Na cestě k Velikonocům

Letos jsme začali postní dobu v perspektivě přípravy na blížící se jubilejní rok příchodu svatých Cyrila a Metoděje. V češtině má lidové označení tohoto nejzávažnějšího období liturgického roku málo vhodný název – „půst“. Toto slovo jakéhosi církevního dialektu se dnes v médiích používá poměrně častěji než dříve a uživatelé mimo církevní sféru ho nedovedou dobře skloňovat. V církevní tradici se skloňuje „půst, postu…“. Lidé neznalí této tradice skloňují půst, půstu. V Trávníčkově Slovníku spisovného jazyka českého se respektuje ona církevní tradice…

O slovíčka však jistě nejde. Toto slovo spíše lidového původu však nevyjadřuje dobře obsah a náplň tohoto období. Stejně jako označení prvního dne v týdnu – neděle – vyjadřuje v češtině z obsahu neděle jen nepodstatnou věc – že se „nedělá“. Zatímco jazyky románské, ale i například ruština se svým výrazem „voskresenije“, vyjadřují podstatu – vzkříšení, den vítězného, zmrtvýchvstalého Pána, domenica…

Stejně tak v období přípravy na Velikonoce. V latině „quadragesima“, v italštině „quaresima“, vyjadřuje významnější obsah: čtyřicetidenní příprava na Velikonoce. „Čtyřicetidenní“ byl zvláště ve Starém zákoně čas přípravy na důležité události. V pěti knihách Mojžíšových je takové období velmi často připomínáno. Po osvobození z Egypta Bůh nechal židovský národ prožít čtyřicet let přípravy na vstup do zaslíbené země. Kristus se před svým veřejným vystoupením čtyřicet dní postil. Po zmrtvýchvstání zůstal s apoštoly ještě čtyřicet dní. Odtud tedy velká závažnost i dnešního čtyřicetidenního období přípravy na Velikonoce. Lidové slovo půst pro označení tohoto období poněkud jeho význam zužuje, jakoby výlučnou a hlavní náplní bylo odříkání a skutky pokání. Ne že by k tomuto období nepatřily, ale jádro Velikonoc je trochu někde jinde.

Velikonoce jsou křesťanské svátky s nejhlubší tradicí. Jejich kořeny sahají do období kolem roku 1250 před Kristem, kdy byl vyvolený národ vysvobozen Hospodinovou mocí z Egypta. Oslava té události se pro vyvolený národ stala základním, řekněme národním svátkem, protože vysvobození z Egypta znamenalo záchranu historické existence národa. Egyptský farao totiž organizoval ze strachu před velkým růstem židů v zemi postupnou „genocidu“ tím, že nařídil zabíjet všechny nově narozené chlapce. Děvčata nechávali, poněvadž „sloužila“ k růstu egyptského národa. Ohrožení existence vyvoleného lidu totiž znamenalo ohrožení Božích plánů, protože více než 600 let před tím Bůh uzavřel s Abrahámem, praotcem národa, v jeho domovině na Eufratu smlouvu, že z něho udělá veliký národ a že skrze jeho lid budou požehnány všechny národy země. Poté, co v ráji na začátku lidstva byl „zničen“ původní Boží plán s lidmi, skrze Abrahámův národ měl být tento plán Boží obnoven a uskutečněn. A farao ho „svými plány“ ohrožoval.

