Protesty - proti komu?

Události poslední doby v naší společnosti nás často vedou k zamyšlení nad úrovní a zralostí naší demokracie. Myslím nyní na krajské volby, na jejich výsledek a dramatické sestavování krajských zastupitelstev. A myslím také na oslavu 17. listopadu jako symbolu naší nové svobodné polistopadové demokracie.

Současný parlament a současná vláda zažívají masivní kritiku tvrdě bojovně „naladěných mas“ naší společnosti. Myslím, že v posledním období našich dějin nebyla nikdy žádná oslava nějakého významného výročí doprovázena tak tvrdou kritikou a takovými protesty proti vládě a politické reprezentaci jako při letošním výročí listopadu.

Nechme stranou formu a vůbec kulturu oněch protestů a zastavme se nad hlubšími kořeny té kritizované situace, hledejme příčiny a ptejme se vážně, kdo na tom všem má podíl.

Aniž bychom chtěli jednoduše a nekriticky zakrývat chyby této vlády a tohoto parlamentu, musíme poctivě přiznat, že obtížná situace nevznikla za posledních 5-6 let, ale že má kořeny daleko hlubší: mnohé problémy se neřešily celých dvacet let a minulé vlády a parlamenty posouvaly jejich řešení stále před sebou až do situace, kdy už nebylo možné je dále odsouvat, a tak na tuto vládu dopadla nutnost dlouho neřešené a odsouvané bolestné problémy řešit. Opět nechávám stranou způsob a formu těch dnešních řešení, jejich posouzení patří odborníkům. Ale bohužel při těch někdy trochu populistických protestech se ani v nejmenším neprojevilo vědomí, že dnes řešené problémy vyrostly na neřešených problémech celého našeho polistopadového období. V té době tu byly vlády různých barev a čelní politici tehdy (dodnes jsou mnozí v čele) nevložili do začátků naší nové doby základní duchovní hodnoty, měli na zřeteli jen hodnoty ekonomické a materiální. Uvědomme si také zřetelně, že obsazení parlamentů a z nich vzešlé vlády oněch dvaceti let volil většinou ten lid, který dnes protestuje. Ale při těch protestech tu není ani nejmenší náznak vědomí, že jsme to my jako voliči, kteří neseme také velkou část odpovědnosti za situaci, která tu je.

A pak ještě jedna ne bezvýznamná otázka, proč naše dnešní demokracie málo funguje? Demokracie se v minulosti zrodila a vyrostla na určitých duchovních základech. Ve 2. pol. 19. stol., kdy se ve většině evropských států rodila demokracie, bylo ve společnosti ještě živé obecné povědomí kulturního a duchovního dědictví minulosti, které bylo samozřejmým podkladem a průvodním podpůrným fenoménem vznikající demokracie. Tento doprovodný fenomén demokracie a jejího fungování dnes poněkud chybí. Současný přebujelý individualismus a adorace osobní svobody bez vážnějšího respektu k různým zákonům a normám velice silně brzdí fungování demokracie. Je tu jiná i duchovní atmosféra, jiná duchovní kultura, s níž demokracie těžko funguje. V dnešní době mluvíme sice hodně o svatováclavské tradici a našich duchovních kořenech, ale do života z nich zatím málo proniká. Nad Hradem sice vlaje husitské heslo „Pravda vítězí“, ale každý dobře ví, kolik lží vrhá vědomě do veřejnosti jakákoliv kampaň a propaganda i zodpovědní politici, aby dosáhli prosazení svých názorů bez ohledu na skutečnost a pravdu. Masarykovské “nekrást“ zvláště po době komunismu u nás neplatí.

Měli bychom se snažit o posílení těchto duchovních a kulturních principů, dědictví a tradice naší minulosti, které demokracie do jisté míry předpokládá.

Podobně je tomu i s řešením tolika problémů a stínů naší doby: nefungující rodina, násilí v rodině, šikana ve škole, drogy, aby se mladý člověk cítil aspoň chviličku šťastný, korupce, bezostyšné kriminální činy těch, kteří jsou ve společnosti zodpovědní atd. My to řešíme „příštipkářsky“, děláme různá opatření „zvenku“ a kořeny, duchovní kořeny těchto jevů vůbec nevidíme a neřešíme. Kdyby dnes ještě bylo slovo „vědecký“ v módě, řekli bychom, že taková naše řešení jsou „nevědecká“, nejdou na kořen věcí. Tímto způsobem se těžko dostaneme kupředu.

kardinál Miloslav Vlk