Slavnost převzetí úřadu arcibiskupa pražského

V sobotu 10. dubna proběhlo v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha slavnostní převzetí úřadu pražského arcibiskupa mons. Dominikem Dukou. Uvádíme pasáže z proslovů, které při této příležotsti zazněly.

Z proslovu prezidenta republiky

Vážený pane arcibiskupe,

před šestnácti lety jsem na tomto místě promlouval ke jmenování Vašeho předchůdce ve funkci primase českého, Miloslava Vlka, kardinálem. Chtěl bych využít této chvíle a panu kardinálu Vlkovi poděkovat. Měl nelehkou úlohu vést církev v době, kdy se celá naše společnost radikálně proměňovala a kdy hledala – a já věřím, že přes všechny existující problémy úspěšně nalézala – svou svobodnou a demokratickou budoucnost.

Jedním z nezapomenutelných okamžiků těchto sedmnácti let byla loňská návštěva papeže Benedikta XVI. Ukázala, kolik témat spojuje katolickou církev s námi se všemi i s celou evropskou civilizací, vyrostlou na křesťanských kořenech. Myšlenky a postoje současného papeže považuji za velmi důležité. Podobný pocit mám, vážený pane arcibiskupe, i z našich rozhovorů.

Z proslovu apoštolského nuncia mons. Dieaga Causera:

Nejmilejší kněží a řeholníci,

drazí věřící,

dnes je v této svatovítské katedrále přítomen velký zástup a společně prožíváme velké dojetí; je to výraz naší lásky a důvěry: církev v Čechách pokračuje ve svém růstu a formaci.

Jeho Eminence, pan kardinál Miloslav Vlk, před malou chvílí předal biskupský stolec a řízení Arcidiecéze pražské; jeho Excelence, Mons. Dominik Duka je před okamžikem převzal, aby pokračoval v započaté cestě.

Putování církve se nikdy nepřeruší, protože její Pán a Učitel, Ježíš z Nazareta, je v ní neustále přítomen svým milosrdenstvím a mocí; nicméně česká církev zakusila období zkoušky a temnoty, jejímž cílem bylo znevěrohodnit ji a odstranit; byla vykreslena jako nepřítel člověka, vědy, pokroku a štěstí.

Při vědomí tohoto obrazu chci vyjádřit Jeho Eminenci, panu kardinálu Vlkovi vděčnost a obdiv Svatého stolce – a tedy celé všeobecné církve – a také vaše láskyplné uznání za to, že během uplynulých 19 let vedl a upevňoval ve víře, že navracel životaschopnost a platnost církvi v Praze. Tím, že byl v březnu roku 1991 povýšen na arcibiskupa hlavního města a v listopadu roku 1994 jmenován kardinálem, stal se během uplynulých dvou desetiletí mužem církve s velkým vlivem.

Vynikal vždy vírou v Krista, věrností vůči církvi a nadšením i opravdovostí svého jednání. Byla to obtížná cesta, ale ta nemůže zakrýt radost ze zdolaného úseku. Je to součást tradice církve v Čechách: pražské kostely jsou radostné, plné jásajících andělů a velkých vítězných světců, a to i po obtížích spojených s vyznáním víry nebo po útrapách mučení.

Na Zelený čtvrtek jsem Vám, Eminence, připomínal, že sám čas se stará o to, aby se synové stávali otci a z otců dědové. Otec má v rodině autoritu, dědeček projevuje pochopení a něžnost. Chceme oplácet Vaši něžnost nabídkou naší lásky: dobrořečíme Pánu, že nám daroval Vaši přítomnost a Vaše schopnosti a prosíme ho, aby Vás provázel dobrým zdravím a dával Vám pociťovat svoji milost a přítomnost Ducha svatého. Charisma dědečka je užitečné k tomu, aby všem dával dobré rady, je ale dokonalé pro prohlubování a rozšiřování lásky v rámci církevního hnutí fokoláre, které je Vaší radostí i hrdostí.

Osobně Vám děkuji za pomoc, za důvěru, za otcovskou upřímnost a za mnohá další dobra, kterými jste mne obohatil."

Proslov děkana Metropoitní kapituly u sv. Víta v Praze P. Michaela Slavíka:

Vaše Excelence,

nejdůstojnější otče arcibiskupe,

je mi ctí i milou povinností Vás jménem staroslavné Metropolitní kapituly u sv. Víta, jménem kněží a jáhnů Arcidiecéze pražské i jménem arcibiskupské kurie přivítat na pražském biskupském stolci. Přicházíte z diecéze, kde se nachází rodiště druhého pražského biskupa Vojtěcha, prvního Čecha vskutku evropského významu. Ten svůj zápas o čistotu srdce, ryzost postojů a věrnost Kristu zpečetil prolitím své krve. Svým mučednictvím tak svatý Vojtěch pražský biskupský stolec nejen ozdobil, ale zároveň jakoby zasvětil tomuto zápasu o duši člověka. A mnozí Vaši předchůdci, v rozličných situacích, někdy zmatcích a nejistotách té které doby, jej v tom věrně následovali, mnozí opět za cenu osobních obětí . Abychom v této souvislosti neuváděli do rozpaků Vašeho bezprostředního předchůdce kardinála Miloslava Vlka, jemuž v tuto chvíli náleží poděkování, zmíním z osobností nedávné historie  alespoň kardinály Tomáška a Berana, z dávnějších arcibiskupa Jenštejna, anebo biskupa Ondřeje žijícího ve 13. století.

Tušíme, ba všichni víme, že se v tuto chvíli k Vaší osobě upínají četná očekávání: co všechno byste měl dělat, co všechno zařídit, jak a co vyřešit. Když k tomu vezmeme v úvahu vysoké nároky na biskupy, jak vyplývají z koncilních dokumentů, z norem kanonického práva a dalších textů, hovořících o službě biskupů v církvi, mohla by se Vám tato očekávání zdát anebo i stát až neúnosným a ochromujícím břemenem. Díky Bohu, víme však, že nad tím vším stojí osvobozující moc evangelia. Proto nakonec to, oč Vás smíme a chceme především prosit a žádat, a co od Vás chceme  teď i v budoucnu očekávat, je,  abyste nám byl svědkem Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného. Prosíme tedy, abyste nám, s celou rozhodností hlásal, že není  jiného jména, zjeveného lidem, v němž bychom mohli dojít spásy, než jména Ježíšova. 

Náročný proces výběru nového arcibiskupa jsme v arcidiecézi provázeli vytrvalou modlitbou. Vaše ustanovení  proto přijímáme ve víře - jako Pánovu odpověď. Váš život a Vaše služba, které se dnes ujímáte, znamenají tedy pro nás Boží dar, který s vděčností a radostí přijímáme. Jsme si však nadále vědomi povinnosti provázet Vás modlitbou, abyste svou službu konal v moci Ducha, jsme si rovněž vědomi i závazku - u nás kněží stvrzeného i poutem svátosti svěcení - s Vámi ochotně spolupracovat na šíření Božího království, a to  podle míry Božích darů, jichž se jednomu každému z nás od Pána dostalo.

Otče Dominiku, buďte zde srdečně vítán.

 (fotografie: Petr Janžura)