K diskusi o kněžích - spolupracovnících STB

Trvající diskuse o kněžích - spolupracovnících STB ve sdělovacích prostředcích je impulsem k novému a novému přemýšlení nad těmito událostmi. Domnívám se, že se při tom dělá řada chyb:

1. První věc, kterou bych chtěl připomenout, je, že zveřejnění seznamů agentů je dokonalý trik, který příslušníci STB udělali, aby odvrátili pozornost od sebe samých. Takže místo lustrování příslušníků STB začal „hon na čarodějnice“ a lid se „uspokojil“. Příslušníci STB v závětří pěkných míst i ve státní správě se smějí. A byli i poradci předsedů vlád a na ministerstvech a na jiných vysokých místech. Lustrace tady selhala! Kolik takových je ještě dnes na „teplých“ místech, kolik jich bylo donedávna v archivech ministerstva vnitra a měli v rukou ony materiály. A právě takoví svědčili u soudů, aby dnes pomohli svým agentům z potíží. Jak to, že se takovým věcem společnost nevěnuje?! Ale chytá malé rybky… Není to trochu zvrácené?!

2. Mluví se o kněžích – agentech a většinou se vůbec nerozlišuje tak rozdílná situace těch, jejichž jméno se v seznamu objevilo. Novináři se většinou nepídí po celé pravdě! Generalizuje se. Všichni jsou házeni do jednoho pytle. To je velká chyba a je to velmi nespravedlivé. Jistě, je několik případů lidí, jejichž spis byl nějakými cestami uveřejněn. Tady je situace jasnější. Často však někdo ta „estébácká“ akta uveřejnil z nenávisti a ze snahy určitého člověka zničit! A podle těchto „zdokumentovaných“ případů se, možná podvědomě, bez rozlišení posuzuje každý „kněz – agent“, tj. ten, jehož jméno je uvedeno v seznamu.

3. Vezme se jméno ze seznamu a řekne se: „Ejhle, agent!“.Většinou se nikdo neptá, co v aktech o jeho činnosti je, jestli podepsal, jak se do seznamu dostal, v jaké byl situaci, pod jakým tlakem, hrozbou atd. Jestli jako kněz byl sám a neměl v nikom oporu… „Kým“ tehdy byl, jestli měl víru, jestli už byl knězem, jaký měl motiv atd. To vše často celou věc mění! Bohužel se to vše měří podle několika případů, které jsou jasnější, a generalizuje se: jsou to agenti! A všem se přišívá nálepka, jak se to často dělalo v době minulé.

4. Ti, kteří o věci píší nebo diskutují, neberou většinou nikterak v úvahu – a to je velmi nespravedlivé – že církev má svou identitu, že má své prostředky a postupy, jak se s chybami, hříchy a vinami vypořádávat. A ta vina spolupráce, pokud byla, je v naprosté většině proti církvi samé a jejím členům. Tedy dovnitř církve. A ti druzí nám chtějí dělat pořádek. Chápu, že se někteří provinili i proti lidem mimo církev, to je jistě jiná záležitost. Ale ani tady nelze generalizovat, jako se to v těchto věcech děje v mnoha směrech. Většinou nám ti druzí vnucují své metody a postupy. Hodnotu a oprávněnost našich postupů nikterak neuznávají. V rovině právní naše ústava říká, že církve jsou na státu nezávislé a řídí se vlastními normami! Nemohli by si ti diskutující trochu všimnout těchto skutečností a spravedlivě je vzít v úvahu, negeneralizovat a počkat, až bude řádně zjištěno, kdo ublížil těm mimo církev. Ostatně i těm jsme se několikrát omluvili.

5. Další chybou je, že se dnes píše o těchto „provinilcích“ a dává se jim nálepka minulé doby. Dívají se na ně pod zorným úhlem jejich viny v situaci jejich strachu, pod komunistickým útlakem a naprosto nepočítají s tím, že člověk může litovat, vnitřně a před Bohem a před církví odsoudit své činy, distancovat se od nich, snažit se je napravit a začít jednat jinak. Jestliže se toto opomíjí, je to naprosto nehistorické a nepedagogické. Nepočítá se s tím, že se člověk může změnit k dobrému, a stále se dává, aniž to bylo dokázáno, nálepka: agent, (protože noviny většinou potřebují skandál). Jak by se asi ti dnešní „soudci“ vrhli na prvního papeže, Petra, a odsoudili ho, že zradil Krista, a křičeli by, jak může být papežem! Nebo na Pavla, který pronásledoval křesťany, udával je, týral, vodil na popravu atd. Asi by se na něj i přes jeho konversi vrhli, odsoudili by ho a zabránili by mu stát se „apoštolem národů“. A co by udělali s Maří Magdalenou, která na Kalvárii objímala kříž Kristův. Asi by ji odehnali a volali by na Krista, aby nedovolil této prostitutce se k němu přibližovat. Kristus se v podobných situací zachoval úplně jinak. Třikrát se ptal Petra: Miluješ mě? Jako by chtěl říci: Petře, lituješ své viny, změnil ses, miluješ mě nyní? A ustanovil ho papežem. Neřekl: tento zrádce? Aby byl prvním z apoštolů? To ne. Jak vypadají tito „soudcové“ ve světle události, kdy farizeové přivedli Magdalenu ke Kristu. Přistihli ji při cizoložství a žádali na Kristu – jak tehdy bylo běžné - rozsudek smrti! Ježíš řekl i pro ty dnešní farizeje: Kdo jsi bez hříchu, bez viny, hoď první kamenem!

Kněží – spolupracovníci se tedy provinili hlavně před Bohem a většinou proti církvi a jejím členům a na této rovině je nutné nejdříve dát věci do pořádku.

Nechci tímto hájit ty, kteří se provinili proti druhým lidem mimo církev, hledat alibi a říkat, že je to vnitřní, soukromá záležitost církve. Jistě, když se napřed najde pravda, když na vnitřní rovině se s věcmi vypořádají, zůstává ještě povinnost vůči společnosti, jíž dotyční dali špatný příklad, příklad nestatečnosti, někdy zbabělosti a strachu, zatímco mnozí laici nesli svou kůži na trh. Nemyslím, že tu není naše povinnost, ale pěkně po pořádku a vcelku!

6. Církev jako první z částí společnosti ještě v době porevoluční euforie, před svátkem sv. Václava, 24. až 26. září 1990, udělala svými prostředky velký krok: třídenní kající setkání biskupů, kněží a věřících na Velehradě. Káli se všichni, ne jmenovitě, kdo spolupracovali, i za ty druhé, vyznávali své viny, prosili Boha za odpuštění i za ty, kterým třeba ublížili. Veřejně se omluvili. Která jiná skupina ze společnosti udělala tak brzy něco podobného? A má výzva v březnu 1992 všem, kdo spolupracovali, a setkání s nimi během roku 1992. Opět uznání vin, kajícnosti, pokání, omluvy. Znovu připomínám pastýřský list z dubna 1992 s výzvami k obrácení, k pokání a nápravě. A velký článek v Mladé frontě v květnu 1992 a zase omluva! Toto vše je pro mnohé ničím, protože neuznávají, že máme oprávněně své vlastní prostředky a postupy a že jsme jich plně využívali. Neříkám, že tehdy přišli naprosto všichni, ale drtivá většina. Poznal jsem velmi dobře – i když tehdy ještě nebyl přístup k materiálům - z jejich upřímného vyprávění, v jaké byli situaci a co se stalo. Upřímnost prokázali už tím, že přišli. A v rozhovoru lze také něco poznat… A kněží v některých nejkřiklavějších případech byli odstranění z těch míst, které dostali od režimu: šéfredaktor Katolických novin, probošt na Svaté Hoře, děkan u sv. Ludmily atd.

7. Zapomíná se na situaci, jaká tehdy byla, a ta se vnáší do dnešního posuzování kněží. Jakoby podvědomě se tehdejší situace poměřuje dnešní svobodou. Všem, kteří už zapomněli, a těm, kteří tehdy ještě nežili, je třeba tehdejší situaci připomenout, jak to dobře dělá historik PhDr. Jiří Plachý. Možná, že se teď bude přenášet případ varšavského arcibiskupa do našich odlišných poměrů a budou se podle tohoto jasně prokázaného případu v odlišné situaci polské církve posuzovat naše ne tak jasně prokázané případy a budou se žádat i u nás některá odstoupení. To by bylo ovšem velmi neprofesionální a ne zcela logické.

To je pár myšlenek a připomínek k probíhající diskusi. Myslím, že může sloužit k očistění církve, ale může být i výzvou pro ostatní skupiny společnosti, aby i ony udělaly očistu, aby tu nebyla jakási „diskriminace“.