A proto Bůh mocně zasáhl. Vyvolil Mojžíše, který Božím zásahem nebyl při narození zabit, přestože všichni ostatní novorození chlapci přišli o život. Na poušti pak u hořícího keře se Bůh Mojžíšovi zjevil a vyvolil ho jako nástroj záchrany židovského národa z Egypta. Tam se uskutečnilo základní zjevení Hospodina vyvolenému národu skrze Mojžíše, které se pak dokonale naplnilo v Ježíši Kristu. Bůh řekl Mojžíšovi z hořícího keře: „Já jsem Bůh tvého otce Abraháma, Bůh Izáka, Bůh Jakuba“. (Ex 3,16) Bůh zdůrazňuje, že je i tehdy Bohem vyvoleného národa v Egyptě. Sděluje to úžasně konkrétně v řadě slov: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění… Znám jeho bolesti, sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl…“ (tamtéž). A to vše shrnuje do sloganu:“ Jsem, který jsem“ (Ex 3,14). “To je navěky mé jméno“ (Ex 3,15). Exegeté jazykově jasně dokazují, že toto jméno není nekonkrétní pythický výkřik neodpovídající semitskému duchu, ale že znamená: „Já jsem ten, který je stále s vámi (nebo „stále pro vás“). Bůh zde zjevil, že je Bohem blízkým, který je trvale mocně a účinně se svým lidem. Po celé dějiny Izraelského národa proroci rozvíjeli toto zjevení. Ústy Izaiáše to Bůh formuloval: Bude se nazývat „Emmanuel“, Bůh s námi. Znovu sloganovitě vysloveno totéž, co u hořícího keře; výrok „Jsem, který jsem“ musíme chápat takto, ne vytrženě ze širší souvislosti, v jedné větě, ale zjevení je plně pochopitelné z kontextu celého Písma. Ježíš k tomu konkrétně dodává: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já (zmrtvýchvstalý) uprostřed nich“ (Mt 18,20). Před svým viditelným odchodem od apoštolů otevřeně, výslovně a silně formuluje slovo od hořícího keře v poslední své větě: „A hle, já jsem s vámi po všechny dny až od konce věků…“ (Mt 28,20). Toto vše svědci Jehovovi nepochopili, zůstali u hořícího keře hluboko ve Starém zákoně, přidrželi se jedné věty chybně přečtené a udělali z ní Hospodinovo jméno. Zatímco „jméno“ Boží, které „zůstává na věky“ je právě „Bůh blízký“. A to se uskutečnilo nejhlubším způsobem v Ježíši Kristu, v jeho vtělení a hlavně v celé velikonoční události.

Tento věrný, mocný, blízký Bůh zachraňuje svými mocnými činy vyvolený národ z Egypta. Nejen každé Boží slovo je zjevením, ale i každý Boží čin. Proto židé dostali skrze Mojžíše příkaz: “To je provždy platné nařízení“ (Ex 12,14). Židé si pak každoročně po všechna staletí připomínali tuto záchranu a slavili „paschu“, „přejití“, že totiž když „anděl - zhoubce“ (Ex 12 kap.) ničil vše prvorozené v Egyptě, přešel domy židů, označené na veřejích krví beránka obětní hostiny. Takže židovská „pascha“, Velikonoce, obsahovala slavení beránka při osvobození z egyptského otroctví, kde jim hrozila smrt, oslavu přechodu přes vodu Rudého moře, padesát dní po Velikonocích slavili velikou událost, že Hospodin s nimi uzavřel smlouvu na Sinaji, a tak se stali opravdu jeho lidem. Desatero nebyl jen morální kodex, ale bylo textem smlouvy, uzavřené v krvi obětního beránka, jíž Mojžíš pokropil smlouvu i lid a potvrdil, že Bůh bude jejich Bohem navždy ve smyslu zjevení svého jména u hořícího keře. To vše je obsahem Velikonoc.

Jako věrný syn svého národa slavil také Ježíš pravidelně tyto největší svátky, které čekaly na naplnění. Na konec svého života, když „věděl, že přišla jeho hodina“, (Jan 13,1), kdy má být zrazen a ukřižován, slavil naposledy s apoštoly Velikonoce jako naplnění všeho, co se jako předznamenání událo v dějinách Izraele, zvláště v Egyptě: záchrana z otroctví a z nebezpečí smrti. Ježíš tuto událost naplnil tím, že jako „beránek Boží“ prolil svou krev za záchranu ze „smrti věčné“, “z područí smrti“ a získal pro všechny kdo v něj uvěří, život trvalý, věčný, který nikdy nebude končit. Tak naplnil touhu člověka po trvalém, věčném životě a záchranu ze smrti. Toto naplnění záchrany se uskutečnilo druhý den na Kalvárii prolitím jeho krve. Ježíš ustanovil předem památku této svátosti. Ustanovil trvalou památku, eucharistii, živé znamení, kterým se bude trvale slavit ona nová „pascha“ podle příkazu v Egyptě: “To je provždy platné nařízení“ (Ex 12,14).

V posvátném velikonočním triduu slavíme naplnění všech oněch znamení v dějinách spásy: na Zelený čtvrtek v eucharistii anticipujeme památku jeho smrti a přijímáme v ní účast na Kristem získaném věčném životě, zatím pod znamením chleba a vína. Na Velký pátek si připomínáme jeho smrt na Kalvárii prolitím jeho krve a uctíváme znamení kříže, nástroje výkupné oběti Krista, Beránka Božího, která dává život a zachraňuje. O bělosobotní noční vigilii, v noci ze soboty na neděli zmrtvýchvstání, slavíme velikou událost Kristova vítězství nad smrtí. Kristus přijal smrt, prošel smrtí a zmrtvýchvstáním ji přemohl. Kdo se Krista vírou drží, prochází s ním ze smrti k životu. Dostává od Krista nový život z jeho milosti, jeho darem, ne pro naše „výkony“, ale zadarmo. A z tohoto daru života, z Ducha lásky, pokřtěný žije.

Zmrtvýchvstání neslavíme jen jako slavnostní vzpomínku na všechny ty události, ale uprostřed shromážděné obce se uskutečňuje opravdové vzkříšení, vyjití „z hrobu smrti“ těch, kteří uvěřili v Pána Ježíše a přijali křest! Je to naplnění záchrany, jak ji prožili židé přechodem přes vodu moře. Kdo uvěřil v Krista a vyzná svou víru, dostává křtem účast na novém Božím životě, který Kristus svou smrtí na kříži získal. Dostává Ducha svatého, který je novým životem, dává křtěnému člověku nové světlo pro život, sílu a schopnost jít za Kristem a naplňovat jeho přikázání lásky.

Velikonoce jsou nejhlubším a úplným naplněním Boží lásky k člověku, vrcholem jeho plánů lásky v celých dějinách Boha s člověkem. A příprava na Velikonoce spočívá především v obnově této naší víry v Boží lásku, v poznání, že v našem životě se Bůh tolikrát, vždy projevoval jako láska. „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8). Tuto víru v sobě obnovit i na pozadí velkých stínů naší doby. Pochopit na dějinných událostech, které o Velikonocích slavíme, že Bůh je láska. Opustit sebechválu farizeje v chrámu, který se chlubí svými výkony. Kořen hříchu prvních lidí byla ne natolik neposlušnost, jako ztráta víry v to, že Bůh je láska, která jim chce dát vše. O tom je ten Zlý přesvědčil. V dějinách spásy Bůh různým způsobem znovu a znovu svými slovy i velkými činy ukazuje člověku, že je opravdu Bůh-Láska. Zjevením jeho jména na poušti v hořícím keři to tak úžasným způsobem zazářilo. Na Kalvárii v Ježíši Kristu Bůh vrcholným a definitivním způsobem dovršil toto zjevení. O tom jsou Velikonoce. Zůstávají v církvi stále. Slavíme je nejen jednou za rok, ale každou neděli, stále.

Nechme se proto vtáhnout do dějin spásy, které člověk s Bohem prožívá, a nechme se naplnit silnou vírou a nadějí, že takto Bůh s člověkem, s námi, jedná i dnes, že on je trvale Bohem lásky a že s věrností naplní vše, co ještě zbývá z jeho slibů – trvalý život za hranicí fyzické smrti ve štěstí s Bohem navěky.

kardinál Miloslav Vlk