Jeruzalém v těchto dnech

I ve „všedních“ dnech právě probíhajícího Svatého týdne jsou opravdu ulice stále plné, doslova přeplněné turisty a poutníky zblízka i zdáli. Když jsem ve středu procházel centrem města, ke vzájemnému překvapení jsme se potkali i s poutníky z Prahy, z Čech a Moravy i ze Slovenska, s laiky, řádovými sestrami i některými kněžími.

Vyšel jsem Jaffskou bránou za hranice starého města a navštívil veliké moderní židovské obchodní i kulturní centrum Mamilla. Bylo opravdu plné židů, svátečně oblečených: rodiče s dětmi, chlapci s jarmulkami a copánky, otcové černě oblečení s velkými klobouky nebo se zvláštními kulatými přikrývkami hlavy, které obvykle odlišují židy z různých konců světa, ale jistě patřící k některé skupině přísně ortodoxní. Četní sváteční návštěvníci postávali před velkou tribunou, kde židovští chlapci hlasitě a velmi dynamicky zpívali různé zřejmě náboženské a národní písně. Mohutný zástup pak směřoval po mostě přes rušnou Jaffskou ulici, která vede z Betléma kolem hradeb do města, procházel Jaffskou bránou a Davidovou ulicí směřoval napříč městem. Mířil zřejmě ke Zdi nářků nebo do synagogy či vůbec do hebrejské čtvrti.

Na ulicích je vidět četnější vojenské hlídky, zdvojnásobené nebo ztrojnásobené. Na programech pro tyto dny je uvedeno, že bazilika Božího hrobu se otvírá krátce před začátkem obřadů,  pak se hned zavírá. Bude otevřena až po obřadech a zůstává zavřena po celý zbytek dne. Jsou to bezpečnostní opatření proti případným útokům.

Strážci Božího hrobu, bratři františkáni, vyhotovili malou barevnou skládanku, kterou lze najít na různých místech i v křesťanských obchodech. Podává přehled bohoslužeb a obřadů latinského patriarchátu v bazilice Božího hrobu, na křížové cestě i v Getsemanské zahradě, od pátku před Květnou nedělí až do velikonočního pondělí. Jsou tu uvedeny eucharistické bohoslužby, denní modlitba církve (většinou ranní a večerní chvály) a různé průvody a pobožnosti. Trochu mne udivilo, že některé obřady se konají podle našeho evropského chápání v dosti nepochopitelnou dobu, například bělosobotní vigilie v 6:30 ráno. Bylo mi vysvětleno, že v bazilice Božího hrobu se musí vystřídat řada ritů, a že vše běží podle programu, který byl vytvořen před desetiletími. Je obtížné se dohodnout na nějaké změně.

V každý všední den, v 17 hodin, konají františkáni, strážci Božího hrobu, průvod po bazilice s pobožností na 14 místech. Například na místě korunování trním, losování o Kristův oděv, na Kalvárii na místě křižování, kde byl postaven kříž, ale i v kryptě sv. Heleny – nalezení kříže. Zpívají se různé hymny, obvykle v gregoriánském chorálu, antifony, žalmy a jiné modlitby, aby se na těchto svatých místech připomínaly různé okamžiky posledních chvil Ježíšova života, momenty související s jeho křížem. Bylo by velmi zajímavé popsat liturgii i ostatních křesťanských ritů a vyznání, abychom získali ucelený obraz toho, co vše se koná (nejen o Velikonocích) na svatých místech v Jeruzalémě.

V tyto vrcholné dny naší spásy, na místech, kde se Kristus po cestě ze Sionu do Getsemanské zahrady modlil svou velekněžskou modlitbu, ve které prosil Otce „aby všichni byli jedno“, kdy zemřel na kříži, aby spojil nebe se zemí, mě napadá, že muselo být pro Ježíše nepředstavitelným utrpením, když svým božským zrakem viděl dnešní situaci vztahů mezi těmi, kdo v něj uvěřili. Ježíš zemřel za všechny, za celý svět, za lidi všech dob - i za situaci v dnešním světě. Nezemřel jen za „hodné a spravedlivé“, ale naopak za nespravedlivé a hříšníky. Myslíme většinou na jeho fyzické bolesti, ale na tyto duchovní možná trochu zapomínáme…

Květná neděle a dny následující jsou přípravou na vrchol světových dějin, na vyvrcholení dějin spásy, kterou Bůh připravoval od věčnosti, konkrétně pak v čase od Abraháma. Ježíš chtěl v těchto chvílích svého života ještě naplnit to, co pro něj Otec připravil, aby vše dokonal. Při svém veřejném působení vícekrát ukázal a otevřeně řekl (například v rozhovoru se samařskou ženou, v evangeliu sv. Jana, kapitola 7-9, ale i před veleknězem), že je davidovský Mesiáš. Tím, že Ježíš připustil, vlastně přímo sám dal impulz ke slavnostnímu „prohlášení“, že je prorokovaný Mesiáš, že „zorganizoval“ triumfální mesiánský vjezd z Olivové hory do Jeruzaléma s provoláváním mesiánských hesel, dal jasně najevo, že jde na kříž jako Mesiáš, Boží syn, aby byl zřetelný smysl jeho kříže. Ježíš běžně neměl rád přílišnou „propagandu“, ale v tomto případě bylo nutno dát jasný smysl událostem, které měly přijít, a tak naplnit důležité předpovědi. I liturgická čtení, a vůbec ostatní texty, která se mezi Květnou nedělí a Zeleným čtvrtkem čtou, zjevují, že Ježíš je „služebník Hospodinův“ (viz Izaijášovy písně z kap. 42,45 a 49), který nedělá ze své vůle nic, ale především to, co mu Otec přikázal. Je zcela i v té nadcházející situaci opřen o něj, i když lidmi – i těmi nejbližšími – je opuštěn a zrazen. Zůstává mu Otec. Ale na kříži má pocit, že i On ho opustil.  A to je chvíle vrcholného zjevení, v čem spočívá Božská láska: láska která miluje a nezastaví se, miluje „zadarmo“…

Z Jeruzaléma kardinál Miloslav Vlk