Bílá sobota - vigilie vzkříšení

Oslava Kristova zmrtvýchvstání v latinském patriarchátu v Jeruzalémě se v podstatě koná přímo v bazilice Božího hrobu. V oslavě zmrtvýchvstání není něco obdobného jako při křížové cestě, která „vynáší“ kříž a celou událost spásy ven, do města, na veřejnost. Není tu něco podobného, jako bylo dříve u nás – „průvod vzkříšení“, přestože slavení i tohoto vrcholu velikonočního tridua je poněkud poplatné dřívější liturgii. Co se týče poněkud starší formy liturgie a času konání, uvádějí se, jak jsem již zmínil, důvody přítomnosti třech různých církví v bazilice. Ostatní dvě církve neměly liturgickou reformu. Před desítkami let byla uzavřena dohoda o určitém „rozpisu“ slavení liturgie jednotlivými církvemi v bazilice a tento rozpis se nemění.

V případě slavení bělosobotní vigilie jsou tu před bazilikou velká bezpečnostní opatření, protože pravoslavní slaví Velikonoce s velkým „Holy Fire“, „zázračným ohněm“ na nádvoří před bazilikou. Z tohoto důvodu jsou velká bezpečnostní opatření při jediném přístupu do baziliky právě přes nádvoří. Tento velikonoční oheň je prý zázračně zapálen z nebe.

Obřady velikonoční „vigilie“ se tedy začínají slavit v sobotu ráno v 6:30 hodin. Účastníci se sejdou u Nové brány poblíž františkánské „kustodie“ po půl šesté a pak společně odcházejí do baziliky. Pak se dveře zavřou a během bohoslužby není dovnitř přístup. Dveře se otevřou opět až v půl jedenácté.

Všichni účastníci se shromáždí uvnitř baziliky poblíž vchodu u zavřených dveří, kde je připraveno žhavé uhlí. Patriarcha pozdraví přítomné a uvádí slavení liturgie. Připomíná, že tato „vigilie“ je „matkou všech vigilií“, která se v Jeruzalémě slaví na místě, kde Kristus skutečně vstal z hrobu. Z tohoto hrobu vyjde nové světlo. Zároveň připomíná, že tato vigilie se obvykle slaví v noci, ale „per necessitates locales“, kvůli nutným místním okolnostem ji anticipujeme v ranních hodinách. Žhavé uhlí se vloží do kaditelnice a jde se průvodem kolem Kalvárie, kolem místa snětí Krista s kříže za stálého okuřování a dále před Boží hrob, kde je připraveno, jako obvykle, podium a oltář pro slavení vigilie. Toto místo se nazývá obecně „anastasis“, zmrtvýchvstání. Oltář stojí před vchodem do Božího hrobu, sedadlo pro patriarchu u protější stěny tohoto centrálního prostoru. Na tomto místě patriarchát slaví všechny slavné bohoslužby během roku.

 Patriarcha upraví obvyklým způsobem velikonoční svíci, jáhen mu přinese z Božího hrobu světlo, které hořelo u eucharistie, uchovávané zde od Zeleného čtvrtku. Patriarcha nasvítí paškál. Paškál se nenasvěcuje se od posvěceného ohně, což je symbol zmrtvýchvstání, ale světlo – zmrtvýchvstání vychází skutečně z Kristova hrobu. (Bez komentáře to může většině účastníků uniknout). Pak se zpívá Exultet - oslava Kristova Zmrtvýchvstání.

Po skončení a krátkém úvodu začíná čtení obvyklých sedmi lekcí a žalmů – poslední příprava před svěcením křestní vody a obnovou křtu. Čtení a žalmy přednášejí bohoslovci patriarchátu a františkánští klerici. Zpěvy jsou většinou v gregoriánském chorálu.

Po slavnostním aleluja a po evangeliu (bez homilie) světí patriarcha křestní vodu a koná se obnova křestních slibů. Nikdo není křtěn. Obětní dary přinášejí laici – jediné místo jejich aktivní účasti při liturgii. Patriarcha je obklopen mnoha, mnoha kněžími a kleriky, takže věřící laici po obou stranách provizorního „presbytáře“ málo vidí to, co se děje při liturgii, a obvykle i málo slyší. Slavnostní liturgie pak pokračuje a je ukončena obvyklým způsobem.

Během Bílé soboty se v latinském patriarchátu už nekonají žádné další obřady, pouze v 18 hod. se před Božím hrobem konají nešpory.

Je chvályhodné, že účastnici slavností v bazilice mají v rukou texty obřadů nejméně ve čtyřech světlových jazycích, takže je mohou aspoň takto sledovat. Jsou trochu jako „čtenářský klub“. Mikrofonů se užívá velice málo, s dosahem nanejvýš do blízkého okolí. Při obřadech tridua jsem viděl, že velké množství účastníků bylo daleko od konání obřadů a velmi málo slyšeli „živý hlas“, aby byli vtaženi do společenství slavení.

Aktivní účast laiků na bohoslužbě – například jako lektorů – byla nulová. Komentáře, které by je více živě oslovovaly a vtáhly „dovnitř“, nebyly žádné. Při žádné slavnosti jsem neviděl, že by se užívalo kamer a velkých promítacích pláten, které by umožňovaly přímější kontakt těch, kteří stáli daleko, zvláště například při obřadech na Kalvárii, kam se všichni nevejdou, kde není dobře ani vidět, ani slyšet. A ani by to nerušilo. Myslel jsem na místní církev, která se potřebuje v té těžké situaci cítit jako jedna rodina, protože společenství ji může držet. Potřebují vnímat, že „církev“, tj. hierarchie, za nimi stojí.

Proto zde Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, aby spojil nebe se zemí, aby vytvořil z lidí jednu rodinu, jedno společenství. Slavení liturgie, které by je vtahovalo dovnitř, by mohlo tento pocit zprostředkovávat. Slavit zde tato úžasná tajemství bez společenství, je velmi bolestné. Je pravda, že v bazilice jsou účastníci spíše „odjinud“, je tu mezinárodní složení (proto ty brožurky v cizích, evropských jazycích). Liturgie se slaví i na mnoha dalších místech v Jeruzalémě, v klášterech a různých institucích, kde lze vytvořit rodinné společenství zvláště při slavení těchto silných tajemství.

Vnímal jsem, že je třeba, aby místa a skutečnosti mohly silněji promlouvat, aby naplňovaly a oživovaly liturgii a aby nebyly liturgií, která není pro ně, pro tu aktuálnost přímo, konkrétně formulována, nějak překrývány. Odkazovat na tyto skutečnosti v liturgii, jako na „tajemství, která se uskutečnila na tomto místě“ je hezké, ale je to málo.

Tyto otázky mi často naplňovaly srdce: jak se „zmocnit“ té úžasné šance – „tady se to stalo“ - jak to hluboce slavit a prožít v takovém různorodém shromáždění. I přes to všechno je silným zážitkem prožít vrcholná tajemství křesťanství tam, kde se uskutečnila.

kardinál Miloslav Vlk

(foto - Latinský ppatriarchát v Jeruzalémě)