Život v Izraeli

Když se poutník trochu zdrží ve Svaté zemi, všímá si nejen památek, ale i života civilního i církevního. Ostatně už i v oblasti památek si všimne, že místa, která se váží k tradici židovské, ale zvláště pak ke Kristu, nejsou vždy v rukou těch, kterých se týkají. Tato skutečnost vypovídá o nelehké situaci civilního společenského života. Složitost situace není jen plodem dlouhé a komplikované dvoutisícileté historie, ale především výsledkem vývoje v posledním století.

Jednoduchá nebyla ani dvoutisíciletá historie židovského národa před Kristem. Po slavné éře krále Davida a Šalomouna došlo k rozdělení země na dvě království: Judské a Izraelské. Následuje asyrské zajetí v 7. století, v 6. století pak zdrcující zajetí babylonské a zničení slavného Šalomounova chrámu.

Židé si náboženství udrželi, ale ze zajetí vyšli s jazykem aramejským. Dějiny pokračují stavbou nového chrámu, obnovením života. Pak podrobení za Alexandra Velikého makedonského, poté podrobení Seleukovcům. Ve 2. století se Židům podařilo se osvobodit, v roce 63 před Kristem však dobyli Jeruzalém Římané. Židé stále usilovali o osvobození od jejich nadvlády. Mesiáše, předpovězeného proroky, chápali tehdy Židé jako osvobození od římské okupace. Ježíš však, na rozdíl od židovského světského mesianismu, hlásal duchovní osvobození od zla a hříchu, hlásal Boží království. A právě v tom spočíval důvod tvrdého střetu Židů s Ježíšem. Střet vedl k Ježíšovu ukřižování.

Přetrvávající neklid nakonec vyřešili Římané v roce 70 vyvrácením Jeruzaléma a zbořením Herodova chrámu. Ten vznikl přestavbou a rozšířením druhého chrámu ze 6. století. Křesťané chápali tento „osud“ jako Boží trest, který na sebe svolali židé, když při odsouzení Ježíše před Pilátem volali: „Krev jeho na nás a na naše syny!“ Židé se ale se svým osudem ještě nesmířili, znovu a znovu organizovali různá povstání, až přišla porážka definitivní při krvavém potlačení Bar Kochbova povstání v roce 132. Římané přestavěli Jeruzalém a dali mu název Aelia Capitolina. Židé byli z Jeruzaléma i z Palestiny vyhnáni, čímž začal definitivní exodus Židů do diaspory. Formálně skončil vlastně až 12. května 1948, kdy Ben Gurion vyhlásil založení židovského státu krátce před tím, než skončil britský mandát správy Palestiny, trvající od roku 1920 - od Versailleské smlouvy. 

Židovská velerada, a vedení národa vůbec, odešlo do Galileje, zvláště do Tiberiady, největšího centra u galilejského moře. Pracovali tu mimo jiné i na tom, aby se židovská náboženská tradice neztratila. Psali jeruzalémský talmud, tradiční komentář k bibli (vedle babylonského), a hlavně masoru, vokalizaci biblického textu, která byla vlastně nejdůležitějším výrazem židovské tradice.

Římské období okupace Palestiny postupně během prvních křesťanských staletí přecházelo v období byzantské podle toho, jak římská vláda slábla. Vyznačovalo se tím, že křesťanské památky byly obnovovány a udržovány. Nejslavnějším činem bylo nalezení Kristova kříže matkou císaře Konstantina Velikého, svatou Helenou, a postavení chrámu nad Kalvárií a Ježíšovým hrobem.

Katastrofa nastala počátkem 7. století válkou s Peršany a hlavně dobytím Jeruzaléma formujícím se novým náboženstvím - islámem. Jeruzalém se stal důležitým náboženským střediskem islámu, protože podle legendy se Mohamed vznesl do nebe z chrámové hory, kde původně stály slavné židovské chrámy a kam podle tradice Abrahám přišel obětovat svého syna Izáka (hora Moria). Muslimové tu postavili své dvě slavné mešity Omarovu Al Aqsa a Skalní chrám s nádherným interiérem a kopulí, třetí nejposvátnější místo islámu. Místo původních židovských chrámů tak bylo zcela zablokováno a židé nemohou svůj chrám na tomto pro ně posvátném a tradičním místě obnovit. Z posledního židovského chrámu zůstala jen západní zeď nazývaná Zeď nářků.

Pro křesťany začalo velmi tvrdé období pronásledování, ničení památek. Vše vyvrcholilo stržením chrámu Božího hrobu. Tato situace ale vyvolala křižácké války a ovládnutí Jeruzaléma křižáky. Jejich „latinské království“ však skončilo poslední křižáckou válkou koncem 13. století. Zůstali tu jediní františkáni jako tradiční ochránci Svaté země. Teprve v první polovině 19. století, kdy vliv osmanské říše, do té doby ovládající Palestinu, zeslábl, se začaly evropské státy, Britanie, Francie a Rusko, více etablovat v Palestině a ochraňovat svatá místa. Po první světové válce dostali Palestinu jako svůj mandát Angličané. Až do založení izraelského státu připravovaly mocnosti řadu plánů a návrhů na rozdělení země. Plány však nebyly nebo nemohly být realizovány. V roce 1948 nakonec Ben Gurion vyhlásil Izraelský stát s hlavním městem Jeruzalémem. Mocnosti žádaly pro Jeruzalém status mezinárodní správy, to však nepřijímali Palestinci. Z hlediska mezinárodněprávního zůstávají tedy mnohé otázky nedořešené až dosud. Vyslanectví různých států sídlí ve městě Tel Aviv, které je pro mezinárodní forum hlavním městem Izraele. Mít svůj stát znamenalo pro Židy naplnění téměř dvoutisícileté touhy: návrat na Sión. Návrat Židů nezačal až v roce 1948, i když hlavní proud zesílil, ale Židé se vraceli postupně, minimálně během posledních dvou set let. Palestinu chápou Židé jako zemi, kterou dostal Abrahám v dědictví od Hospodina. Z tohoto titulu si ji nárokují. Neobešlo se to bez válek, po kterých pak Izraelci měli v rukou 80 procent země.

Palestincům zůstalo provisorium: ani stát, ani hlavní město, jen „správa území“, které obývají. Sídlo je v Ramallahu na sever od Jeruzaléma. Po celou polovinu minulého století, obzvlášť, panuje pochopitelně napětí mezi arabským obyvatelstvem, které se zde postupně usídlilo od dob muslimského ovládnutí Palestiny v 7. století a židovskou vládou nad Izraelem. Napětí, stále značně silné, se projevuje různými menšími či většími střety. Největším byla šestidenní válka, ve které Izrael odebral Egyptu pásmo Gazy, Sýrii Golanské výšiny a Jordánsku Západní břeh. Palestinci obývají většinu Samařska, Západní břeh a Golany. Na výjezdech z těchto území jsou všude kontrolní stanoviště izraelských vojáků, kteří kontrolují pohyb mezi palestinským a izraelským území.

Když jsme jeli kolem Jordánu na sever, na hranicích Galileje jsme měli tak důkladnou kontrolu, jaká nebývá ani na normálních hranicích. Museli jsme vysednout z auta, procházet rámem, elektronická kontrola zavazadel, prohlídka auta atd. Betlém, který je asi 8 kilometrů od Jeruzaléma, je zcela v rukou Palestinců. Když jsem tam několikrát jel, na hranicích Betléma byla kontrola na místě, kde je asi deset metrů vysoká zeď. Při příjezdu do Jeruzaléma ze severu jsou po obou stranách silnice ohrady z ostnatého drátu, jak je známe z komunismu, dále pak vysoká betonová zeď.

Pro cizince je pohyb mezi těmito pásmy ještě většinou snesitelný, pro Palestince je ale často nepřekonatelným utrpením. Potřebují různá povolení, která mnohdy ani nedostanou. Když jsme jednou jeli do „palestinské“ Betánie ke hrobu Lazarovu (Betánie je přes vrchol Olivové hory vzdálená 2-3 kilometry. Ježíš tam chodívával pěšky přímo, ale dnes je oddělena více méně nepropustnou hradbou), museli jsme objet celou Olivovou horu a dostat se do Betánie ze severu, od palestinského Samařska. I některá předměstí a části nového Jeruzaléma jsou odděleny hradbami.

Tolik jen pár postřehů pro zpestření putování po Svaté zemi. Utrpení mnoha lidí je silnou a trvalou výzvou k modlitbě za mír „pod olivami“. Když se poutník dívá od chrámu „In gallicantu“ na část uchovaných schodů, po kterých Ježíš scházel z večeřadla do údolí Cedron a do Getsemanské zahrady a pronášel modlitbu za to, „aby všichni jedno byli“, nevyhne se hluboké bolesti, která prostoupí srdce při pomyšlení na současnou situaci ve Svaté zemi.

Někdo se může zeptat, jak se rozdělení projevuje ve Starém městě. Staré historické jádro města je obehnáno mohutnými starými městskými hradbami ze 16. století s osmi branami. Je rozděleno na čtyři části: východní, nejrozsáhlejší, je muslimská čtvrť, dále západní křesťanská a arménská čtvrť. Na jih od muslimské části leží čtvrť židovská. Tyto čtvrti nejsou od sebe ničím odděleny, obyvatelé mohou procházet z jedné čtvrti do druhé, vcházet a vycházet branami. Muslimové zde například nemají izraelské občanství, ale jakýsi „občanský průkaz“ - doklad, že bydlí v Jeruzalémě. Z jejich dokumentů je zřejmé, jestli jsou židé či muslimové. Dělení obyvatelstva v Izraeli je velmi složité, jsou tu nejen Židé a Palestinci. Vedle národností - Židé a Arabové - je tu ještě dělení náboženské: tedy židé (sami o sobě uvnitř rozdělení na řadu frakcí, především na pravověrné a liberální), dále muslimové. Pak je tu také velká skupina křesťanů. To je vlastně jen malý náznak složitosti občanské a politické situace.

Jaká je obecně náboženská situace v Izraeli? Lze říci, že velká světová náboženství východní (buddhismus, hinduismus, šintoismus a další) jsou zde přítomná zcela zanedbatelně. V podstatě je možné mluvit jen o třech velkých monoteistických náboženství: židovství, křesťanství a islámu. Židé tu mají pochopitelně nejhlubší kořeny, i když s pohnutou historií, následují křesťané od Ježíše Krista a pak islám. Mluví se o 17 církvích v Izraeli. Jen o chrám Božího hrobu se dělí 6 různých církví či ritů. Katolická církev je v Izraeli nejpočetnější.

Pro tuto chvíli bych se rád zmínil o tom, jak silně tu jsou přítomni křesťané, i když nemají na růžích ustláno a mnohé síly je chtějí vytlačovat. Pravoslavní, východní křesťané se svými různými rity a věroučnými odlišnostmi, byli do roku 1054, do prvního rozdělení křesťanstva na západní a východní, jednou církví se západními křesťany. Od 16. století přibyli křesťané z reformace. Od 18. století, kdy se evropské mocnosti ve Svaté zemi více angažovaly, evropští vládcové, zvláště císařové, tu zanechávali své stopy jak pro své příbuzné, tak pro svá náboženství (kostely, špitály, hospice).

Podívejme se ale na přítomnost katolické církve ve Svaté zemi. Asi každý by byl stejně jako já překvapen, když jsem dostal do ruky 290 stránkový „Directory of the Catholic Church“. Je to jakýsi úřední katalog katolické církve ve Svaté zemi z roku 2008. Podle tohoto katalogu tu má v současné době katolická církev „apoštolskou delegaturu“ v Jeruzalémě a Palestině. Sídlí na Olivové hoře v domě, který kdysi patřil katolické církvi v Československu. Pokrývá diplomatické vztahy s Izraelem a územím Palestiny. Kromě toho existují nunciatury pro Izrael, pro Kypr a nunciatura v Jordánsku. Po stránce církevní tu existuje „Shromáždění katolických ordinariátů ve Svaté zemi“, sdružující různé katolické rity. V katalogu se popisují podrobně poměry v jednotlivých patriarchátech a ritech, v latinském patriarchátu, v řecko-melchitském, maronitském, arménském, syrsko-katolickém a chaldejsko-katolickém. Dále je tu „Konference latinských biskupů v arabských krajinách“. V Izraeli, Palestině, Kypru a Jordánsku je celkem 169 farností všech ritů, 16 farností různých národních komunit. Dále tu žije 32 mužských řádů a kongregací v 91 domech s 536 členy, 67 ženských ve 218 domech s 1.077 řeholnicemi a 12 ostatních institutů zasvěceného života ve 22 domech se 147 členy. Je zde 117 katolických škol, seminářů a jiných výchovných institucí, 15 specializovaných škol a center, 19 středisek lékařských a sociálních služeb a 11 charitativních organizací. Dále je tu 40 svatyní různých ritů a řádů, 44 služeb poutníkům a 13 ostatních katolických institucí a organizací. Je jistě trochu patrné, že převažuje institucionální přítomnost nad personální. Většina lidí si asi běžně nepředstaví, jak silná je přítomnost katolické církve a ostatních křesťanů v této oblasti. Vzhledem k našim kořenům a všem vrcholným křesťanským památkám na těchto svatých místech je to ale jistě zcela pochopitelné.

Tolik pro lepší představu o posvátných místech. Sám jsem tu navštívil zdejší apoštolskou delegaturu, rakouský hospic, kde jsem dvakrát celebroval. V tamní kapli jsou vyobrazeni naši světci - sv. Václav, Cyril a Metoděj. Jsou znamením společné minulosti v Rakousku-Uhersku. Slušelo se navštívit také latinského patriarchu Fuada, když jeho jméno uvádíme denně v kánonu. Navštívil jsem také všechny čtyři domy zasvěcených fokolarínů v Jeruzalémě i v Haifě. Setkal jsem se s bohatou katolickou a křesťanskou přítomností v těchto oblastech. Nelze to vše ani popsat. Takže alespoň trochu – pro radost.

kardinál Miloslav Vlk