Přesun na obsah

Vánoce, Vánoce odcházejí ...

11. 1. 2010

Prožili jsem krásné liturgické období vánočních svátků, dotýkali jsme se hlubokých skutečností Ježíšova příchodu na tento svět, mezi nás lidi. Viděli jsme, jak se začaly naplňovat Boží plány spásy od událostí v ráji, na počátku dějin lidstva, kdy bylo předpověděno, že potomek ženy rozdrtí hlavu zla, přes proroka Nátana, který Davidovi předpověděl, že jeho slavný královský potomek mu vystaví dům, vybuduje společenství, které bude trvat. Viděli jsme, jak se tyto plány, rozvíjené ostatními proroky, v Ježíši Kristu, v jeho narození naplnily. Uvědomovali jsme si, že Bůh je Pánem času, jestliže tisíce let předem předpověděl a pak také přesně naplňoval...

Velkým zjevením mimořádné Boží lásky k člověku není pouze tento fakt svrchovanosti a všemohoucnosti Boží, ale také způsob, jak Bůh své plány uskutečnil. To, že se Ježíš, potomek zchudlého Davidova královského rodu, narodil v městě Davidově, v Betlémě, to Bůh zajistil tím, že císař Augustus nařídil zrovna tehdy sčítání a Panna Maria s Josefem museli z Nazareta putovat do Betléma, aby se účastnili sčítání, a tak se naplnilo proroctví o narození Mesiáše v Betlémě. Ale způsob, jak se to stalo, zjevuje Boží lásku. Bůh ve své všemohoucnosti mohl zařídit, aby v Betlémě zůstali ještě nějací potomci zchudlého Davidova rodu, příbuzní, kteří by mohli Pannu Marii přijmout do domu. Bylo však v plánu Božím, aby se přicházející Mesiáš nemohl opírat o žádné královské „struktury“, aby ani ve vlastním městě nenašel střechu nad hlavou a musel se narodit v chlévě za městem, on královský potomek mezi dvěma chudými osobami a zvířaty. Žádné bohatství, žádné služebnictvo okolo, nic, jakoby nepovšimnut, opuštěn. Anděl tam přivede jen pár chudáků ... To vše není náhoda, ale Boží plán zjevení jeho lásky, projevené dobrovolně a záměrně tímto způsobem.

To vše bylo ještě více zdůrazněno a zvýrazněno příchodem králů, mudrců, hvězdářů z Východu. Na rozdíl od národa vyvoleného, který měl tolik proroctví, ale naplnění přesně předpovídaného příchodu Mesiáše si „nevšiml“, tito hvězdáři, pohani, četli v knize přírody, kterou jim svrchovaný Bůh otevřel, aby jim zvěstoval příchod Mesiáše. A oni hned přicházejí hledat toho svrchovaného krále, o kterém doma Herodes a Jeruzalém nic nevědí. Lidsky se hvězdáři domnívají, že by se měl pochopitelně narodit v královském paláci v hlavním městě Jeruzalémě, obklopen nádherou a mocí, ale ono nic! Kontrast! Záměr Boží.

Jeho narození kromě toho nevzbudilo žádný silnější ohlas, zapadlo a nevědělo se o něm, nikdo zvenku další pokračování jeho osudů nesledoval, jen Maria a Josef. Stal se obyčejným obyvatelem Nazareta, synem tesařovým, třicet let žil obyčejným, skrytým životem. Nebylo to „marnění“ Božího času? Všemohoucí Bůh to mohl zařídit tak, aby jeho Syn nemusel „zbytečně“ „nečinně“ čekat, až mu vyprší dle místního zvyku čas, kdy mohl mladý Žid veřejně vystupovat. Ale Ježíš vzal na sebe pokorně celý způsob života tehdejšího Žida a svým skrytým životem posvěcoval nejen nazaretskou rodinu. Velmi silně je tím vyjádřeno, že Ježíš přišel, aby byl s námi. Celých těch třicet let naplňoval ono Izaiášovo „Emanuel“, Bůh s námi. A tím je zjevená důležitá skutečnost, kterou není radno přehlížet!

U Jordánu se mění „osud“ Ježíše jako neznámé osoby a je zjeven národu. „Mezi vámi stojí ten, kterého neznáte“ a ukázal na něj: „Hle, Beránek Boží.“ Je ale důležité si všimnout, že to, co je zjeveno o Vánocích, způsob jeho příchodu, pokračuje v jeho životě. Připomněl betlémskou událost, když řekl: „Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.“ A pokračoval ve stylu života oněch třicet let: povolal apoštoly, „aby byli s ním“. On sám pak byl stále uprostřed nich, byl „s nimi“, Emanuel, Bůh s nimi. A poslední věc, kterou před svým viditelným odchodem od apoštolů řekl, bylo: „Já jsem s vámi po všechny dny až dokonce světa...“ I eucharistii ustanovil, aby byl i tímto způsobem stále s námi. Svatý Jan ve svém evangeliu a zvláště ve svých listech nesmírně působivě shrnuje tuto skutečnost Kristova života, když v nesčetných variacích přináší Ježíšova slova, jimiž Ježíš mluví o „zůstávání“ (menein). „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás.“ A zvláště v prvním listě dává návod, jak lze konkrétně a prakticky uskutečňovat toto základní jádro vánočního poselství: „Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat ... Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás ... Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha ... Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm ...“ (1 Jan 4) Tedy ne naše aktivita, ale Boží dar Ducha – lásky. A k tomu Ježíš: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich...“ (Mt 18,20) Když naplňujeme tato slova, uskutečňujeme konkrétně poselství Vánoc ve svém životě. Je to vlastně život Boží Trojice, v níž jedna osoba přebývá ve druhé, spojené Duchem svatým.

Ježíš svým životem zjevil život Nejsvětější Trojice, dal nám Ducha svatého, abychom ho mohli žít. Život podle Krista, trojiční život, je v podmínkách našeho materiálního světa přípravou na život věčný, jak o tom mluví opět Jan v poslední kapitole knihy Zjevení: „Hle příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid...“ (Zj 21). Vánoční poselství není tedy pouze krásná a sladká betlémská idyla Ježíškova narození, ale je v něm jádro Božího plánu spásy, který Ježíš celým životem uskutečňoval a my skrytě žijeme. Tento život se pak naplní ve věčnosti. Boží plány jsou absolutně koherentní.

Zjevení Boží lásky v poselství Vánoc je potvrzeno nejen celým Ježíšovým životem, ale zvláště závěrem jeho života. Ježíš miloval až do krajnosti. Platí tu plně: „do vlastního přišel, ale svoji ho nepřijali...“. Neměl na zemi místa, kde by zemřel. Byl vystrčen za město, vystrčen ze země na kříž, umírá mezi nebem a zemí. Zdá se, že ani Otec se ho neujal. On miluje dál. „Otče odpusť jim...“ Absolutní zjevení Boží lásky ...

Kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka