Promluva kardinála Vlka na pohřbu biskupa Jaroslava Škarvady

Drazí, Bůh má s každým člověkem od věčnosti své plány. Každému svěřuje úkol ve světě a v církvi, který máme ve světle Ducha svatého objevit a s jeho pomocí uskutečnit.

Náš zemřelý spolubratr ve svém srdci záhy objevil Boží hlas, který ho zval k následování na cestě kněžské služby. Ve své velkodušnosti neváhal za tímto Božím hlasem jít. Vyjádřil to v životopisné knize rozhovorů s Bohumilem Svobodou, která má jako název i motto citát z proroka Jeremiáše: “Svedl jsi mě, Hospodine“ a já jsem se nechal svést…

V jeho životních osudech, popsaných v této knize a shrnutých v mediálních zprávách o jeho smrti i na úmrtním oznámení, se promítají dramatické události minulého století: nacismus, Druhá světová válka, brzký příchod komunismu i 20 let znovunabyté svobody. Po příchodu komunismu se nemohl vrátit do vlasti. I z oficiálních vatikánských míst dostal radu, aby se domů nevracel. Hrozilo by mu totiž zatčení coby „vatikánskému špionovi“ a následné vězení. Jaroslav uposlechl. Pochopil, že nebyl vysvěcen na kněze jen pro rodnou arcidiecézi, ale pro církev.

Tvrdý osud exulanta, který se desítky let nemohl vrátit do vlasti, ho nezastavil na cestě kněžské služby, na níž ho Pán povolal. 34 kněžských let prožitých v Itálii může být na závěr kněžského roku příkladem věrné služby: služby tamní církvi, ve farnosti, služby profesora v diecézním bohosloveckém semináři, ve službě univerzální církvi ve Státním sekretariátu Vatikánu či ve službě českým věřícím roztroušeným v cizině po celém světě.

V různých funkcích, které zastával v Itálii a v Římě, mohl sloužit i církvi u nás doma. Nelze vypočítat všechny další úkoly a místa, která postupně v cizině zastával; věrná služba v nelehkých situacích…

Své těžké životní situace nesl biskup Škarvada s humorem a úsměvem a vždy s křesťanskou nadějí. Svorně to připomínají všichni, kdo ho znali a kdo na něj vzpomínají. Naděje ho nikdy neopouštěla, ale posilovala. Dokázal ji rozdávat druhým. Ve svých promluvách na Vatikánském rozhlase ji předával i nám. Jeho promluvy o kněžství jsme si svého času přepisovali na stroji a rozšiřovali pro meditaci. Sloužily u nás kněžím i bohoslovcům.

Jeho věrné kněžské srdce neodmítalo žádný úkol, který mu byl v životě dáván. Po pádu komunismu rád přijal pozvání ke službě v rodné diecézi, ano čekal, až se bude moci vrátit…Protože i ze zahraničí bedlivě sledoval situaci církve v naší zemi a znal dobře zdejší poměry, jmenoval ho Svatý otec na mou žádost pomocným pražským biskupem. Ustanovil jsem ho pak generálním vikářem. Jeho naděje ani na této rovině nezklamala a jeho návratem se naplnila…

Kříž vyhnanství nesl jako oběť za pronásledovanou církev doma – tak jsem ho slyšel hovořit, když se biskupové, kteří se účastnili v r. 1969 v Římě pohřbu kardinála Berana, sešli v Nepomucenu a mluvili tu o nové situaci po smrti pana kardinála.

Ani hluboká radostná naděje nemohla vždy úplně zakrýt kříže, které nesl…

V posledních letech jeho života, kdy ho postihla nevyléčitelná nemoc, nesl tíhu tohoto kříže trpělivě ve stejném duchu…

V poslední den jeho života dal Pán svému věrnému služebníkovi ještě jednu milost. Po návratu z ciziny jsem ho v nemocnici u sester Boromejek navštívil, abych u jeho nemocničního lůžka sloužil mši svatou. I když většinu času měl zavřené oči, ve chvíli pozdravu pokoje je jasně otevřel a pozdravil se s námi, jako by se loučil. Poslední hodiny svého života prožil posílen svatým přijímáním. Jeho nástupce ve funkci, generální vikář Michael Slavík, měl možnost s dalšími blízkými doprovodit pana biskupa při jeho odchodu až k branám věčného života. Jeho celoživotní naděje se i tady naplnila.

Jeho kněžský i biskupský život se vyznačoval věrností ve službě, radostnou nadějí a pokorným nesením kříže jako oběti za církev. Věříme, že nyní před Boží tváří chválí Pána za to, že mu ve všech peripetiích života dával sílu, aby všechny obtíže překonal. Jistě se za nás, za naše kněze i za celou diecézi přimlouvá…

Miloslav kardinál Vlk

předneseno 21. 6. 2010 v pražské katedrále