Církve na pořadu

V posledním čase se v médiích daleko více než dříve mluví o víře, o církvích a podobných tématech. Nejen u příležitosti velkých církevních svátků, ale i při papežových cestách, v souvislosti s různými chybami církve, například s pedofilií, při zprávách o pronásledování křesťanských církví v arabském světě, při zprávách o šíření islámu atd., u nás při vyhodnocování posledního sčítání lidu, při nekonečných diskusí o majetkovém narovnání s církvemi, ale i při různých akcích jako je „Noc kostelů“, nebo „Nádvoří národů“ apod. Jsme rádi, že se tato témata dostávají do veřejnosti.

Při těchto příležitostech je však také možné si dobře všimnout, jaký pojem o církvích média mají. Je opravdu maličkostí to, že novináři mají potíže se skloňováním slov jako „kněz“, „půst“ nebo že často nesprávně užívají slova jako „papežský“, „pontifikální“ aj. Nebyla tu kontinuita vzdělání v těchto oblastech. A jistě je to i trochu dědictví komunistické minulosti… To jsou podružnosti.

I to, že se v médiích zvláště v této oblasti mnohdy bezostyšně lže, pravda se zamlčuje nebo překrucuje, bereme v katastrofální situaci naší společnosti prostě jako fakt, se kterým se bohužel většina smiřuje. Závažnější se mi zdá skutečnost, jak se v oněch diskusích ukazuje, že autoři neznají podstatu církve, nevědí, co církev je, a proto v diskusích i závěrech často šíří nesmysly. Kvůli emocionálnímu zaměření velké části společnosti to jen prohlubuje a kazí atmosféru a šíří nepřátelské vztahy.

Proto bych rád k tomuto tématu řekl pár slov, poněvadž se mi příčí primitivní ohlupování lidí. Se lží jsem se ani v době komunismu nesmířil, i když jsem za to musel trpět. Chtěl bych trochu ukázat, co církev je a jak chápe sama sebe. To je rozhodující, aby tak byla pochopena i „zvenku“, aniž bychom chtěli někomu vnucovat víru. Celá činnost, její jednání vycházejí z tohoto sebepochopení. Ti, kteří s ní a v ní nežijí, kdo nesdílejí víru v Ježíše Krista, jejího zakladatele, by nám neměli vnucovat, co my si máme o sobě myslet. Tento styl mi trochu připomíná mentalitu totalitního systému, který nám vnucoval, co si máme o různých skutečnostech myslet.

Ti, kteří o problematice církví píší, chápou obvykle církev zcela a výlučně jako nějaký druh instituce či spolku, jakých člověk ve svých dějinách založil nesčetné množství. Trvaly kratší nebo delší dobu v určitém kulturním okruhu, ale všechny po určitém čase skončily. A vznikly nové. Ale církev trvá – stále táž - dva tisíce let. Založil ji Ježíš Kristus, vtělený Bůh, který před dvěma tisíci léty narozením v Betlémě v Izraeli vstoupil do tohoto světa. Na začátku svého veřejného působení si zvolil 12 prostých galilejských rybářů a z nich vytvořil malé společenství, které formoval a vyučoval jako zárodek budoucí církve. Nebyli ani příliš učení, ani příliš zbožní. Když byl Ježíš zajat, odsouzen a ukřižován, jeho tři roky pěstované společenství se rozprchlo. Jeden ho prodal, druhý ho zapřel, ostatní utekli… Když Ježíš po třech dnech vyšel z hrobu, vstal z mrtvých a setkal se s nimi, nevyčítal jim jejich zradu a zbabělost. Slíbil, že s nimi zůstane a překvapivě tyto slabé a trochu zbabělé učedníky poslal do celého světa, aby šířili, že on vstal z mrtvých, že Bůh je člověku v Ježíši Kristu blízko, že je láska a že chce jako dar naplnit touhu lidí po trvalém, absolutně šťastném životě. Když o svátcích letnic přijali Božího Ducha, dostali tito „ubožáci“ vnitřní sílu a začali neohroženě vystupovat, hlásat svou osobní zkušenost, že Kristus opravdu vstal z mrtvých a že jako pravý Boží Syn žije ve společenství církve, kterou založil jako společenství, ne jako organizaci a strukturu (viz Skutky apoštolů). Svým učedníkům svěřil do rukou své učení, své evangelium a svátosti, které tvoří základ, moc a svatost církve. Za to oni položili život. Církev se pak navzdory tři sta let trvajícímu krvavému pronásledování v římské říši rozrostla a postupně rozšířila po celé Evropě i do dalšího světa.

Takto tedy církev vznikla. To je předznamenání jejích dějin. Její členové jsou podobně jako apoštolové, slabí, hříšní, často nemohoucí a zbabělí. Síla a velikost církve není v síle členů, kteří ji v průběhu dějin vytvářejí, ale v síle Ježíše Zmrtvýchvstalého, který je přítomen uprostřed nich. Ve svých dějinách procházela obdobím úpadků, které často způsobili její ubozí členové, ale Kristus nikdy nedopustil její zánik: „Brány pekel ji nepřemohou…“, řekl kdysi apoštolům.

Úkolem církve všech dob je hlásat smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista a jeho mocnou, božskou přítomnost ve společenství věřících, získávat učedníky a svěřovat jim to, co církev sama přijala. Její síla není v počtu členů, jako je to u politických seskupení. Ježíš apoštolům i dalším generacím řekl: „Neboj se malé stádečko…“

Z tohoto hlediska také vnímáme výsledky sčítání lidu a zřejmý úbytek věřících. Analýzu toho úbytku, nalezení jeho příčin, provádíme v klidu jako zpytování svědomí o tom, jak plníme poslání, které nám Kristus dal, ne se strachem z existenčního ohrožení života církve. Jsme světovou církví, ne nějakým turistickým spolkem v naší malé zahrádce. Každoroční celosvětová statistika církve ukazuje zřetelný trend růstu počtu věřících i počtu duchovních povolání ve světě. A perspektivu života církve mimo tato statistická data ukazují v dnešní světové církvi nová laická církevní hnutí, která jsou něco podobného jako ve středověku řeholní řády, které obnovovaly život tehdejší církve. Moderní styl života z evangelia u nových hnutí, vstupování do nejrůznějších oblastí života moderní společnosti, do oblasti ekonomie, umění, politiky a jejich úspěchy, síla a růst ukazují i – lidsky viděno – perspektivu církve v moderní době. Takže - žádná katastrofa se neděje.

A jen na okraj novinářských poznámek ke sčítání, že věřících ubývá, ale počet kněží je na ten úbytek neúměrný: to je právě ukázka toho vidění církve jako spolku, jako struktury se systemizovanými kvótami kněží na určitý počet věřících. Mohu zde s úsměvem použít argument opačný: právě když ubývá věřících, je zapotřebí více kněží, aby se úbytek zastavil.

Církev je trvalé společenství, které stále prochází nejrůznějšími kulturami, a jejím úkolem v nich je „být kvasem, solí“. To od ní vyžaduje, podle Kristových slov, dobře si všímat „znamení časů“ a jim vycházet vstříc. To neznamená konjunkturálně se připodobňovat každé krátkodobé módě, ale vynášet z bohatství evangelia právě to, co daná doba potřebuje. Abych byl konkrétní: dnešní globalizace; Ježíš založil církev jako společenství. Setkání s dnešní dobou vyžaduje, aby se církev z evangelia obnovovala jako opravdové společenství a ukazovala božský vzor společenství. Byla přece založena podle božského vzoru, podle společenství božské Trojice. Dále, dnešní doba je dobou mediální, dobou komunikace: Kristus nepřinesl nějaké nové duchovní „teorie“, ale ukázal, „komunikoval“, v jaké božské „komunikaci“ osoby Trojice žijí, a vyzýval apoštoly i dnešního člověka, aby se této „komunikaci“ učil a vnášel ji do současné kultury. A tady bych mohl pokračovat dál a dále… Tímto „vtělováním se“ do každé doby zanechala církev v dějinách nesmazatelnou stopu. Když procházíme krásnými městy, například Prahou, a vidíme  nádhernou duchovní architekturu, nemůžeme nemyslet na církev. Když procházíme našimi i světovými galeriemi, nelze dostatečně obdivovat toto „umělecké vtělování“ učení evangelia… Jen snad na okraj nutno připomenout, že také školství, zvláště vysoké, a zdravotnictví, mají původ v činnosti církve minulých dob. Na tato dědictví vynakládala církev díl svého majetku, který měla. Investovala ho „do společnosti“, do budoucnosti, pro nás.

