Přesun na obsah

Ekumenismus

20. 1. 2011

EKUMENISMUS

(Koncept přednášky ve farnosti Strašnice 18. ledna 2011)

Ekumenismus má hlubší kořeny než globalizace a medializace dnešní doby, které jsou jakýmsi znamením doby.

Ježíš kladl apoštolům na srdce, aby dobře pozorovali znamení časů, aby se jim snažili porozumět. Řekl to v situaci, kdy farizeové žádali znamení z nebe. Ve své odpovědi mluvil Ježíš o znameních časů. Z kontextu se můžeme domnívat, že „znamení časů“, o kterých Ježíš mluví, jsou jakýmisi znameními z nebe.

Při jedné diskusi o ekumenismu před několika lety řekl jeden účastník, že globalizace dnešní společnosti a medializace našeho světa jsou znameními doby. Při tak úžasném propojování různých oblastí života a při vzájemné spolupráci ve světě nemohou církve zůstat roztříštěné a vzájemně nespolupracovat, ekumenismus je nutným jevem těchto znamení časů...

Abych předešel možnému zasazování ekumenismu do těchto nabízejících se kontextů, chci na jedné straně přiznat, že tato znamení časů jsou posilujícím argumentem – a fortiori – jestli se to děje ve světě okolo nás, tím spíše mezi církvemi – ano. Ekumenismus má ale mnohem hlubší a vznešenější kořeny.

Ježíš přišel zjevit Otce, který ho poslal, zjevit svůj vztah k němu, hluboké společenství osob Trojice, propojených Duchem svatým, Božskou láskou. Přinesl Božský život Trojice. Zjevil, že Bůh je láska, která pojí osoby Trojice, a že touto láskou mají být spojeni i ti, kdo život Trojice poznali a přijali. Ježíš založil církev sesláním téhož Ducha, který pojí osoby Trojice do absolutní jednoty, a chtěl, aby také pojil všechny věřící.

Aby nebylo pochyb, shrnul Ježíš své poslání v tomto světě do modlitby, kterou se modlil při své cestě z večeřadla do údolí Cedron, do Getsemanské zahrady. Nazýváme ji „velekněžskou modlitbou“ , nebo ještě vhodněji „Ježíšovou závětí“. Jan, veden Duchem svatým, ji zapsal v 17. kapitole svého evangelia. Dvě věty této kapitoly, které jsou podobné, shrnují její obsah: verš 12, v němž Ježíš prosí Otce: „aby byli jedno jako my...“ a verš 21: „ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ To můžeme nazvat základem ekumenismu.

V poslední větě této kapitoly Jan říká: „...aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich.“ (Jan 17, 26). Doplněno 4. kapitolou Prvního listu Janova, máme obraz úplný.

Porušování těchto principů jednoty křesťanů během dvou tisíc let vedlo k rozštěpení. V té době tu byly také snahy obnovit jednotu (to by bylo také jedno další velké téma).

Dnešní snahy vyrostly koncem 19. a hlavně ve 20. století mezi křesťanskými církvemi. Ekumenické hnutí se rozvinulo až ve 20. století. Není katolický ekumenismus, ale existují katolické zásady ve společném ekumenickém hnutí. Nebudeme posuzovat, kdo více a kdo méně… Dnes tu máme rozvinutý ekumenismus, alianční týden modliteb, který skončil 9.1. a nyní od 18. do 25.1. celosvětový týden modliteb za jednotu křesťanů.

Ve své knize „Překročit práh naděje“ říká papež Jan Pavel II., že Bůh připustil pro hříchy našich předků rozdělení, ale on dokáže i z takové tragédie vyvodit něco dobrého. Jednotlivé části křesťanů ve svém rozdělení rozvíjely více určitou část křesťanského dědictví a až se sejdou, mohou se vzájemně svými zkušenostmi obohatit.

Dokumenty, které by měl každý jako „úkol“ v týdnu modliteb prostudovat:

Dekret o ekumenismu II. vatikánského koncilu „Unitatis redintegratio“.

Učení o poměru katolické církve k nekatolickým církvím je obsaženo ve Věroučné konstituci o církvi „Lumen gentium“ a také v Dekretu o východních katolických církvích „Orientalium Ecclesiarum“.

Další normy pak jsou uvedeny v Ekumenickém direktáři.

Velice důležitý a snadno dostupný je dokument České biskupské konference z roku 2002 „Společenství ve svátostech s křesťany jiných církví“, kde jsou uvedeny praktické směrnice pro vzájemné kontakty v oblasti svátostí.

kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka