Výročí biskupa Hloucha - sekretář vzpomíná

Letos uběhlo 40 let od smrti českobudějovického biskupa ThDr. Josefa Hloucha. Diecéze samozřejmě vzpomínala v řadě příležitostí tohoto svého vzácného biskupa, který přišel do českobudějovické diecéze z Olomouce, kde učil jako vysokoškolský profesor na teologické fakultě katechetiku.

Jako sekretář jsem prožil vedle tohoto nezapomenutelného biskupa tři roky. Cítím, že mu zvláště v tomto roce dlužím svou osobní vzpomínku na ty vzácné chvíle prožité po jeho boku.

Rád vzpomínám na jeho příchod 7. září 1947. Byla to veliká událost: po sedmi letech osiřelého stolce přichází pastýř! Událost pro celou diecézi, ale i pro nás, alumny malého diecézního chlapeckého semináře u sv. Václava ve Skuherského ulici. Brzy po svém příchodu do diecéze přišel navštívit i nás. Byl to veliký svátek. Uvítali jsme svého biskupa slavnostně. Jak bylo tehdy dobrým zvykem, kromě uvítacích projevů i pěknou básničkou. K jejímu přednesení vybrali mne, primuse z kvinty Jirsíkova gymnázia. A primus zklamal, zakoktal se uprostřed a nevěděl dál. S tím se nepočítalo, nápověda nebyla. Biskup s milým úsměvem objal v rozpacích se topícího studentíka, pohladil ho a řekl slovo povzbuzení a útěchy. Z toho setkání si více nepamatuji. To bylo mé první setkání s biskupem, kterému jsem měl jednou, po 21 letech, sloužit jako sekretář.

Mezitím jsme se s biskupem setkávali jako ministranti. Ale pár měsíců nato začal tvrdý komunistický režim, tvrdé časy a brzké zrušení našeho krásného domova v malém semináři. Brzy také přišla biskupova internace. Nejprve byl střežen komunistickým totalitním režimem na českobudějovickém biskupství a blokován v kontaktu s kněžími a s diecézí vůbec. Pak na různých místech, až nakonec skončil v Koclířově u Svitav, kde mu sloužily sestry de Notre Dame.

Někteří z nás „malosemeníků“, kteří jsme tehdy měli v úmyslu jít na bohosloví, jsme po zrušení bohosloveckého semináře v Českých Budějovicích poslechli svého biskupa a nešli jsme do „centrálního“, komunistickým státem zřízeného semináře a na teologickou fakultu v Praze. Fakulta pak byla vyloučena ze svazku Karlovy university, jejíž zakládající fakultou za Karla IV. byla. Pan biskup se domníval, že režim nebude trvat tak dlouho, a tak nám radil nevstupovat do semináře, kde výchova byla pod naprostou kontrolou totalitního režimu. A tak jsme čekali, ale s panem biskupem jsme neměli žádný kontakt.

Když však vše dlouho trvalo a začátkem 60. let se poměry v kontextu celkového uvolňování napětí poněkud zlepšily, byla i větší důvěra v profesory na fakultě, a tak jsme s některými spolužáky, kteří také čekali, začali uvažovat o vstupu do semináře. Proto jsem v Koclířově vyhledal biskupa Hloucha, abychom se poradili a udělali ten krok s jeho požehnáním. Bylo to setkání po dlouhé době. Biskup mě přijal s velikou láskou. Velice jsme si porozuměli. Dal nám ke zvažovanému kroku své požehnání. My jsme ho pak různými cestami informovali o situaci v semináři.

Během našeho studia se už připravoval ´68. rok. Jako bohoslovci jsme se všemi ostatními studenty s nadšením prožívali pražské jaro. V prvních měsících osmašedesátého roku jsme otci biskupovi poslali dopis s výzvou, aby se vrátil do diecéze. Tento krok se připravoval i u ostatních internovaných biskupů. V té době mi otec biskup poslal dopis, že by chtěl, abych se stal jeho sekretářem. Mne to velmi překvapilo, protože jsem měl jiné plány, totiž v nové politické situaci se zdálo, že bude možné studovat i v zahraničí a já jsem se chtěl věnovat studiu Písma svatého.

Když se pak biskup Hlouch skutečně vrátil do diecéze, pozval mě v den svého slavnostního uvítání v katedrále ráno na snídani na biskupství a hovořil se mnou o svém plánu jmenovat mě svým sekretářem. Já jsem mu prozradil své úmysly se studiem a on na to řekl, že jmenování ještě zváží, že se poradí a za čtrnáct dní, kdy bylo plánováno mé kněžské svěcení, že řekne své rozhodnutí. Vím, že jeho rádcem byl kanovník Jarolímek už z doby před začátkem komunismu. Pocházel z mé domovské farnosti a ten toto mé jmenování velmi podporoval. Znal pana biskupa a jeho jemnou povahu a také mne s mým rázným charakterem a domníval se, že bych mohl být biskupovou oporou. A tak jsem po dvou týdnech, opět při snídani, otci biskupovi na pozvání být jeho sekretářem, řekl své „ano“.

Tak začala moje tříletá služba. Můj biskup byl přesně o 30 let starší, s bohatými duchovními zkušenostmi. Já sotva vysvěcený novokněz. Povahově jsme byli zcela odlišní. A přece se mezi námi rozvinul hluboký vztah zvláštního přátelství s velikým oboustranným respektem a z mé strany s velkou synovskou láskou, úctou a obdivem.

Pan biskup byl velice vzdělaný a především hluboce duchovně žijící kněz. Tato rovina jeho nitra se rozvíjela a prohlubovala v tisících dopisech, které ve svém životě napsal lidem, jež duchovně vedl, zvláště řeholním sestrám, a v mnoha exerciciích, především pro řeholníky a řeholnice.

I podle svých přirozených povahových vlastností byl člověkem velice jemným a taktním, poeticky založeným, což se velice silně projevovalo v jeho kázáních. V jednání silně prozařovala jeho básnická duše. Jeho zamilovaným básníkem byl Jaroslav Vrchlický. Nezapomenutelným pro mne zůstal večer poesie v českobudějovické městské knihovně, věnovaný zvláště Jaroslavu Vrchlickému. Pan biskup Hlouch se ho tehdy také zúčastnil. V jedné chvíli spontánně otevřel svou básnickou duši a pronesl nesmírně krásnou duchovní apoteózu Vrchlického, při níž i přítomní odborníci zůstali hluboce osloveni.

Při osobním setkávání s lidmi a při jednání s nimi asi nikdo nezůstával neosloven jeho jemným projevem a nebylo možné nepocítit jeho až něžnou lásku. I když někdy musel někomu něco vytknout, někoho napomenout, viděl jsem, že v jeho tváři stále zůstávala určitá jemnost a mírnost. Nikdy jsem ho neviděl rozzlobeného a rozčileného. V situacích, které by byly takový postoj vyžadovaly, bylo vidět v jeho tváři spíše bolest, jako by bral vše na sebe.