Dnes nám naši nepřátelé připomínají slova evangelia o chudobě – „blahoslavení chudí…“, „spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do království nebeského“. Že špatně, vytrženě z kontextu chápou evangelium, to nechávám stranou. Jasně pro nás i dnes, stejně jako pro celé dějiny církve platí „chudí v duchu“, to znamená, nebýt nikterak připoutáni k majetku, neopírat se o něj, ale užívat ho pro dobro druhých, pro pomoc druhým a hlavně pro umožnění činnosti církve, jejího poslání. Když se podíváme na některé politické a veřejné činitele, mnohé politiky a jejich hospodaření, zahrnující tunelování, zpronevěru a krádeže obrovských částí a všimneme si představitelů církve – nikdo z nich nic nezpronevěřil ani nevytuneloval, biskupové a kněží nemají chaty a vily, ani žádný jiný nahromaděný majetek. A pak, i v době komunismu, kdy církev neměla žádný majetek, dokázala existovat, i když je pravda, že její aktivity byly značně omezeny.

A ještě poznámka k majetkovému narovnání: skoro 20 let jsem připomínal, vyzýval, aby se situace s církevním majetkem konečně řešila. Kolik to bylo různých jednání na různých úrovních. Církev byla ochotna přijmout různá řešení, od přijetí pouze naturální restituce bez jakékoli další finanční náhrady, a zase naopak návrh zákona za Topolánkovy vlády byl: všecko nechat státu a přijmout jen finanční náhradu.

A výsledek všech těch pokusů: vlády tuto otázku stále odsouvaly, až ji dotlačily do chvíle, kdy ji nelze už nikterak přesouvat. Že to padlo do ekonomicky a finančně nejnevhodnějšího období – to není vina církví, ale politiků! Tuto vinu by si měli poctivě přiznat. Při troše solidnosti by politici a novináři měli veřejně uznat, že se církev v těchto věcech chovala vůči společnosti velice vstřícně.

Různí odborníci a expertní komise při přípravě vládních návrhů musely uznat, že výpočty náhrad za církevní majetek byly provedeny opravdu dobře… Je nutné také připomenout, že porovnání zisku z církevního majetku v rukou státu od počátku komunismu až dosud a výdajů na církve v téže době vykazuje na straně státu dluh vůči církvím asi 160-180 miliard, které by stát církvím měl vyplatit, ale ony si je nenárokují. To je velkorysost více než obrovská. Pánové, trochu solidnosti při tom psaní…!

Naprosto nehorázné novinářské a mediální lži se týkají nepodložených výmyslů, že církevní majetek církvím nepatřil a nepatří, že ho církve nikdy nevlastnily. Nic nepomáhal odkaz na pozemkové knihy z r. 1875, kde je církevní majetek zapsán, a zápisy v nich platí jako zákon. Nic nepomáhaly rozbory, které si vláda, parlament a jiné instituce daly udělat u kompetentních odborníků (ne ovšem takových jako nějaký „historik“ na Radiožurnálu). Přesto se s úsměvnou emocí rozhodla soudružka spisovatelka Procházková a spol., podat žalobu na premiéra Nečase a jeho vládu a také na kardinála Duku pro kriminální jednání, že připravují krádež státního majetku a jeho darování církvím. Je to rétorika z arsenálu totalitního režimu. Příslušné soudní instituce se tím nezabývaly a odložily to jako nepodložené. Je otázka, zda jednání těchto „útočníků“ nemůže vzbuzovat podezření, že jejich čin nese charakter šíření poplašných zpráv a pobuřování veřejnosti, že jsou to nepodložené očerňující útoky na veřejné činitele. Na svých stránkách jsem se tomu věnoval už dříve, ale nyní se tím už nehodlám zabývat.

Různí politici a zvláště komunistická strana se svou totalitní minulostí, (oni způsobili krádež majetku, když byli u moci), prosazují referendum o majetkovém vyrovnání. Kromě toho, že je to od nich drzé, je to také ukázka jejich vztahu k základním právům člověka: vlastnické právo je na předním místě v ústavě a o ústavních právech se nedělá referendum. Je vidět, že tyto návrhy jsou čirý populismus.

Za totalitního režimu jsme museli snést horší věci a přežili jsme to. S touto zkušeností v zádech přežijeme i takovéto útoky. Nad sídlem prezidenta vítr povívá husitským heslem: „Pravda vítězí“, rozuměj „Pravda Páně vítězí“…

kardinál Miloslav Vlk