Smlouva České republiky s Vatikánem

Za šestnáct let po pádu totalitního komunistického režimu, kdy se leccos z pokřivených struktur a vztahů podařilo napravit, zůstávají vztahy státu k církvím nepochopitelně pozadu. Aby to dobré, čím charitativní, sociální, školské a jiné aktivity církve přispívají společnosti, mohlo být bez komplikací a problémů rozvíjeno, je třeba konečně dořešit ze strany státu postavení církví. Jedná se zejména o způsob financování církví, tak jak je to v Evropě běžné. Po počáteční malé nápravě majetkových křivd se další kroky zastavily, parlamentem byl schválen církevní zákon, který je v konfliktu s garantovanými ústavními právy a naopak nebyla schválena mezinárodní smlouva s Vatikánem, která by mohla přispět k právní stabilitě církve u nás.

Když se ohlédneme zpět na vývoj vztahu mezi církvemi a státem za posledních pět let, je to stále se opakující historie: politici celou záležitost odsouvají, nebo slibují, ale nic neplní. Vyřčené sliby jsme v poslední době zachytili v médiích také z úst ministra kultury Jandáka. Týkaly se mnohého: ochoty domluvit se s církvemi, vyslovení se o nepotřebnosti novely církevního zákona a vyslovení se ve prospěch mezinárodní smlouvy s Vatikánem. Bohužel, jejich konkrétní naplnění ale nenásleduje. Podobně je tomu s proklamovanou ochotou hovořit se všemi církvemi, které o to projevily zájem. Bylo-li ze strany ministra naplánováno každý týden jednání s jednou z církví, pak nejenže máme do voleb mnohem méně týdnů, než církví, ale též těžko zbude čas na realizaci případně dohodnutých závěrů. Jak asi dopadne ministrův příslib některým poslancům, že znovu předloží smlouvu s Vatikánem k ratifikaci.

Smlouva s Vatikánem byla již jednou odmítnuta vládní stranou, která ji sama, za účasti ministra Kavana vyjednávala se zástupci Vatikánu. I tehdy jí svými hlasy ve sněmovně spolu s řadou poslanců ODS odmítli i komunisté, kteří jsou známi útlakem církve v době svého vládnutí. Opět zaznívají populistické argumenty, že smlouva privileguje katolickou církev, diskriminuje ostatní církve a povyšuje kodex církevního práva nad náš právní řád. Tři prázdná, ničím nepodložená populistická hesla.

Skutečným obsahem smlouvy byl pouze do té doby platný právní stav mezi církví a státem. Smlouva mezinárodního charakteru měla sloužit jako garant, že tento stav svobody církve nebude měněn a že prostor svobody nebude zužován. Ale už tehdy někteří politici počítali s tím, že bude svoboda církví omezena a nechtěli být proto mezinárodní smlouvou blokováni. Skutečně pak vstoupil v platnost nový církevní zákon, jehož některé paragrafy byly v rozporu s ústavou garantovanými právy církví. Poté, co je ústavní soud zrušil, političtí odpůrci církví schválili novelu církevního zákona, do které se tato omezení znovu vrátila. Opět tím vyprovokovali stížnost k ústavnímu soudu.

Katolická církev je mezinárodní instituce, a proto má na mezinárodní smlouvu právo, jak to běžně uznávají demokratická zřízení ostatních evropských, i postkomunistických států. Populistický argument, že by tím byly ostatní církve diskriminovány, neobstojí. Ve smlouvě se nijak o ostatních církvích, ani jejich právech nehovoří. Má-li kdo právo na uzavření mezinárodní smlouvy, neomezuje tímto právem práva jiných subjektů. Garance práv ostatních církví se nezajistí, ani nezvětší odmítnutím smluvní garance jedné z nich. S třetí frází je tomu úplně stejně. Mnozí politici nechtějí uznávat, co stojí černé na bílém v Listině základních práv a svobod. Tam je totiž zaručeno, že církve jsou na státu nezávislé a mohou se řídit svými vnitřními normami, zvlášť pokud jde o zřizování svých institucí a jejich obsazování. To je také jádrem sporu ohledně církevního zákona. Populistický argument, že by tím byly církve osvobozeny od dodržování našich zákonů, se nezakládá na pravdě. Církve se tím mimo platné zákony nedostávají. Církevní představitelé také nikdy nevyslovili, ani neusilovali o nějaké privilegované postavení svých subjektů. Naopak se jen brání před uzákoněnou možností diskriminace, která ji vůči civilním subjektům práva znevýhodňuje. Vždyť i každé občanské sdružení může, pokud to má ve stanovách, zřizovat samostatné právnické osoby bez jakékoliv další státní ingerence a evidence.

Pravé důvody odmítání smlouvy s Vatikánem a sporů o církevní zákon jsou v myšlení těch, kteří se bojí působení církví a jejich možného vlivu ve společnosti. Proto se brání dialogu, nalézání východisek a řešení. Až povyroste naše demokracie, budou snad k těmto problémům vstřícnější. Papež Benedikt XVI. se v této souvislosti vyslovil: trpělivost, jděme dále. Správné slovo v tuto chvíli!

Pro Lidové noviny, 15.2.2006