Přesun na obsah

Olivová hora

7. 5. 2010

V Jeruzalémě, a ve Svaté zemi vůbec, přibývá v tyto dny stále více poutníků. Město je plné autobusů a dalších dopravních prostředků. Lze tu potkat přátele z různých zemí. Na Olivové hoře jsem se setkal s farníky z jedné curyšské farnosti, v čele s jejich farářem, mým známým. Byli mezi nimi lidé z různých koutů světa: z Německa, z Francie, dokonce i z Prahy. O pár kroků dále vidím zase skupinu ze Slovenska, z Bratislavy. To bylo fotografování! Připojil jsem se pak ke švýcarské skupině, se kterou jsem se setkal předtím. Německy nebo italsky mluvící skupiny potkáváte na každém kroku.

Když jsem vystoupal přes Cedronské údolí po svahu směrem k Siónu, zastavil jsem se ve známém chrámu In galicantu. Tam Petr po svém zapření Krista „hořce plakal“. Vstoupil jsem do prostoru chrámu a – jaké překvapení: poutníci z Litomyšle se svým duchovním. Nevím, kdo z nás byl překvapen více: poutníci krátce předtím totiž mluvili o mém putování po Svaté zemi a najednou – setkání jako zjevení!

Do Jeruzaléma přijela i malá skupinka poutníků z Prahy s P. dr. Skoblíkem. Také s nimi jsem trochu putoval po svatých místech. Na svých poutích tu v Jeruzalémě jinak nejsem sám, jsou tu přátelé z početné komunity Hnutí fokoláre.

Vraťme se ale na Olivovou horu. Zvedá se ve východní části Jeruzaléma a je nejvyšším místem v řetězci kopců. Vytvářejí jakýsi val, oddělující svaté město od judské pouště. Poušť leží na západ od města. Když vystoupíte až na vrchol, můžete za Betánií a Betfage jasně vidět začínající poušť. V Samařsku je krajina také kopcovitá, převážně pustá, ale přece jen sem tam rostou olivovníky nebo jiné stromy; Judská poušť je naproti tomu naprosto pustá.

V biblické době býval Jeruzalém, v  době židovských Velikonoc, zaplaven poutníky. Ti se převážně uchylovali na Olivovou horu, aby pod olivovníky přenocovali.

Olivová hora byla také Ježíšovým oblíbeným místem. Utíkal se sem k modlitbě, k rozhovoru s Otcem. Strávil tu třeba i celou noc v modlitbě… Přicházel sám nebo s apoštoly: „Potom se podle svého zvyku odebral na Olivovou horu a učedníci ho následovali“ (Lk 22,39). Na svazích těchto krásných míst lze všude chodit v Ježíšových stopách, nořit se do událostí jeho života, dotýkat se jich. Evangelia tu opravdu ožívají, mají konkrétní a plastickou podobu.

Zvláště po ránu je odsud nádherný pohled na Jeruzalém: Skalním chrám, mešity, Staré město... V době Kristově se bylo vidět i nádherný třetí chrám, postavený králem Herodem.

Z těchto míst Olivové hory se Ježíš, se zalíbením syna svého národa, jistě mnohokrát díval na svaté město. Jednou před odpočinkem na hoře jeden z jeho učedníků u chrámu s pýchou poukázal na chrámovou stavbu: „Mistře, podívej se, jaké jsou to kameny a jaké stavby…“ (Mk 13,1). Když pak seděli na Olivové hoře, na místě s krásným výhledem, viděl Ježíš svým duchovním zrakem budoucí osudy tohoto města, po staletí až do dnešních dnů: zaplakal nad Jeruzalémem (srov. například Lk 19,42).

V těchto místech krásného výhledu dnes stojí novodobý chrám „Dominus flevit“ z poloviny minulého století. Je na místě původní svatyně ze 7. století. Podlahová mozaika mluví o klášteře z 5.století. Dnes je tu františkánský klášter.

Bývá to tu často: mnohé novodobé architektonické památky na místech původních prastarých staveb. Větší i menší stavby dosvědčují události, které se tu staly, historii, která se tu odvíjela.

Při Ježíšově odsouzení před Pilátem židé volali: “Krev jeho na nás a na naše syny…“ (Mt 27,25). V roce 70 po Kristu Římané zbořili Herodův chrám a poničili Jeruzalém. Po Bar Kochbově vzpouře v r. 132 bylo město proměněno v římskou kolonii. Římané se tam chovali jako doma. Židé přešli do rozptýlení…Pak nastala epocha byzantská. V roce 638 ovládli Jeruzalém muslimové. Postavili na chrámové hoře (hora Moria) dvě mešity: Omarovu s pozlacenou kopulí a mešitu Al-Aqsa. Skončila tím možnost obnovení chrámu na místě, kde stály v dějinách tři slavné židovské chrámy. Zbyla z nich dnes jedině rozsáhlá západní zeď posledního chrámu, „Zeď nářků“. Chalif Hakim pak po roce 1000 zničil většinu zbývajících křesťanských památek.

Koncem 11. století začíná období křižáckého dobývání a obnovování svatých míst, například Božího hrobu. Toto období trvalo do konce 13. století. Začátkem 16. století padá Jeruzalém do rukou tureckých otomanů. Jejich Suliman Nádherný obehnal tehdejší město hradbami s osmi branami, které slouží dodnes. Při stavbě nebylo do vnitřního starého města nedopatřením zahrnuto sídlo Davidovo, Sión.

Od 19. století držely nad Jeruzalémem a nad svatými místy protektorát mocnosti Francie, Rusko, Německo a Anglie až do zřízení státu Izrael v r. 1948. Z doby křižácké a z  moderní doby jsou viditelné stopy německé přítomnosti; císařové tu zakládali kostely, například velký protestanský chrám Spasitele s vysokou věží, blízko chrámu Božího hrobu, na místech starší svatyně. Jsou tu stopy ruské - pravoslavný chrám sv. Máří Magdaleny s typickými ruskými cibulovitými pozlacenými kopulemi v dolní části Olivové hory, nápadně viditelné odevšad, chrám postavený Alexandrem III. na památku jeho matky, chrám Nanebevstoupení Páně s vysokou věží, nejvyšší dominanta Olivové hory, dále chrám Alexandra Něvského blízko Božího hrobu - opět na místě prastarých chrámů. Na jižním okraji rezidenční čtvrti hebrejské části Starého města se nachází velké množství vykopávek. Místní muzeum dokumentuje pestrou minulost Jeruzaléma…

Přejdeme-li údolí Cedron s kdysi stejnojmenným potokem (údolí se také nazývá Josafatovo), vidímeOlivovou horu s Getsemanskou zahradou na úpatí. Toto místo si mnozí nejvíce spojují s posledními chvílemi Ježíšova pozemského života; s krvavým potem, s jeho modlitbou a zápasem před Jidášovou zradou, před zatčením a soudem. Dnes tu na starých základech stojí novodobý Chrám národů, uchovávající zbytky velké skály před oltářem. U ní se podle tradice odehrával Ježíšův smrtelný zápas. Poutníci tu poklekají, dotýkají se rukou skály a místa líbají…V zahradě vedle chrámu, je možné vidět řadu tisíciletých olivovníků; pravděpodobně mohly být svědky těchto událostí. Údajně pod nimi usnuli apoštolé. U scvrklých letitých kmenů oliv si všimneme, že z nich vyrůstají mladé výhonky, větve, které nesou život olivovníku dále. Strom se tak stále obnovuje. Toto místo spravují františkáni.

Vytahuji Písmo z tašky a čtu o těchto událostech z Matoušova evangelia, z 26. kapitoly, verše 30 až 56: „Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu…“ Poklekám v chrámu a nořím se do atmosféry dávných událostí. Tady to bylo…

Vycházím ven a dívám se pak od Getsemanské zahrady vzhůru na protější svah. Vlevo od zdi chrámové hory je vidět chrám In gallicantu, kolem něho vede staré schodiště, které spojovalo město s Cedronským údolím a Olivovou horou. Po něm sestupoval Ježíš ze Siónské hory, z večeřadla, a modlil se Velekněžskou modlitbu (Jan, 17. kapitola). Mezi těmito olivami zřejmě spali apoštolé v nepochopení oné chvíle. Z druhé strany, od dnešní Lví brány, od pevnosti Antonia, kde pobýval Pilát, scházel s chrámovou stráží Jidáš, aby Ježíše zradil.

Když Ježíš potřetí vzbudil spící apoštoly, vyšel s nimi na okraj zahrady k ostatním apoštolům. Setkává se s Jidášem: ten ho políbí a vydává do rukou chrámové stráže. Stěny Chrámu národů zobrazují tuto událost. Apoštolé se rozprchli. Spoutaný Ježíš je veden asi stejnou cestou, kterou přišel. Na svahu u horního konce schodů, v chrámu In gallicantu, je hluboké podzemní vězení, kde byl Ježíš údajně držen přes noc, než byl odveden k veleknězi. V podzemním vězení jsme se shromáždili s litomyšlskými poutníky a v hlubokém tichu se modlili davidovský žalm 88 - úpění spravedlivého. Snažili jsme se spojit s tím, co tu Ježíš v onu noc prožíval.

 Další události jsem zatím skupinu opustil a vrátil se na Olivovou horu. Výše na svahu stojí chrám „Pater noster“. Na jeho stěnách je modlitba Otčenáš v nejrůznějších jazycích, také česky. Tradice říká, že na tomto místě učil Ježíš apoštoly modlitbu Otčenáš. Stojíme na tomto posvátném místě s pražskou skupinou, před tabulí s českým texem, a pomalu vyslovujeme modlitbu. Zůstáváme v tichu s vděčností v srdci, že nám Ježíš skrze své apoštoly dal modlitbu, která zůstává na rtech a v srdci každého křesťana. Opravdu univerzální modlitba… Je tu znázorněná v asi 150 jazycích a dialektech.

Na druhé straně silnice, proti svahu, je místo, odkud byl podle tradice Ježíš čtyřicátého dne po svém zmrtvýchvstání vzat od apoštolů: místo nanebevstoupení. Mají ho v rukou muslimové. Je tu jen nevelká mešita uprostřed malého prostoru ohrazeného vysokou zdí, která zbyla z někdejšího chrámu, postaveného koncem 4. století křesťanskou šlechtičnou Poemenií. Toto místo, ale i mnohá jiná, zvláště zde na Olivové hoře, jak jsem se už zmínil, nesou svědectví dlouhé a pohnuté historie Svaté země. Každé období zanechalo své stopy v podobě staveb, připomínajících události Ježíšova života – vtělovaná tradice toho kterého období. I když řada jich pochází z nejnovější doby, mají základy a hluboké kořeny v minulých dobách.

Je velmi oslovující tu jen procházet; vnímat intenzivně minulost, která nezapadla, je stále živě přítomná zde, ale i všude, kde žijí křesťané.

kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka