Přesun na obsah

Promluva ke kněžím na Svatém Hostýně

29. 6. 2011

Drazí spolubratři,

děkuji za pozvání na váš kněžský den. Rád jsem přijal pozvání svého spolubratra, vašeho arcibiskupa Jana. Na programu je sice můj úkol uveden jako přednáška, ale já bych to nazval spíše jako „rozhovor“, virtuální rozhovor víry. Nebudu přednášet nějaké vědecko-teologické poznatky, ale řeknu spíše pár poznámek k tomu, čím žije církev ve světě dnes, abychom byli trochu „v obraze“ a abychom se povzbudili ve víře v našeho Pana Ježíše Krista. Když se svatý Pavel připravoval konečně přijít a navštívit křesťany v Římě, píše jim hned v první kapitole svého dlouhého listu (je o 7 veršů delší než Markovo evangelium) krásné slovo: přicházím, „abych se spolu povzbudil mezi vámi společnou vírou, vaší i svou“ (Řím 1,12). V tom smyslu tu chci být dnes mezi vámi.

Chci hovořit na pozadí dnešní sekularizované doby, která je charakterizovaná především globalizací a komunikačními prostředky. Nejen proto, abych mluvil v reálném kontextu, ale protože Pán Ježíš apoštolům připomínal, aby pozorovali „znamení časů“. Řekl: „Vzhled nebe umíte posoudit, znamení časů však poznat nedovedete?“ (Mt 16,4). A u Lukáše to říká ještě jasněji: “Jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu?“ Blahoslavený papež Jan Pavel ve svém apoštolském listě Tertio Millennio Adveniente formuloval důležitý úkol pro nás, křesťany třetího tisíciletí, který souvisí s tímto výrokem Ježíšovým, takto: “Znovuobjevit působení Ducha svatého v církvi Boží dnes“, objevovat jeho působení v církvi a v dnešním světě.

Pochopitelně dýcháme vzduch své doby, můžeme být možná trochu ovlivněni sekularizovanou mentalitou našeho času, podvědomě někdy trochu přijímat její názor, že člověk vše řídí a že tolik záleží na naší lidské aktivitě. Člověk podle sekularizovaného smýšlení stojí v centru života, světa, společnosti, takže se lidem zdá, že pro Boha není místo, že on nic neovlivňuje, že nikde není vidět konkrétní efekt jeho činnosti, a proto současný člověk často dochází k závěru, že Boha nepotřebuje, a proto že pro svět neexistuje. Nanejvýš se připouští, že Bůh sice existuje, ale „mimo svět“, daleko ve svém nebi, a neovlivňuje svět. Dnes se sice stále více rozvíjí a diskutuje i na vědeckém poli jako jedna verze vzniku světa názor, že svět mohl stvořit Bůh, ale při tom se tvrdí, že do něj nezasahuje, přenechal ho nám lidem a my jsme tu pány, člověk ho řídí.

Tento deistický názor z doby osvícenství je dnes u nás většinovým názorem, ne tvrdý ateismus, jak se někdy o naší zemi mluví. I když bychom to teoreticky nikdy nepřipustili, v konkrétní praxi v životě někdy sdílíme trochu (třeba podvědomě) podobné názory. Mnozí lidé se domnívají, že Kristus Zmrtvýchvstalý sedí po Otcově pravici na nebi, tam nad tím ´modrým… Takový mají názor na nebe. A domnívají se, že tohle jsou naše představy o nebi, o věčnosti. Nevědí, že „pravice Otcova“ je uprostřed nás. Říká to Ježíš v Lukášově evangeliu: „Království Boží je uprostřed vás“ (Lk 17,21). Ona deistická představa, že Bůh zůstává ve svém vzdáleném nebi, je ovlivněna částečně lidovou vírou o prostorovém nebi, „tam nahoře“, kde na nás Ježíš čeká, až tam přijdeme. Takové názory jsou ovlivněny představami, které jsou mnohde ve Starém zákoně, například v žalmech. Tváří v tvář programu nové evangelizace v církvi a tváří v tvář situaci ve světě je třeba i v této oblasti prohloubit víru, aby především nám byl Ježíš Kristus trvale „Bohem blízkým“, Bohem, se kterým se lidé pak mohou v církvi setkávat.

Od II. vatikánského koncilu je v církvi silnější živé vědomí o nutnosti hlásat evangelium našemu sekularizovanému světu. (Srov. apoštolskou posynodální exhortaci Pavla VI. Evangelii nuntiandi z r. 1975 - jeden z nejkrásnějších posynodálních papežských dokumentů). Papežové poslední doby, zvláště Benedikt XVI., tuto skutečnost velice rozvíjejí. Zaznívají výzvy o nové evangelizaci, nejen „ad gentes“, ale v popředí je výzva znovu evangelizovat již dříve evangelizovaná prostředí, ve kterých se z víry nežije. To vyžaduje: evangelizovat nejprve sami sebe! V perspektivě údajné „absence Boha“ musíme začít v této oblasti u sebe a žít opravdově velikou skutečnost aktuální a trvalé blízkosti Ježíše Zmrtvýchvstalého ve světě.

Budu mluvit ze zkušenosti u nás v Čechách. Zde na Moravě je to možná trochu jiné, ale možná i podobné. Naše ´sebeevangelizace´, ´autoevengelizace´ v tomto kontextu spočívá v aktuálním konkrétním a trvalém obnovení a prohloubení víry, že Ježíš Kristus Zmrtvýchvstalý není daleko, ale že je stále uprostřed nás, jak to slíbil: „A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce věků…“ (Mt 28,20). A ještě konkrétněji: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu – to znamená v Boží lásce - tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20).

Vezměme si ale naši praxi: na začátku každé eucharistické bohoslužby hlásáme tuto slíbenou Ježíšovu přítomnost: „Pán s vámi“. Zkoumejme však, jestli z této připomenuté skutečnosti při bohoslužbě všichni žijeme, jestli to my kněží v úvodu častěji konkrétně připomínáme, jestli vybízíme k zaujetí tohoto nezbytného, úžasného postoje víry. O prvním apoštolském koncilu v Jeruzalémě se ve Skutcích apoštolů říká: „Uznal totiž Duch svatý a my za dobré…“ (Sk 15,28). Platí to o každém koncilu, i o vatikánském. V jeho dokumentech, konkrétně v Sacrosanctum Concilium čl. 7, se o těchto věcech, o Ježíšově přítomnosti a blízkosti píše: „Aby uskutečňoval tak veliké dílo (spásy), je Kristus stále přítomen ve své církvi“. My obvykle přejdeme tuto velkou skutečnost vědomím, že je přece jasné, že Kristus je stále ve své církvi „vere, realiter a substantialiter“ přítomen ve všech svatostáncích světa. Liturgická konstituce sice nemluví přímo o přítomnosti „ve svatostáncích“, ale mluví o přítomnosti „v mešní oběti…zejména pod eucharistickými způsobami“. Ježíšova eucharistická přítomnost je nejvznešenější, nejkrásnější, pevně daná svátostně, ale - není to celá skutečnost Ježíšovy přítomnosti v církvi. Zmíněný článek konstituce mluví o Kristově přítomnosti v církvi šířeji, říká: „…(je) přítomen ve své církvi, především v liturgických úkonech“. Ta poslední slova jasně říkají nejen (!) v liturgických úkonech. Připomíná přítomnost „v osobě sloužícího kněze“ a konkretizuje: „Je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus“. „Je přítomen ve svém slově: To mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté.“ Dokument nakonec připomíná Ježíšovu přítomnost nevázanou na struktury: „I tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá, jak to slíbil: ´Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich…´ (Mt 18,20), takže třeba i při breviáři nebo při nějaké pobožnosti. Abychom mohli naplňovat to, k čemu Duch svatý pobízí církev - novou evangelizaci - je třeba obnovit naši víru, naši zbožnost, náš vztah k Ježíši Zmrtvýchvstalému. S tímto naším postojem Ježíš počítá. Onen článek totiž říká: „ V tomto velikém díle … Kristus vždycky k sobě přidružuje svou milovanou nevěstu církev“.

Někdy může u některých lidí v církvi existovat představa, že Kristus svěřil své království apoštolům, odešel a my to tady více měně dobře konáme pro něho a místo něho. Obnovit naše vědomí: Kristus je ve své církvi trvale a účinně přítomen, stále koná dílo spásy, my jsme jeho nástrojem.

Tyto skutečnosti nám musejí přejít trvale do povědomí. Kdo si uvědomí, že Kristus hlásá své evangelium, když se například před evangeliem znovu připomíná „Pán s vámi“? Nebo když se při slavnostní bohoslužbě okuřuje evangelium? A kdo z věřících chápe, proč se okuřují také všichni přítomní? „Každé slavení liturgie je …dílo Krista kněze a jeho těla, církve“. Okuřuje se mystické tělo Kristovo, podobně jako při proměňování jeho tělo eucharistické. Myslím, že to nejsou jen liturgické formality. V liturgii slavíme svou víru…

Důležitý úkol, který před námi v církvi stojí - nová evangelizace - vyžaduje konkrétní živou víru nás kněží i ostatních věřících v Ježíšovu konkrétní živou blízkost v církvi, jak to on slíbil: „Já jsem s vámi…“ Od nás kněží to vyžaduje hluboké vědomí, že vše, co v církvi konáme svýma rukama a pronášíme svými ústy, je „vykonávání kněžství Ježíše Krista“ (tamtéž). Tak jako Ježíš ve všem, co konal, zjevoval svého Otce, který ho poslal, tak my, které Ježíš poslal tak, jako jeho poslal Otec, nesmíme zakrývat Ježíšovu účinnou přítomnost sami sebou, ale musíme zjevovat Ježíše jako prvního kněze, jako velekněze.

Ježíš tu není sám. V evangeliu často opakuje v různých podobách: „Já jsem v Otci a Otec je ve mně“ (Jan 14,10). To platí stále a všude, i při liturgii, která je zaměřena k Otci, jeho oslovujeme skrze Krista v Duchu svatém. Moje chlapecká víra zděděná po mých dobrých katolických rodičích mně vedla při mši sv. k tomu, že jsem se vždy obracel v modlitbě a klanění především a jen k Pánu Ježíši. Bůh Otec mi přicházel na mysl jedině při modlitbě Otčenáš. A Duch svatý? - o svatodušních svátcích. Ježíš přitom v eucharistii „přichází“ v Duchu svatém (viz epiklese). Nová evangelizace musí začínat tady. Prohloubením naší víry, obnovou těchto postojů, hlubokého vědomí, že Ježíš, je Bůh blízký, že Otec je Bůh blízký, že Duch svatý působí. Tady je prostor pro naši vzdálenější přípravu evangelizace.

Další krok: blahoslavený papež Jan Pavel, jak jsem se už zmínil - vyslovil ve svém apoštolském listě pro přípravu Velkého jubilea roku 2000 Tertio millennio Adveniente důležitou výzvu pro 3. tisíciletí: „Znovuobjevit působení Ducha svatého v církvi Boží dnes“!

Aby pro naši sekularizovanou dobu bylo toto působení Ducha svatého konkrétní, uspořádal „výstavu“ tohoto působení: o svatodušní vigilii v r. 1998 svolal na Svatopetrské náměstí zakladatele a lídry nových církevních hnutí. Hnutí bylo přítomno asi 150. Záměrně tak ukázal plody působení Ducha svatého v dnešní době. Tomuto shromáždění předcházela konference, které tento blahoslavený papež poslal známé překvapující poselství, v němž mluvil o dvou dimenzích církve. Jeho jádro musím odcitovat doslova: „V církvi neexistuje kontrast nebo kontrapozice mezi institucionální dimenzí a dimenzí charismatickou, jejímž důležitým výrazem jsou hnutí. Oba rozměry jsou soupodstatné (koesenciální) s božským původem církve, kterou založil Ježíš; oba totiž společně přispívají ke zpřítomnění Kristova tajemství a jeho spásonosného díla ve světě. Oba rozměry, způsobem jim vlastním, směřují taktéž k obnově sebevědomí církve.“

Tato silná programová výzva byla uveřejněná deníku Svatého stolce  L´Osservatore Romano. Institucionální (někdy také nazývaná petřínská) dimense je to, co Ježíš Kristus ustanovil: svátosti, hierarchie. Dimenze charizmatická, někdy také mariánská nebo laická, je to, co Duch svatý svobodně a volně v církvi působí, a vybírá si k tomu své nástroje. Schematicky řečeno: ve středověku si vybírá zakladatele řádů, dnes většinou laických hnutí. Tak Pán naplňuje svůj slib o Duchu svatém: “On vás bude uvádět do celé pravdy…“

Duch svatý působí v dějinách spásy trvale, v minulosti i dnes. V jeho síle mluvili proroci, v jeho moci vstupuje také Ježíš do dějin: “Duch svatý na tebe sestoupí a moc nejvyššího tě zastíní…“. V řece Jordánu: Duch Boží v podobě holubice. V Nazaretské synagoze, tam hned po té události u Jordánu Ježíš čte z proroka Izaiáše: „Duch Páně nade mnou…“ Ježíšova veřejná činnost v Duchu svatém: „Má slova jsou Duch a jsou život“ (Jan 6,63). Když umírá, dává Ducha, „edóken to pneuma“. Je vzkříšen „slávou Otcovou“. Svatý Basil Veliký k tomu v jedné své homilii připomíná, že žádný vykladač nemůže popřít, že „sláva Otcova“ je Duch svatý. Ve svém mystickém těle, v církvi, přichází skrze nejsilnější vylití Ducha o letnicích. Toto vylití Ducha se uskutečnilo o svátcích stánků, kdy si židé připomínali přijetí „zákona“. Jeremiáš pak v 31. kapitole připomíná, že Bůh uzavře s národem novou smlouvu. „Svůj zákon jim dám do nitra“. A prorok Ezechiel v 36. kapitole svých proroctví navazuje na Jeremiášova proroctví a jasně formuluje Hospodinovo slovo: „Vložím vám do nitra svého ducha: učiním, že se budete řídit mými nařízeními…a jednat podle nich…a budete mým lidem a já budu vaším Bohem“ (Ez 31,27ad.). „Nový zákon“ není litera, ale „Duch“. A Ježíš v Matoušově evangeliu říká pozoruhodnou větu, kterou často nechápeme v této souvislosti: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich…“ (Mt 18,20). Toto Ježíšovo slovo často křesťany příliš nevzrušuje, protože Ježíš je přece všude, je to Bůh všudypřítomný, tedy i tam, kde jsou dva nebo tři. V Boží všudypřítomnosti nezávislé na ničem a „přicházení“ Ježíše Zmrtvýchvstalého v Duchu svatém je jemný rozdíl. Jinak by to Ježíš nezdůrazňoval… „V mém jménu“. Jméno Boha je „láska“ (viz 1 Jan 4,8), kterou nám do srdce rozlévá Duch svatý (viz Řím 5,5). Tedy kde jsou dva nebo tři shromážděni v Boží lásce rozlité skrze Ducha svatého, tam touto cestou přichází Ježíš Zmrtvýchvstalý. V Duchu svatém, v Duchu lásky, slíbené Hospodinem u Ezechiela a seslaném o letnicích.

Blahoslavený papež Jan Pavel tedy říká: „znovuobjevit působení Ducha sv. v církvi Boží dnes…“. Ne nadarmo Pavel VI. nazýval rodinu „ecclesiola“, domácí církev, protože i tady může být Ježíš Zmrtvýchvstalý, Bůh blízký, živě přítomen uprostřed těch, kteří žijí v lásce. Manželé si to slibují.

Někdy lidé říkají, že Bůh mlčí, že je daleko, prostě že mlčí. Zvláště od koncilu se církev hodně soustřeďuje na Boží slovo. Již citovaný čl. 7 konstituce o liturgii říká velmi silně: (Ježíš) „je přítomen ve svém slově, to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté.“ Bůh mluví a my se musíme naučit naslouchat tomuto živému Božímu hlasu.

Největší událostí v této oblasti v církvi po II. vatikánském koncilu byla synoda o Božím slově v r. 2008, jednání, kde byla přítomná reprezentace celé světové církve. Shromáždění Otcové vydali nádherné “Poselství synody“, z pera kardinála Ravasiho, které znáte. Shrnuje jednání synody a spolu s posynodální papežovou exhortací Verbum Domini, vydanou na svatého Jeronýma v r. 2010, která je už česky připravena k uveřejnění. Spolu s koncilním dokumentem Dei Verbum je velice hlubokým soustavným výkladem katolického učení o Božím slově. Tento dokument můžeme chápat jako vrchol a doktrinální korunu, ke kterým rozvoj víry a poznání, prohlubování úcty a vztahu ke Slovu Božímu dospěly. Měl by být trvale na stole každého kazatele a katechety.

A nyní, když se připravuje nová synoda o evangelizaci v říjnu příštího roku, by tyto dokumenty měly být pro nás předmětem studia a časté meditace. Na vatikánských webových stránkách jsou uveřejněna Lineamenta pro přípravu synody, na která mají odpovědět všechny biskupské konference, řády a hnutí, aby pomocí jejich komentářů a poznámek bylo připraveno Instrumentum laboris, podklad pro jednání synody. V nejbližší době budou Lineamenta vydána česky.

V poselství ze synody o Božím slově je Boží slovo představeno ve čtyřech krocích: Hlas Božího slova – zjevení, tvář Božího slova – Ježíš Kristus, dům Božího slova – církev a cesta Božího slova – misie. Hlas Boží předchází a překračuje Písmo. Naše víra nemá jako centrum pouze knihu, ale dějiny spásy, osobu, Ježíše Krista, slovo Boží, které se stalo tělem, dějinami.

Bůh mluví v dějinách i v přítomnosti. Duch Boží, který uvádí do celé pravdy, chrání Boží slovo, aby bylo vysloveno jen to, co sám Bůh chce, a chrání Boží slovo v církvi při jeho hlásání a výkladu…“Slovo se stalo tělem a začalo přebývat mezi námi“ (Jan 1,14). Boží slovo vstoupilo do prostoru a času a přijalo lidskou tvář a lidskou identitu. Slova bez tváře nejsou dokonalá. Slovo Boží se stalo tělem, totéž slovo „se stalo knihou“. Slova Boží, vyjádřená lidskými jazyky, se stala lidskými jazyky, stala se podobná jazykům lidí, jako Slovo věčného Otce se stalo podobné lidem.

Slovo Boží, evangelium, se chce i dnes vtělovat do života lidí, chce mít tvář, chce být viditelné pro náš sekularizovaný svět, který chce vidět, dotknout se. Tedy nejen úkol meditovat, ale vtělovat, žít a vydávat svědectví, jak to dělají nová církevní hnutí, vedená Duchem svatým.

Tak jako v prvních dobách církve Boží slovo spojovalo lidi do společenství, tak i dnes sdělované zkušenosti vytvářejí a upevňují společenství farností…

Posynodální exhortace má řadu praktických impulsů v části nazvané „Slovo v církvi“. Tady možná zaujme kapitolka, která obsahuje pro někoho snad překvapivý názor synodálních Otců: je nadepsána „Sacramentalità della parola“, svátostný charakter slova Božího. Na synodě se objevovaly odkazy na evangelium sv. Jana – „vy jste čisti tím slovem, které jsem vám řekl“ , nebo odkaz na jiné slovo evangelia: kdo má slova Ježíšova, má život věčný. Tady je opět další oblast pro obnovu naší víry a přípravu nové evangelizace.

Jak všechny ty věci úžasně souvisejí! Učitelský úřad v Duchu svatém je jasně připomíná. Bůh blízký, Bůh, který mluví, Bůh přítomný v tomto sekularizovaném světě. Když se rozhlédneme po horizontu našeho světa, vidíme, že ta situace není tak černá, jak si ten dojem někdy připouštíme. Politologové a jiní odborníci mluví o návratu Boha. Doc. Václav Mezřický, ředitel Ústavu práva životního prostředí právnické fakulty UK, takto nadepsal poslední kapitolku sborníku Perspektivy globalizace, vydaného letos v Portálu, který doširoka pojednává o globalizaci ekonomické, politické, kulturní. V této kratičké kapitolce, která je jakoby dovětkem sborníku, cituje anglickou knihu God Is back autorů Micklethwaita a Woodridge, a připomíná amerického sociologa Nesbita´. Ti všichni uvádějí, že „náboženství vyplní vakuum vyplývající ze selhání modernity“ a že „náboženství bude v budoucnu hrát stále větší roli ve veřejném prostoru“. Také nedávno u nás vydaná publikace německého novináře a televizního komentátora Hahneho s názvem „Konec legrace“, mluví stejným způsobem.

Takže i z této perspektivy je nutné, abychom byli pro tento stále více se otevírající prostor připraveni a mohli nabídnout takovou podobu víry, která co nejvíce odpovídá Ježíšovu evangeliu a může být alternativou sekularizovaného nefungujícího stylu života. Někdy si lidé mysleli, kdo bude schopen obrátit tento nevěřící svět. Ale Bůh má vše ve své ruce. I když se nám zdá, že nezasahuje a nechává věci běžet, není tomu tak. On zná doby a časy a ví, že člověk žijící podle svých vlastních výmyslů dojde do situace, ve které nebude možné už jít dál. V minulém století se člověk nepoučil z pádu velkých a mocných ideologií podepřených politickou mocí šestiny světa, založených na opačném základu než dal Bůh - na nenávisti (ideologie komunistické a nacistické). Nepoučen chtěl jít dál. Ukazuje se ale stále zřetelněji, že po cestách, které nejsou cestami Božími, nelze vstoupit do budoucnosti. Člověk má jedinou šanci – uznat a přijmout svého Stvořitele a Pána a tak si otevřít cestu do budoucnosti.

To jsou některé impulsy k tomu, abychom svým životem a jednáním zakusili Boha blízkého v církvi a ve světě, abychom napomáhali příchodu Božího království a záchraně světa a aby se také pro společnost církev stala místem, kde je Bůh blízký a kde se pro život člověka a pro jeho štěstí otevírá cesta do budoucnosti.

 

Kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka