Promluva - mše svatá u příležitosti třetího výročí úmrtí kardinála Tomáše Špidlíka

Kardinál Miloslav Vlk: text úvodu a promluvy během vzpomínkové mše svaté u příležitosti třetího výročí úmrtí kardinála Tomáše Špidlíka,

Velehrad 20. dubna 2013

Úvod:

Drazí, bratři a sestry,

vítám vás všechny, zvláště vás boskovické spolurodáky kardinála Tomáše  Špidlíka. Mimořádně vydařená cyrilometodějská kněžská pouť tohoto týdne „překryla“ jeho výroční úmrtní den 16. dubna 2010. Slavíme proto dnes 3. výročí jeho odchodu do ráje děkovnou bohoslužbou za jeho život ve společenství s ním. Věříme ve společenství se svatými. Dnes je všední den, ale slavíme tuto vzpomínku v cyrilometodějském roce a v roce víry, a to jí dává veliký rozměr. Kdyby nás vítal on sám se svým zářivým úsměvem a se svou hlubokou teologií srdce, jistě by nás vyzval, abychom otevřeli své nitro pro tajemství Boha trojjediného, který se k nám sklání při tomto slavení a který nás spojuje s liturgií nebeskou.

Promluva:

Drazí, bratři a sestry, v poslední době bylo několik příležitostí s kardinálem Špidlíkem slavit: jednak jeho 90. narozeniny 17. prosince 2009, jednak brzy po té 16. dubna jeho odchod do ráje.

V těchto souvislostech byly proneseny velké projevy a napsány statě o tomto vašem velkém rodákovi, o tomto našem „největším Čechovi“ v této oblasti – jak ho jeden autor nazval – a o tomto jedinečném reprezentantovi velehradské cyrilometodějské tradice v nejširším slova smyslu.

Zhodnocení jeho celoživotního díla bude jistě úlohou velkého vědeckého týmu nějakého ústavu a vyžádá si dlouhý čas. Jeho teologie je teologií pro třetí tisíciletí, jak řekl bl. Jan Pavel II., tedy pro nás dnes.

Nemám v úmyslu analyzovat zde nyní některou stránku jeho bohatého celoživotního díla. Chci zde na Velehradě, dnes, připomenout jen malé momenty jeho teologie, aktuální pro tuto chvíli děkování za velký dar, který nám a celé církvi Pán skrze jeho život dal.

Celé Špidlíkovo životní teologické úsilí nám připomíná velké symbolické poslání Velehradu, naší malé země: ta se tehdy na počátku dějin Evropy stává znamením, že v duchovních základech Evropy je a musí být spojena spiritualita východu i západu a že Evropa, podle slov Jana Pavla II., musí dýchat oběma plícemi.

Sám kardinál Špidlík to vyjádřil zřetelně, když vyslovoval poděkování u příležitosti svého jmenování kardinálem. Tehdy řekl: „Děkuji za to uznání pro práci, kterou jsem dělal pro jednotu evropské spirituality. To jsem vždycky chtěl, aby se to ocenilo, totiž snaha o to, aby evropská spiritualita vytvořila syntézu Západu a Východu...“

V dnešní pragmatické technické době navazuje vlastně duchovní znamení Velehradu na úmysl otců zakladatelů evropského společenství, Roberta Schumanna, Konráda Adenauera a Alcida De Gasperiho, kteří chtěli dát evropskému společenství duchovní základy. Toho je dodneška znamením, že nad nejrůznějšími evropskými institucemi vlaje po celé Evropě, i nad Pražským Hradem, mariánské znamení, vzaté z 12. kapitoly knihy Zjevení: „Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy.“

Naši předkové přijali s vírou od svatých věrozvěstů na počátku dějin Evropy jasnou orientaci: víra ať se stane základem kultury a proniká i do různých oblastí veřejného života. To je cyrilometodějské dědictví otců. Právě toto dědictví rozvíjí Špidlíkova teologie, má tento charakter. Jeho víra potřebuje být neustále spojována se životem. On nemůže být pouze „profesorským“ teoretikem, ale pravda musí být v každé formě osobní, konkrétní, živá. To je i úžasná cyrilometodějská inspirace pro náš dnešní život v celocírkevním roce víry. To je velký příspěvek našich dějin k evropskému dnešku.

V pravoslavné teologii oslovoval Tomáše Špidlíka silný akcent na přítomnost Nejsvětější Trojice, trojičních prvků. Velice známá je ikona Andreje Rubleva  „Trojice“ nebo také nazývaná „Abrahám hostí Hospodina“, která tento akcent pravoslavné teologie charakterizuje. Ježíš přinesl radostnou zprávu o Otci a sám ve svém životě přináší přítomnost Ducha svatého. Tento bod spirituality se stal silným tématem Druhého vatikánského koncilu: církev jako společenství. Toto téma je přítomno v dokumentech učitelského úřadu i u pokoncilních papežů, zvláště například v programovém apoštolském listě Jana Pavla II.: Novo millennio ineunte.

U východní spirituality oslovovala kardinála Špidlíka velice silně také živá přítomnost Ducha svatého nejen v učení, v teologii, ale i ve zbožnosti, v praktickém životě: Duch svatý jako aktér všech velkých Božích činů, jeho přítomnost a působení v dějinách spásy. Nejvíce tato skutečnost vyzařuje v životě Ježíšově: jeho příchod na svět „v síle Ducha svatého“. Při zvěstování v Nazaretě slyšíme: „Duch svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní“ – dvojí silné vyjádření, že aktérem této největší události dějin lidstva je Duch svatý. Když Ježíš vstupuje do veřejného života, při křtu v Jordáně, nebe se otevřelo a Duch svatý v podobě holubice sestoupil na Ježíše. Tohoto Ducha, kterého měl plnost, skrze svou smrt na kříži vylil na představitele církve: na Jana a Pannu Marii. Evangelista Jan říká: naklonil hlavu a odevzdal Ducha.  Když Ježíš po svém zmrtvýchvstání přišel do večeřadla mezi přestrašené apoštoly, dechl na ně a řekl: přijměte Ducha svatého. Poslal Ducha svatého od Otce na všechny, na celou církev, padesátého dne po svém zmrtvýchvstání, kdy židé slavili svátky stánků, tedy vzpomínku na přijetí zákona na Sinaji po vyjití z Egypta. Tento starý zákon byl silnou ústřední skutečností židovského náboženství. Právě proto v tento den dal Ježíš zákon nový, Ducha svatého do srdcí všech, kteří uvěřili. Právě tento důraz, který Špidlík z pravoslavné spirituality přinášel, silně podtrhl Jan Pavel II. ve svém apoštolském listě Tertio millennio adveniente, v němž pro třetí tisíciletí, pro nás dnes, říká: „Znovuobjevit působení Ducha svatého v církvi Boží dnes“.

Už tyto krátké doteky Špidlíkovy teologie ukazují zcela zřetelně, že Duch svatý i v současnosti silně působí v církvi na různých cestách a vede ji. Vedle silného vanutí a zřetelného působení Ducha svatého v učitelském úřadu církve, jsou tu jeho silné plody v četných nových církevních hnutích. Zde vidíme, že tentýž Duch obohacuje život církve také skrze teology, kteří jsou hluboce zakotveni ve víře v Ježíši zmrtvýchvstalém. Můžeme být hrdí, že to můžeme říci právě o našem rodákovi.

Ve velké naději, kterou nám toto ohlédnutí vlévá, chceme děkovat nebeskému Otci za jeho lásku, kterou nám i tímto způsobem projevuje, za vyvolení Tomáše Špidlíka k tomuto prorockému poslání v církvi dnešních dnů. Dnešní církev, my, jsme příjemci těchto Božích darů, za které chceme skrze Ježíše Krista děkovat v této eucharistii.