Přesun na obsah

Další putování Galileou

1. 6. 2010

Vracíme se z Haify od moře širokým kvetoucím Jezreelským údolím. Míříme mírně k jihu, abychom pak na konci, poblíž známého města Meghidda, zabočili trochu na sever směrem k Nazaretu. Při rozšiřování jedné stavby byly u tohoto místa v nedávné době objeveny velké vykopávky. Ostatně, v Izraeli je to téměř běžné: když se někde „kopne“, otevírá se hned cesta k tisícileté historii. I hmotnou kulturou tak bývájí doloženy události, o kterých čteme v bibli.

Megido, hebrejsky „Har Megedon“, hora Megido, je místo, o němž se píše v knize Zjevení. Zde se má svést konečný vítězný boj dobra se zlem (srov. Zj 16.16). V dávném starověku bylo toto místo osídlené a střežilo hlavní dopravní tepnu mezi východem a Středozemním mořem. Odehrála se tu řada bitev.

Rozsáhlé vykopávky odkryly dvacet osad, které byly postupně stavěny jedna na druhé. Vyšel tak na světlo bohatý život velkého města, které mělo zřejmě, například i za krále Šalomouna, strategickou důležitost.

V počátcích našeho křesťanského tisíciletí se tu rozprostírala osada Kfar Othnay, římský název Maximianopolis, s římskou posádkou, které v polovině 3. stol. velel setník Gaianus (Porphyrius). Byl to křesťan. V jeho domě, který vykopávky odhalily, se našlo jeho jméno umístěné na krásné mozaice s nápisem „Jesus Christus, Deus“ s rokem 230. Je to nejstarší mimobiblický „světský“ doklad o víře v božství Ježíše Krista.

Od těchto míst se silnice obrací na sever, k Nazaretu. Ještě severněji leží malé městečko Kana, zhruba na úrovni Genezaretského jezera. Po pravé straně se nejprve rýsuje hora Tábor. Na jejím svahu leží malé místo Afula a v její blízkosti malá muslimská vesnička Naim. U bran této vesničky potkává Ježíše pohřební průvod. Právě vynášejí na márách jediného syna matky – vdovy. Ježíš ho vzkřísil a navrátil matce živého…

A už vstupujeme do Ježíšova rodného města, které je dnes dosti velké. Čítá přibližně 90 tisíc obyvatel. I v době Kristově bývalo největším městem Galileje. Jeho staré město obývají převážně křesťanští a muslimští Palestinci. Za doby křižácké zde bylo důležité křesťanské centrum. Následně pak drželi město dlouho muslimové (jak je to obvyklé v historii mnoha palestinských míst). Přítomnost františkánů zachovala křesťanský ráz tohoto místa.

Při příjezdu jsme viděli všude na ukazatelích dva nápisy: Nazaret a Nazaret Ilit. (nápisy jsou nejen hebrejské a arabské, ale i anglické). Dostalo se nám vysvětlení, že koncem 50. let min. století, když se Izraelci snažili osídlit Galileu, založili na severní straně Nazaretu židovský „Nazaret Ilit“. Města se rozkládají v pěkné pahorkovité krajině.

Dominantou Starého města je obrovská bazilika Zvěstování. Byla postavena v roce 1969 na základech starého chrámu v místech, kde původně stával dům Panny Marie. Potvrzuje to i stará tradice.

Takováto místa (například i Petrův dům v Kafarnau) byla hned od počátku upravena určitým způsobem na prostory pro společné slavení první komunity věřících. Byly zde vykopány zbytky starého chrámu synagogálního typu. Židokřesťanská komunita ještě neměla pro stavbu svých chrámů rozvinutý vlastní styl.

Tady Ježíš přebýval s Pannou Marií a svatým Josefem. V Nazaretě je ještě chrám sv. Josefa, postavený na místě, kde podle tradice měl Josef svůj dům s dílnou. I tady Ježíš pobýval jako dítě, jako dospívající a nakonec dospělý člověk.

Vstupujeme do baziliky: její průčelí má podobu stanu, Hle – Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lidem, a on – Bůh s nimi – bude jejich Bohem.“ (srov. Zj 21,3)., odpovídající „tajemství“ uvnitř. Uvnitř je velký horní prostorný chrám se šesti oltáři, uprostřed má rozsáhlý průzor do spodní části, do dolního chrámu.

