Přesun na obsah

Sv. Silvestr

31. 12. 2009

Drazí,

konec roku, poslední den v občanském roce – to je obvykle chvíle, kdy se bilancuje. I my křesťané žijeme se společností, jejím rytmem, ale nechceme opouštět naše vlastní náboženské zasazení do času ...

Pro nás nejsou jednotlivé časové úseky pouze odvíjením se dnů, měsíců a roků. Církevní nebo přesněji liturgický rok pro nás znamená, prožívání důležitých tajemství Ježíšova života, jeho narození, veřejnou činnost, utrpení, zvláště ukřižování a pak vítězné zmrtvýchvstání. Církevní rok pro nás není pouze měření rychle ubíhajícího času, ale vždy nové prožití jeho naplnění Kristovou přítomností. Svatý papež Silvestr by v civilní společnosti normálně nebyl asi vůbec známým světcem, kdyby se jeho připomínka neslavila na poslední den občanském roce, který tak nese jeho jméno.

A co vlastně společnost slaví? Proč ty rachejtle, alkohol a ostatní veselí? Radost z toho, že jsme se ve zdraví dožili konce dalšího roku našeho života? Není v tom i trochu smutku, že ten čas tak rychle utíká a že my při vší naší vědě a technice nejsme s to čas zpomalit, aby tak rychle neutíkal, aby se náš život tak rychle nekrátil? My všichni si velice dobře uvědomujeme rychlost běhu času, kterou ještě urychlujeme tím, že se do něj snažíme napěchovat stále více věcí a událostí, takže se zdá ještě kratší a ještě rychleji ubíhající.

My křesťané naštěstí slavíme v tyto poslední dny roku naopak „začátek plnosti času“, protože osm dní slavíme narození Pána, vládce času! Bůh Otec v tolika proroctvích staletí předem předpověděl příchod svého Syna na svět, tolik i drobných okolností jeho příchodu a všechno to dopodrobna jako Pán času naplnil. Ano, on je Pán času.

Čas není jen anonymní mechanismus, který nás nemilosrdně strhává s sebou ve svém rychlém běhu ke konci, k nicotě, ke hrobu ... Ježíš, který přišel v Betlémě na svět, vystoupil z „bezčasu“, z věčnosti a vstoupil do času a zastavil jeho ohrožující běh ke hrobu svým zmrtvýchvstáním a proměnil ho v cestu k branám věčnosti, kde čas končí, kde ústí do věčnosti. To dnešní slavení posledního dne v roce je pro nás při slavení Vánoc velmi vítaným temným pozadím, na němž si uvědomujeme, že Ježíšovým narozením se noc času rozzářila perspektivou betlémského světla, které je sám Ježíš. On nás přišel „vysvobodit“ z času a těm, kdo v něho uvěřili a tak se připojili k jeho vítězné cestě , dal moc zvítězit nad časem a následovat Ježíše do věčnosti.

Eucharistie, kterou slavíme, je setkávání času s věčností, konečnosti s nekonečností. Účastí na ní dostáváme závdavek věčnosti. A my se ve své časnosti spojujeme s Ježíšem, který je Pánem času, takže čas nás neohrožuje, ale v čase se nám otevírá s Ježíšem cesta do věčnosti. Proto se narodil, proto přišel na svět. V rámci slavení Vánoc nás dnešní připomínka našeho zasazení do pomíjejícnosti času naplňuje vděčností nebeskému Otci, že nám poslal svého věčného Syna, abychom byli skrze něho zachráněni, spaseni, abychom dostali věčný život. Za to chceme dnes v poslední den občanského roku nebeskému Otci, skrze Ježíše Krista, skrze eucharistii, kterou slavíme, celým srdcem děkovat ...

Kardinál Miloslav Vlk

Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka