Mše svatá za vlast na Vyšehradě

Na prahu 3. tisíciletí postavil Jana Pavel II. ve svém apoštolském listě Novo Millennio Ineunte svou duchovní programovou vizi a výzvu pro naši dobu: Upřít zrak na Krista, znovu začít u Krista - na Krista v jeho působení, jak ho vidíme v evangeliu, a na jeho slovo, protože Ježíšovo zjevení se děje v činu a ve slově.

Při dnešní příležitosti se zrakem upřeným na Ježíše, si chceme všimnout, jaký byl Ježíšův vztah k jeho pozemské vlasti. Přišel a stal se synem svého národa, občanem malého národa uprostřed velkých a mocných národů. Přijal jeho řeč, zvyky, jeho společenskou a politickou situaci, znal jeho duchovní dějiny. Prostě i v tomto smyslu se vtělil. Měl svou vlast rád. Vstoupil do dějin v davidovském Betlémě, žil v kvetoucí zahradě své vlasti – v Galileji pohanů. Stal se dělníkem v Nazaretě, zcestoval svou zemi pěšky, učil v jejích synagogách i v duchovním a politickém centru – v jeruzalémském chrámu. S bolestí pozoroval cesty, po kterých hlavní duchovní i politická síla, farizejská strana vedla národ. Když se jednou díval z Olivové hory, odkud byl krásný výhled na město, měl před očima tu budoucí tragiku města i národa, rok 70, zničení Jeruzaléma. Zaplakal nad ním:

„Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji!“ „…kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, ale nechtěli jste“ „Nezůstane kámen na kameni“. Mohli bychom citovat dál. A Ježíš viděl postupné vyhnání židů z jejich vlasti.

Když se při dnešní příležitosti modlíme za naši vlast, zdvihněme oči od Ježíšovy vlasti a ohlédněme se i do vlastní minulosti. Naše víra má jako předznamenání Ježíšovo vtělení – on přijal svou dobu. Církev se musí také všude vtělovat: „Jděte do celého světa…“ Církev tedy nemůže zůstat jen ve svém ghettu, uzavřená do sebe. Pro přítomnost církve ve společnosti a pro vztah k její autoritě slyšíme Ježíšova slova: „Dávejte to, co je císařovo, císaři a co je Božího, Bohu.“ Ze zkušenosti však víme, jak je v tomto případě mnohdy těžké rozlišovat a naplňovat Kristovo slovo. Farizejská strana představovala duchovní i politickou moc Kristovy doby v jednom. Ježíš sám však často kritizoval její způsob duchovního i společenského vedení národa. Farizeové ostatně využili aktuálního politického triku, aby dosáhli u Piláta Ježíšovy likvidace: „Vydává se za židovského krále …“

Ohlédnutí do vlastní minulosti, na dobu krále Vratislava, na druhou polovinu 11. století, nám podává dramatický obraz zápasu církve o osvobození z područí císařů a králů. Ostatně vznik této baziliky i založení kapituly vyšlo právě z mocenské konkurence a napětí mezi biskupem a králem, mezi bratry v jejich vlastní rodině. Jaromíra udělala biskupem šlechta, král na druhé straně založil sám ze své moci olomoucké biskupství a dosazoval biskupa… To je pro nás spíše odstrašující poučení.

Všimněme si však doby Karla IV., zřejmě nejslavnější doby našich dějin po stránce politické a zvláště kulturní. Byla to situace, kdy král a císař velmi úzce spolupracovali, při respektování vzájemné nezávislosti, vzniká univerzita, založena katedrála. Arcibiskup je prvním rádcem císaře, církev prokazuje císaři své služby – korunuje ho v katedrále, to je vlastně církevní posvěcení jeho moci, poskytuje mu privilegium být v katedrále pohřben a další služby.

Narovnávat dnes vztahy mezi církví a státem, pokřivené od osvícenství, od Josefa II., i v dalších staletích, za první republiky a zvláště za komunismu, to je jistě velmi těžká věc, když hodnotové i právní cítění společnosti – to vidíme denně – je tak katastrofálně zničeno. Novou dobu po pádu komunismu založili politici bohužel znovu jen na ekonomických hodnotách a důsledky jsou tu.

Náprava těchto vztahů mezi církví a státem není jen otázka technická, ani jen otázka majetkového narovnání či různých jiných jednání, ale má daleko hlubší význam: jde o dlouhé perspektivy obnovy života, v souladu s tím, co Duch svatý působí v dnešní církvi, skrze magisterium, skrze různá hnutí, která Duch svatý vyvolává v život: pokoncilová obnova, různé synody, o Božím slově, o evangelizaci. Svatý otec chce letos v říjnu vyhlásit rok víry, abychom oslavili příštím rokem 50 let od zahájení II. vatikánského koncilu. Je tu cyrilometodějské jubileum, velké výročí příchodu naší víry. Prioritní cesty k obnově vztahu společnosti k víře a náboženství – to je naše obnova života z víry a našeho svědectví o Kristu. Ve společnosti Duch svatého působí klíčící obnova hledání duchovních hodnot, smyslu života, ano i samotného Boha. Na to je možné navazovat. Uchopit tyto skutečnosti - to je základní předpoklad dobré spolupráce mezi dvěma nezávislými stranami, které se respektují – mezi církví a státem. Tím můžeme společnosti nejlépe posloužit. Jde o vnášení ducha evangelia, nového stylu života, uskutečněného v našem vlastním životě, do společnosti. Vnášet Krista zmrtvýchvstalého, přítomného uprostřed nás, do společnosti přesvědčené o jeho absenci. K tomu nás důrazně vede učitelský úřad posledních papežů. Za to se modleme.

Kardinál Miloslav Vlk, homilie při mši svaté na Vyšehradě, 14. leden 2012