V čele dolního chrámu se nalézá jeskyně zvěstování. Podle tradice tam stával dům Panny Marie, v němž se událo zvěstování. Je tu malý oltář, na kterém se ale necelebruje. Pod oltářovou deskou je nápis: „Verbum caro factum est“, „Slovo se stalo tělem“. Tady to bylo! Poklekáme v hluboké úctě. Někdo potichu dodává “a přebývalo mezi námi…“ Zůstáváme ponořeni v rozjímání. Po chvilce meditujeme nahlas. Ve svém rozhovoru o tomto textu Písma jsme došli k tomu, že citovaná věta se někdy nepřekládá dobře. Slova „a přebývalo mezi námi“ může někdo vztahovat na Ježíšovo „přebývání“ zde v Nazaretě a vůbec v Galileji, Palestině… Z Olivové hory pak vystoupil na nebesa a ukončil „přebývání mezi námi“. Přesný překlad oné latinské věty však znamená: „a ubytovalo se mezi námi“, „zůstalo bydlet mezi námi“. Toto posvátné místo nám poskytlo prostor pro širší meditaci o Ježíšově časově a prostorově neomezeném přebývání mezi námi: On řekl: „Ještě krátký čas budu s vámi, pak odejdu k tomu, který mě poslal“ (Jan 7,33), „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,20), „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20). Začali jsme si uvědomovat, co úžasného tu začalo. Když jsme zahajovali slavení eucharistie u oltáře, který byl kousek před jeskyní jako oltář onoho velkého liturgického prostoru, docházelo nám, že i na naše slavení mše, na čtení slova Božího, na eucharistii se vztahuje ono „začalo bydlet uprostřed nás...“. Prožívali jsme onu dávnou událost jako reálně a živě uskutečněnou tady a teď. Děkovali jsme zde Pánu, že přišel aby s námi zůstával. Tady se to stalo. Děkovali jsem mu za světlo evangelia, které nám objasňuje, že jeho vtělení trvá...

V Nazaretě je více kostelů. Kromě slavné baziliky Zvěstování ještě prostorný chrám sv. Josefa, kde řada krásných fresek zobrazuje život Svaté rodiny. Další jsou v jeho kryptě. Tento chrám je zmiňován už někdy kolem r. 670.

Dále je tu pravoslavný chrám sv. archanděla Gabriela, postavený nad „Mariinou studnou“. Jedna ze zdejších tradic o zvěstování, vycházející z Jakubova apokryfu říká, že se tak stalo u studně, kam Panna Maria chodila pro vodu. (Ve Starém zákoně, v životě židů, hrály studny důležitou úlohu: služebník Abraháma našel ženu pro Izáka u studny (Gen 24) Jakub a Ráchel taktéž (Gen 28). Jedna taková studna je na malém náměstíčku, níže pod bazilikou. Na tomto místě jsme se zastavili a dověděli jsme se, že před několika leta měla být na tomto místě postavena velká mešita. Zastínila by trochu baziliku Zvěstování. O této události tehdy psaly i noviny v naší republice. Určitá extremistická skupina muslimů, která se chtěla zviditelnit a být zvolena na důležitá místa politického života, chtěla získat hlasy příslibem stavby velké mešity. Šlo tedy o záležitost politickou. Muslimové tehdy získali dokonce příslib Izraelského státu. I bez povolení pak skutečně začali stavět základy. Biskupská konference tehdy požádala o intervenci amerického prezidenta, na jehož návštěvu se právě chystal izraelský prezident Šaron. Kromě toho zaangažovali biskupové také papeže. Ten napsal Šaronovi čtyřstránkový dopis. Intervence přinesly výsledek: základy mešity byly zbourány. Tolik jen pro dokreslení dnešního života, který neběží podle idylických obrázků na stěnách krásných chrámů.

Z Nazareta jsme se vypravili do Kány, vzdálené jen několik kilometrů. I tady je několik kostelů. Nejdříve míjíme kostel, stojící na místě rodného domu apoštola Bartoloměje-Natanaela. Dále je tu kostel řecko-melchitský a pravoslavný. Naše kroky směřovaly ke „kostelu zázraku“. Stojí totiž na místech domu, ve kterém udělal Ježíš svůj první zázrak: proměnění vody ve víno na svatbě v Káně (srov. Jan 2,1-12). Byl vybudován v 19. století na místě rozvalin chrámu ze 6. století. Staré tradice o Ježíšovy činnosti jsou dosti spolehlivé, často pak potvrzované bohatými vykopávkami, zvláště mozaikovými podlahami. V prvních staletí tu žili židokřesťané pod římskou nadvládou, takže uchování tradic tím bylo usnadněno.

Svatbou v Káni otevírá Jan po úvodní kapitole své evangelium. Otázka úzkého svatebního vztahu člověka a Boha, společenství, hostina; ­to vše jsou témata, která Ježíš často používá ve svém učení, když hovoří nejen o vztahu mezi lidmi, ale i mezi člověkem a Bohem...

V dalším putování se pak vypravíme na dvě hory: horu Tábor a horu Blahoslavenství.


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka