Přesun na obsah

Milénium smrti sv. Radima - Gaudencia

8. 10. 2006

Drazí spolubratři v biskupské, kněžské a jáhenské službě,
drazí řeholníci, milé řádové sestry, drazí bratři a sestry, vzácní hosté,
velmi rád se zúčastňuji Vašich slavností zde v Hnězdně k oslavě sv. Vojtěcha, hlavního patrona naší diecéze a celé české země.

S radostí s Vámi dnes slavím milénium smrti nevlastního bratra sv. Vojtěcha – sv. Radima – Gaudencia, prvního „arcibiskupa sv. Vojtěcha“ na hnězdenském arcibiskupském stolci.

Přináším pozdrav z katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze, od hrobů našich světců. Pražskou metropolitní katedrálu lze nazvat nejslavnějším českým národním pohřebištěm a možná nejvýznamnějším pohřebištěm tohoto druhu v Evropě. Uchovávají se tu svaté relikvie našich největších světců: lebka sv. Václava, kterou nosíme v průvodu a vystavujeme při národní pouti ve Staré Boleslavi, v místě jeho mučednické smrti. V katedrále je uložena i svatá relikvie sv. Vojtěcha, kterou nosíme v průvodu a vystavujeme při mši sv. v katedrále o slavnosti tohoto světce. Na tomto našem slavném pohřebišti našel odpočinutí i sv. Radim – Gaudencius, první arcibiskup a metropolita hnězdenský a benediktinský mnich. V katedrále je slavný stříbrný náhrobek, který uchovává ostatky sv. Jana Nepomuckého, kanovníka vyšehradského a generálního vikáře pražského. Jsou tu i ostatky dalších světců – sv. Víta a sv. Zikmunda.

Nedaleko katedrály je chrám Všech svatých, kde se uchovává lebka sv. Prokopa, benediktinského opata na Sázavě a v sousedství tohoto chrámu stojí někdejší klášter sester benediktinek s hrobem sv. Ludmily. Opravdu slavné pohřebiště!
Vedle tolika slavných světců leží v katedrále i biskupové a arcibiskupové. Ze 27 biskupů po založení pražského biskupství v r. 997 je tu pohřbeno 17 biskupů a ze 35 arcibiskupů tu odpočívá 21 arcibiskupů, mnozí slavného jména: kardinál Schwarzenberg, kardinál Schönborn, Kordač, kardinál Kašpar, kardinál Tomášek.

Když už jsem v tom chlubení, dovolte mi, abych připojil, že na tomto našem národním metropolitním pohřebišti leží svorně vedle světců a biskupů také 7 knížat a 10 českých králů, jako je Přemysl Otakar I., Karel IV., Rudolf II. atd.

Ale nejen z této naší katedrály, z tohoto slavného pohřebiště a od církve vítězné přináším pozdravy a společenství této Vaší slavnosti..., ale také od naší církve putující. Jsme daleko slabší než jste Vy, a právě i proto potřebujeme společenství s Vámi. Naši světci, ale i slavní biskupové i králové nás i dnes spojují.

Polský papež Jan Pavel II. kanonizoval tolik světců. Na začátku jsem si myslel, že je to vliv polské zbožnosti. Ale když jsem byl v roce 1994 jmenován papežským delegátem pro pouť ke sv. Zdislavě, matce v rodině, krátce po jejím svatořečení Janem Pavlem II., tehdy jsem pochopil: papeži tolik leží na srdci nová evangelizace. Ve třetím tisíciletí potřebuje evangelizace živé vzory a příklady žitého evangelia. A světci z různých oblastí života jsou takovým svědectvím. Různá kulturní období dějin mají pochopitelně odlišné výrazy žitého evangelia, ale to podstatné – zvolit si Boha jako ideál svého života a dát ho v něm na první místo, žít konkrétně  a naplno evangelium – to zůstává stejné i přes různé dějinné kulisy.

Světci prvních desetiletí našich duchovních dějin konce 9. a začátku 10. století jsou svědectvím, že křesťanství zapouštělo hluboké kořeny v duši Čechů: z vládnoucího rodu Přemyslovců kníže Bořivoj a jeho manželka Ludmila se dávají pokřtít v 80. letech 9. století od sv. Metoděje na slavném moravském Velehradě. Sv. Ludmila vychovává svého vnuka Přemyslovce Václava. Pod jejím vlivem se stává hluboce žijícím křesťanem, pak knížetem a vládcem naší země, mučedníkem, který prolil do základů našeho státu svou krev. Dva velcí přemyslovští světci na prahu našich dějin, Ludmila a Václav! Ale i druhý velký kmen – Slavníkovci, vydal velice krásné květy křesťanského života – sv. Vojtěcha a jeho nevlastního mladšího bratra Radima, který pak přijal u benediktinů v Římě na Aventinu spolu se svým bratrem Vojtěchem řeholní jméno Gaudencius. Na Vaší půdě pak dozrály tyto květy naší vlasti do své krásy a byli položeni do základů Vašeho státu i místní církve: Gaudencius, sám zajat pohanskými Prusy, byl svědkem mučednické smrti Pěti bratří. I o jejich pohřeb a kanonizaci se pak postaral. Žil takto ve společenství s mučedníky. Jejich život a smrt byla silou pro vašeho prvního arcibiskupa na hnězdenské vojtěchovské katedře. Svědectví života i krve těchto svatých mučedníků inspirovala sv. Gaudencia ke svědectví života. Základy vašeho arcibikusptví i základy státu jsou posvěceny krví našeho mučedníka i svatým životem jeho bratra, Vašeho prvního arcibiskupa. Mám radost, že tito naši světci mohli takot – vedeni Duchem Božím – posloužit církvi ve Vaší vlast... Počátky našich národů i našich místních církví mají podobné osudy. To nás naplňuje společnou radostí. V prefaci o svatých se říká: „velikost jejich života je Tvůj dar“. Nelze tady nemít duši plnou velké společné vděčnosti... A k tomu je tu dnes, nyní, posvátná chvíle...
 
8. října 2006
v den 1000. výročí smrti sv. Radima Gaudencia


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka