Přesun na obsah

Nový začátek?

11. 1. 2013

Chvíle různých změn, předělů, konců a nových začátků, krizových situací nás přirozeně vedou k zastavení se, k ohlédnutí, k úvahám nad tím, „kde jsme“, nad stavem společnosti, nejen u nás, i nad naším vlastním životem… Události loňského roku, přitužení boje proti korupci, krajské volby, příprava presidentských voleb, problémy koalice i opozice, střetávání politických stran, vzájemná kritika, reformy, které vláda připravuje atd., vyzývají k úvahám. A konečně v prvních dnech nového roku rozvířila politickou a společenskou hladinu také kontroverzní Klausova amnestie, která poněkud překryla předchozí reflexe…

V mediích se už od adventu objevovala řada článků, v nichž se autoři zamýšlejí nad uvedenými tématy, nad činností demokratických institucí, nad životem a činností politiků, i nad životem obyčejného člověka ve společnosti. Je velice zajímavé se těmito úvahami probírat. Lidé velmi silně kritizují všechny ty instituce i jejich představitele, protože jsou frustrováni z naší politické scény, z naší demokracie. Neříkám, že vždy oprávněně.

Je jistě velmi těžké podat nějakou důkladnou a odpovědnou analýzu příčin komplexně špatného stavu společnosti, poněvadž takové rozbory většinou klouzají po povrchu a nejdou na opravdový kořen věci. Jsou poplatné názorům, které jsou obvykle vždy dílčí a jednostranné a nejsou „poplatné“ objektivní, skutečné pravdě, která většinou není východiskem myšlení a uvažování analytiků. A prognózy do budoucnosti – pokud se o ně analytici pokoušejí, mají obvykle tentýž nedostatek – jsou trochu povrchní. Musím však přiznat, že se častěji objevují i velmi seriózní úvahy.

Z té skutečnosti, že jednání společenských institucí i politiků je účelově jednostranné a nesleduje pravdu, právo a spravedlnost, vychází ona „blbá nálada“ a frustrace ze situace ve společnosti, ze systému, ze zneužívání demokracie, z nedbání na právo a spravedlnost. A politici a media často sledují účelové a pokroucené „pravdy“. Místo jednání ve prospěch „dobra společnosti“ sobecky sledují „dobro“ vlastní. A nezřídka se to pokládá za běžné, za normální.

Pokud nezačneme vážně a konsenzuálně u těch kořenů špatné situace a nepojmenujeme a nepřiznáme zásadní chyby stylu soukromého i veřejného života a pokud nezačneme nápravu u nich, jsou ostatní snahy o změny ve společnosti málo účinné.

V médiích se v poslední době v rámci úvah nad naší situací objevilo i několik reflexí, které stojí za pozornost. Před vánocemi MF Dnes uvedla zajímavou ukázku z připravované knihy Václava Klause „My, Evropa a svět“. Je to jeho ohlédnutí nejen za současnou situací, ale za uplynulými dvaceti léty, ze kterých ostatně z velké části vyrůstá naše současná situace. Článek je nadepsán „Zklamání ze současného vývoje u nás a ve světě“. Příčiny svého zklamání vidí Václav Klaus v tom, že „věřil v sílu systémové změny, v její sílu vést nikoliv ke změně lidí, ale ke změně jejich chování.“ Myslím, že v těchto názorech byly skryté zbytky marxistických myšlenek o základně a nadstavbě. Změna systému, výrobních poměrů a vztahů povede ke změně myšlení a chování lidí. Václav Klaus odmítal snahu o změnu člověka, o jeho „formaci“, a volil „demokracii a systém politických stran“. A v té souvislosti do základů naší nové doby nevložili tehdejší politici duchovní hodnoty, které mohli tvořit pevnější základ vývoje. A Klaus přiznává, že ten jimi přijatý systém nezafungoval. A proto po dvaceti létech vyslovuje „zklamání ze současného vývoje“. Přiznává tak, že tato cesta nezafungovala, že „důvěra“ v tyto síly zklamala. Člověk totiž v jakémkoliv systému si podržuje svou svobodu, na kterou je žárlivý, k tomu má svůj rozum, který může používat svou svobodnou vůlí, a jen velmi těžko se proti nim nechává „mustrovat“. To jasně ukázaly totalitní systémy minulého století i ty dnešní, které se násilím snaží omezit svobodu člověka a „zvenčí“ „změnit chování lidí“. A v podstatě se jim to nepodařilo a nedaří. (Viz i současné protesty novinářů proti cenzuře a nesvobodě v totalitní velmoci Číně).

