a zmrtvýchvstání jako vlastní smysl jeho příchodu. Zatímco narození zůstalo vlastně málo veřejnou událostí, protože se obecně ještě nevědělo, kdo je to narozené dítě. Známá se událost narození stala po napsání Lukášova evangelia, který to vše popsal. Vánoce se začaly slavit nejdříve na východě a pak i v Římě. Ale přesto zůstaly dlouho ve stínu Velikonoc. Když pak sv. František ve 13. století, dojat pokorou Božího Syna, znázornil konkrétně tu událost prvními jeslemi, dostalo slavení Vánoc nový impuls. Středověký člověk cítil velikou pokoru a ponížení Božího Syna do lidské bídy a chudoby. Pán vesmíru se rodí ve stáji, položen do jeslí, na slámu do krmítka pro dobytek.

V dnešním současném chápání víry lidé cítí, že tento Ježíš, Boží Syn nevystupuje s autoritou a mocí, je bezbranný, je nenáročný, nic vlastně na nich nežádá, a tak je jim sympatický. A všechno, čím jsme v průběhu dějin Vánoce obklopili, psaní vánočních přání, vánoční stromek s jesličkami, dárky, pohodu společenství při večeři, bohatá hostina, návštěvy příbuzných a přátel, to tvoří příjemný slavnostní sváteční rámec.

V médiích se dnes dosti mluví o obsahu a náplni vánočních svátků, ale myslím, že si neuvědomujeme dostatečně, že Kristovo narození je největší událostí světových dějin. Není to nadnesený názor. Jestliže Bůh je Stvořitelem, původcem a Pánem vesmíru, je-li Pánem času a dějin, pak je to skutečně světová událost, když tato svrchovaná transcendentní bytost k nám přichází v lidské podobě, lidským způsobem, aby se nám lidem přiblížila, aby nebe nebylo tak daleko a možnost ráje byla na dosah ruky. Jestliže tyto události byly spolehlivě staletí předem předpověděny, pak není pochyb, jsou v ruce Pána času. Jejich spolehlivým naplněním získal náš život perspektivu: jeho konec není černá jáma a rozpad v nicotu na prach a popel, ale Ježíš ve svém pozemském životě prošel smrtí a vstal z mrtvých s novým proměněným tělem, které už nepodléhá zákonům času a rozpadu. Kdo se křtem k němu připojí, vstoupí do jeho společenství, dostane podíl na jeho novém životě, který vzkříšením přinesl také nám. Je to život, který nekončí, ale trvá věčně ... To všechno znamená jeho příchod, který slavíme, jeho třiatřicetiletý viditelný pobyt na této zemi, který jeho narozením začal.

Jeho příchod tedy není jen něžná poezie. V malém bezmocném dítěti narozeném v chudé stáji, chudé matce, jako bezdomovec, většina není schopna vidět Pána času, Pána vesmíru, svrchovanou transcendentální bytost. Jako chudé bezmocné dítě získává sympatie. Samo nic nevyžaduje, nic nepřikazuje, je milé … Vztahuje roztomile ručku, spíše samo potřebuje pomoc ... To dobře pochopili tvůrci jeslí, když obklopují narozené dítě řadou figurek, z nichž každá něco přináší…To je v podstatě motiv toho, že si také lidé o vánocích navzájem posílají přání a dávají dárky, že jsou k sobě navzájem milí, dělají si radost a prokazují lásku. Z toho všeho můžeme dobře pochopit, proč se Vánoce staly nejmilejšími svátky, které i lidé naší postmoderní doby rádi slaví. Tyto svátky jim nestaví žádné hranice a požadavky, žádné omezení, naopak dávají prostor pro rozvinutí toho, co jim je milé, co se jim líbí. A vánoce nám k tomu dodávají krásný „folklorní“ pohodový sváteční rámec ...

V betlémském dítěti je skrytý všemohoucí věčný Bůh. Přichází tímto způsobem, aby nenaháněl strach svou svrchovaností a všemohoucností, ale aby přitahoval, získával sympatie, abychom pochopili, že je sice všemohoucí, ale že přichází s pokornou láskou. Když pak začne hlásat evangelium, vysvětlí a ukáže, proč přišel a jaký smysl má jeho příchod v pokoře, chudobě a lásce. Jeho evangelní poselství je zpečetěno křížem, obětí, které jsou cestou k té pokorné lásce. Také to vše musíme připočíst k jeslím, nechceme-li je doformovat a nechápat je jen jako milou episodu vstupující do naší všednosti. Musíme tu světovou událost příchodu Ježíše chápat z hlediska celého jeho života, nelze si vybrat pouze Betlém ...

Vánoce prožívá asi většina lidí v radostné a milé atmosféře. A možná, že mnoho lidí zatouží, aby v našem životě zůstalo více z té krásné vánoční atmosféry. Má-li však z Vánoc něco trvalého zůstat a nemá-li to být pouze milá vzpomínka, je nutné je spojit s celým Kristovým životem, s jeho evangeliem, kde Ježíš říká: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás ...“ On mocný, všemohoucí, zakryl svou všemohoucnost a sklonil se a přišel k nám lidem. Média někdy říkají o adventu, že „křesťané očekávají příchod, narození Ježíše Krista“. Tato událost se už dávno stala a všichni křesťané to vědí. Takže už dnes jeho narození neočekávají, ale „slaví“, že přišel, že se v minulosti narodil, přišel. My slavíme a objevujeme vždy znovu, že jeho příchod je trvalý, že je také záležitostí přítomnosti: on je v církvi i dnes přítomen, přichází konkrétně a živě ve svém slově hlásaném v církvi, i dnes k nám mluví, a přichází ve svátostech a vstupuje živě do našeho společenství. V tom smyslu zakoušíme i v přítomnosti „jeho přicházení“.

To je poselství Vánoc: pravá radost a naděje přicházejí do světa cestou Ježíše Krista. My zakoušíme jeho přicházení a poselství o této skutečnosti můžeme světu svědčit a připravovat vzájemnou láskou cestu, po které on přichází i dnes. Vnášet postoj vzájemné lásky do mezilidských vztahů – to je pravý dar Vánoc. I když máš velké postavení, jsi mocný, bohatý, „skloň se“, ohlédni se na ty, kdo jsou ubozí a potřební, a jdi k nim s otevřeným srdcem ... Tento postoj vytváří Vánoce i ze všedních dnů naše života ... A pak Kristův příchod na tuto zemi, ten minulý i ten přítomný, má pro nás smysl.