Zůstával vždy spíše vyrovnaný, vážný, i když s jemným úsměvem. Nikdy jsem ho neviděl například nějak nerozvážně žertovat. Často vzpomínám na jeho veselou průpovídku, když jsme v neděli ráno přečasto vyráželi na dlouhé pastorační cesty po diecézi. Sáhl hned s úsměvem po breviáři a jako na omluvu, že přerušuje započatý hovor, obvykle pronesl: „Můj tatínek říkával: nejdřív úkoly a pak na klouzačku“ a začali jsme se modlit breviář. Dlouhé pastorační cesty po rozlehlé diecézi byly vedle modlitby příležitostí k rozhovorům na duchovní i teologická témata. Bylo po koncilu. Pan biskup znal můj zápal pro liturgii. Byl někdy i posluchačem mých homilií v biskupské kapli při bohoslužbách pro řeholní sestry, které na biskupství sloužily. Konfrontoval svůj osobní postoj k liturgii s pohledem II. vatikánského koncilu. Jemu vlastní akcent a postoj k eucharistické bohoslužbě byl spíše adorační než s důrazem na společenství. On byl eucharistián. Připravovalo se zavedení liturgické reformy. V této souvislosti jsem poznal jiný silný rys jeho velké duše: byl velice pokorný. Jednou jsem vstoupil k němu do pracovny, on stál u knihovny s nějakou knihou v ruce, po chvíli zdvihl hlavu a říká: „Pane sekretáři, mějte se mnou trpělivost, však já také pochopím ty koncilové akcenty. Víte, já jsem napsal stovky dopisů, 40 let dával exercicie v tomto eucharistiánském duchu. Koncil se jistě stane také obohacením mé spirituality…“ V tu chvíli jsem se cítil před pokorou tohoto velkého biskupa opravdu maličkým a v duchu jsem odprošoval, jestli jsem někdy učení koncilu příliš vehementně zdůrazňoval.

Úcta k mému biskupovi, synovská láska a určitá důslednost, se jednou ukázaly rozhodující pro zdraví pana biskupa, který se jinak po všem, co prožil, těšil slušnému zdraví. Jednou cítil velké bolesti v břiše, které se stupňovaly. Bylo podezření na zauzlení střev. Na druhý den měl být odvezen do nemocnice. Ale vzhledem k určitému nebezpečí jsem se rozhodl odvézt ho tam hned týž večer. Po rychlé prohlídce se situace ukázala velmi akutní a tak pana biskupa operovali ihned. Myslím, že mu to ušetřilo velké komplikace. I takovéto společné zážitky prohlubovaly náš vzájemný vztah.

Když se v srpnu ´68 po pádu sovětských vojsk komunisté znovu pevněji chopili moci, byla tato „normalizace“ cítit i na církevní rovině. Krajský církevní tajemník Leo Drozdek, tvrdý Ostravák, začal pravidelně docházet na biskupství. Nutil pana biskupa, aby „napravoval chyby“ z doby uvolnění v ´68. roce. Silně při návštěvách kouřil, nechával si nalévat slivovici „na kuráž“, a tak svým násilným hrubým chováním hodiny týral tohoto jemného, citlivého biskupa, který byl vždy po takovéto „masáži“ opravdu zničený. Viděl jsem, jak tento jemný biskup byl proti takovému hrubému psychickému násilí bezbranný. Drozdek věděl, že jsem svému biskupovi i svou povahou značnou oporou. Zřejmě i naše rozhory po takových návštěvách byly odposlouchávány. A tak církevní tajemník tlačil na to, aby mě biskup propustil a přeložil. Pro biskupa to byla velká bolest a kříž, když mi Drozdek odebral souhlas pro tuto funkci. S otcem biskupem jsme o této situaci jasně a otevřeně mluvili a nesli to společně jako „násilí“ na církvi. I v dalších létech tento teror pokračoval a vyústil v biskupovu smrt. Před svátkem Srdce Páně dne 10. června v roce 1972 tajemník Drozdek znovu útočil na Otce biskupa mimořádně tvrdě a jeho jemné srdce to už neuneslo. Sice ještě vykonal adoraci a mši svatou v kostele Srdce Páně, ale druhý den v noci zemřel.

Několik let na to na Velký pátek ve tři hodiny odpoledne byl Drozdek před svým domem smrtelně zasažen infarktem, což mnozí chápali jako určité znamení.

Tento veliký pastýř udělal pro svůj „milion duší“ veliké dílo modlitby a utrpení a – můžeme říci – svůj život odevzdal před 40 léty za své stádce do rukou Božích v mučednické smrti. Jemu patří o letošní památce všech věrných zemřelých vděčná vzpomínka a kytička našich modliteb: R.i.p.

kardinál Miloslav Vlk