Řešení se blíží

Ano, 20 let od pádu komunismu… Myslím majetkové vyrovnání mezi církvemi a státem. Důležitým prozřetelnostním krokem tehdy na začátku, v r. 1991, bylo zablokování církevního majetku par. 29 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, protože jinak při tunelování státního majetku v uplynulých 20 letech, při tak rozsáhlé korupci v našem státě, by býval zvláště tento majetek už dávno rozkraden a nebylo by co vyrovnávat. Takhle byl dočasnými držiteli leckdy pouze „plundrován“. Tento tzv. blokační paragraf měl chránit církevní majetek před rozchvácením. Počítalo se s tím, že bude brzo vydán zákon o restituci církevního majetku, což se nestalo, poněvadž k tomu nebyla „politická vůle“ (jak se to nazývalo). Jeden významný politik řekl tehdy neoficiálně: „Nesmíme dopustit, aby se církev stala politicky a ekonomicky silnou“. To bylo zřejmě východisko oné „politické nevůle“. A kromě toho politici a ekonomové patrně věděli, že z církevního majetku komunisty zabraného a demokratickým státem dále drženého přichází do státního rozpočtu mnoho miliard Kč, zatímco výlohy na církve činily pouze menší část z těchto výnosů. Renomovaná společnost Ernst & Young spočetla výnosy i výdaje za léta 1948-2007 a došla k závěru, že celkové kladné saldo těchto let z církevního majetku činí 168,6 mld Kč. Dočasná komise parlamentu vzala tyto výsledky na vědomí. (Viz přílohy Zprávy předsedy DK PS pro řešení otázek církevních restitucí. Sněmovní tisk 858/0, část č. 1/12. Poslanecká sněmovna 2009, V. volební období). S tímto obrovským saldem se ani dnes při jednání o majetkovém vyrovnání nikterak nepočítá. Církev to už dávno „nechala padnout“ a tohoto „vyrovnání“ se nedomáhá. Přesto však politici i média mají hluboko zafixováno a stále to  opakují, že stát platí církve. Někteří politici nejen z VV se ptají, kde vzít prostředky na finanční vyrovnání s církvemi. Nebylo by dobré vzít na vědomí tyto uvedené skutečnosti, které se dosud zamlčovaly a dále zamlčují? Bohužel i v této době, kdy se konečně o majetkovém narovnání jedná, a kdy stát, vláda i parlament (i když tato vláda to nezavinila), byly přinuceny ústavním soudem (viz Nález ÚS, sp.zn. Pl.ÚS 9/07 ze dne 1.7.2010 ve věci § 29, zákona o půdě) politickou vůli „najít“, opakuje stále většina politiků, média (a bohužel i někteří biskupové), že církev je placena státem ze státního rozpočtu. Mohl bych tu odcitovat tolik kuriózních výroků. Státní rozpočet naopak na církvích a jejich majetku vydělával a dosud vydělává. Církev tady žádnou vinu nenese, naopak výše citovaná dočasná komise PS ukazuje, jak církev v minulých 20 letech spolupracovala a dodávala podklady pro případná jednání.

Vím dobře, každý může namítnout, že je dnes snadné, po mnohdy překvapivě ostrých formulacích nálezu ÚS, vyslovovat oficiální pravdu, že tuto situaci zavinil parlament, stát a dosavadní vlády. Ale dobře víme, kolik článků a mediálních útoků na církev jsme zažili, když jsme se ucházeli o vyřešení majetkového narovnání i ve prospěch Svazu měst a obcí, se kterými jsme úzce spolupracovali, i když jsme jim nemohli pomoci. Kdyby byl býval tento hlas našimi politiky slyšen a vyslyšen, věc by byla vyřešena v jiné, příznivější době, kdy jsme k tomu vyzývali, a nebyly by dnešní problémy. Pravda je taková!

Vzpomínám si, kolik tu bylo diskusí, a ještě dnes ti, kteří celou tu situaci způsobili, opakují, že majetek církvi nepatřil, že to byl vlastně majetek státní. Dnes můžeme o této věci číst odborné posudky (viz přílohu č.1 materiálu DK PS, kde jsou jednoznačně pozitivně řešeny problémy právní povahy majetku církevních právnických osob) a materiál byl parlamentní komisí přijat. Stejně tak při přípravě výše uvedeného Nálezu Ústavního soudu byla odborníky vypracována právní analýza o charakteru vlastnictví církevního majetku se stejným výsledkem.

V průběhu těch 20 let jsem zažil řadu situací v této oblasti. Například různá jednání s tehdejším premiérem Milošem Zemanem (při becherovce) za přítomnosti ministra kultury Pavla Dostála. Miloš Zeman tehdy říkal – peníze nemám, ale majetek vám dám. Dostál však při tom hájil nesmyslný a nereálný názor výčtové metody, čímž vše padlo pod stůl, i když ho Zeman přemlouval. A pak Dostálovy snahy založit vládní komisi, při kterých jsme měli určité požadavky na její složení, ale Dostál nás podvedl. A pak jednání o návrhu tzv. církevního zákona, který se snažil omezit náboženskou svobodu církví. Zákon, který prošel hlasováním, prezidentem podepsán, v němž pak byly 4 protiústavní paragrafy škrtnuty. Tato „troska“ zákona nebyla dodnes upravena, návrh novely leží už léta na legislativní radě vlády.

To jsou naše negativní zkušenosti ve snaze uspořádat vztahy církev – stát nějakým slušným způsobem. V té politické situaci se těžko dalo uspět se vstřícností a ústupností, když nebyla vůle na druhé straně. Církev změnila několikrát svůj postoj k majetkovému narovnání. Když polici přišli s tím, že nám dají majetek, souhlasili jsme za ostré kritiky společnosti. Pak nastala situace, vyžadující od diecézí vzdát se všeho za určité finanční kompensace. Diecéze to přijaly, vzdaly se všeho majetku, ale i to padlo zásluhou Vlastimila Tlustého. A tak jsme nyní – doufám – na šťastném konci oné trnité cesty. Budu doufat, že se najde konečně řešení ke spokojenosti všech zúčastněných stran.