Bylo tedy tehdy chybným předpokladem, proti historické zkušenosti, věřit „v sílu systémové změny“. Člověk je svobodný tvor a žádný „systém“ mu nemůže naprogramovat celé jeho chování. On většinou „programuje“ mnohé věci ve svém životě sám. A tady je důležité, podle čeho, podle jakých názorů, podle jakých vizí a hodnot „programuje“. Je proto třeba s ním vést dialog, ovlivňovat výchozí vize, aby vycházely z pravdy, spíše ho dovést k pochopení těchto skutečností, k tomu, co odpovídá skutečnosti kolem nás a v nás, protože i náš život má své zákonitosti, které si člověk nedal. A naučit člověka tyto zákonitosti poznávat, i jejich nutnost a naléhavost, a je respektovat – to je důležitý pedagogický úkol formace člověka. Václav Klaus „věřil“ v sílu systémové změny, v její sílu „vést ke změně jejich chování“. Ale člověk není hříčkou moci prostředí. Při této víře „ v sílu systémové změny“ tehdy politici nechávali stranou smysl a vliv školy a rodiny, které mají naučit děti a mladé lidi chápat smysl života, vést k tomu, aby sami svobodně volili poznané dobro. I na dobrou a správnou výchovu je v Chartě dítěte zakotveno právo.

Václav Klaus však, snad právě pro zklamání z toho, že ta tehdejší euforická „víra“ nevyšla, v posledních létech obdivuhodně deklaruje návrat ke „starým dobrým hodnotám“. Ve svém novoročním projevu doslova říká: „Skutečnou změnu mohou přinést jen věci daleko zásadnější – návrat ke starým dobrým hodnotám, tradicím, návykům, ale i povinnostem, které pod heslem modernosti a pokroku tak nezodpovědně znevažujeme… Mají tu výhodu, že je může každý začít dělat sám u sebe.“ Takže už ne „systémové změny“, v které věřil před dvaceti léty. Chování člověka se musí – při svobodě, kterou má - řídit především tím, co vychází z jeho nitra, z jeho poznání a nikoliv pouze z vnějšího „biče“, který je rozhodující pro totalitní režimy a je impulsem pro živočichy nerozumné.

Variantami Klausových názorů v jeho posledních projevech se zabývali různí komentátoři. V Radiu Česko ze 4. ledna 2013 se novoročním presidentovým projevem zabýval Adam Drda „Václav Klaus a naše budoucnost“. Výše uvedená základní problematika reflexí byla v prvních dnech nového roku zastíněna množstvím komentářů ke Klausově problematické presidentské amnestii, např. na blogu iDnes.cz v článku „Jaká je Klausova motivace“. A je tu řada dalších článků: „Velcí tuneláři uniknou“, „Miliardový podvod není zločin“, „Profesionál na Hradě“… President svou amnestii v médiích vysvětloval a hájil. Uveřejňované kritiky silně dopadají na presidentovu hlavu. Amnestie silně rozděluje i naši společnost. Zabývají se jí odborníci, politici i řadoví občané, jejichž frustrace tím podstatně vzrůstá. Jen suše konstatovat, že se jedná o „starobylý nástroj hlav států“, je trochu povrchní…

Vedle řady diskusí na výše zmíněná témata se množí články na téma duchovních hodnot jako skutečné cesty k řešení problémů ve společnosti. Dnes je jich zvláště ve světě celá řada a neustále i ve vědeckých kruzích sílí názor, že „osvíceneckou cestou“, pozitivismem nebo marxismem se dnešní problémy nevyřeší, protože právě z těchto kořenů naše současná krizová situace vyrostla. V souvislosti s výročím úmrtí Václava Havla uveřejnila MF Dnes z 10. prosince 2012 článek tibetského duchovního vůdce Dalajlámy, člověka se širokým světovým, rozhledem: „Politika se bez morálky a náboženství neobejde“. Velmi objektivně a v souvislosti se světovým vývojem uvádí cestu, uvedenou v titulu článku, která může otevírat možnosti vyjít z celosvětové krize. V podobném duchu, i když z jiného úhlu, je napsán odborný vědecký článek v revue České křesťanské akademie „Universum“, z péra fysika Ladislava Krlína s názvem: „Jak to, že existuje něco spíše než nic“, v jehož závěru autor říká: „Víra by měla být majákem ve stále turbulentnější společnosti, která se sama sobě ztratila“. Oba články přímo nebo nepřímo reflektují silný světový trend hledání hodnot, smyslu života i návratu Boha. Jsou jen malým příkladem bohaté literatury ve světě na toto téma. (Viz i můj článek „Bůh je zpět“ z 13. 10. 2011 na webu www.kardinál.cz).

Tyto články jdou na kořen věci a representují „jiný svět“, jinou kulturu života než mnohé v našich médiích uveřejňované úvahy o naší situaci, které ji reflektují pouze ze sociologického a politického hlediska. Je třeba tyto dva „světy“ srovnávat a zvažovat, která cesta vede reálněji a jistěji do budoucnosti. V našich malých poměrech, na našem malém národním písečku stále zůstává mnoho střepů minulé ideologie. Některé strany a někteří politici je chtějí násilně, proti historickému vývoji znovu slepit. Uvedené diskuse jsou výzvou, abychom vzali rozum do hrsti, rozhlédli se po světě, vzali v úvahu širokou zkušenost lidstva a pak se snažili svým konkrétním občanským a politickým angažmá vykročit. Naříkání, kritika a lamentování nad situací bez konkrétních kroků a politického nasazení nám kupředu nepomůže.

Kardinál Miloslav Vlk

 


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka